Vidět v barvě
Nacházíme se v Evropě jedenadvacátého století. V jedné ze zemí na východě kontinentu jsou zatýkány desítky tisíc lidí, stovky jich jsou zraněny, vězněny a týrány. Zahajovací snímek pětadvacátého ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava Když květiny nemlčí běloruského novináře a režiséra Andreje Kutsily nelíčí fiktivní svět filmové dystopie, která má návštěvníkům kin zvýšit hladinu adrenalinu. Je to realita současného Běloruska, ve kterém v srpnu 2020 propukly masové protesty proti zmanipulovaným prezidentským volbám, v nichž od roku 1994 už po šesté v řadě vyhrál Alexandr Lukašenko.
Když je historie osobní
Snímek s křehkým názvem začíná popisem policejního násilí a týrání politických vězňů. Soustředí se při tom na to, co je univerzální, tedy emoce a příběh. Matka tří dětí ošetřuje svého muže, který byl při protestech vážně zraněn a navzdory svému zdravotnímu stavu má nastoupit do vězení. Její souputnice se učí žít s traumatem, jež si odnesla z věznice. Společným jmenovatelem obou hrdinek je Akrestsina, detenční zařízení určené pro zástupce běloruské opozice, které je známé nelidským zacházením s vězni.
Kutsila jde po emocích jinak, než televizní melodramata a prostřednictvím individuální reality vyobrazuje tu kolektivní. Zachycuje, jak do mikrosvěta jednotlivce zasahují mocenské mechanizmy podobně, jako Drazí soudruzi Andreje Končalovského o tom, jak se represe, násilí a strachu vetřou do života oddané úřednice komunistické strany. Stejně jako Kutsila i Končalovský přibližuje svět, o němž si evropské publikum myslí, že je vzdálený, netýká se ho, nebo se před ním cítíme v bezpečí. Jenomže historie, ať už lidí, nebo národů, je vždy osobní a v okamžiku, kdy nám zaklepe na dveře, je už pozdě.
Květiny kráčí i ve stopách Majdanu Sereje Loznicy. Ukrajinský pozorovatel lidských davů studuje názorové odstíny různých zájmových skupin, které dohromady vytváří jednu kolektivní postavu. Ta putuje i ulicemi běloruské metropole, ocitá se ve vězeňské cele, má na těle podlitiny, nebo ji pronásledující traumata ze střetu se státní mocí, tak jako ve scéně odehrávající se před věznicí. Kutsila ji vyobrazil již ve svém krátkém filmu Walls, než se pohnutí, zoufalství nebo bezmoc žen, které požadují informace o svých blízkých, stalo centrem celovečerních Květin.
Bělorusko na vahách
Národ nejsou jen lidé, ale i systém. Ten představuje druhou misku vah, které vyrovnávají opačné extrémy, chaos a režim, bezvládí a diktaturu, absolutní svobodu a její absenci. Někde na půli cesty mezi oběma miskami se nachází demokracie, tedy stav, v němž je nastaven funkční systém, respektující občanská práva a svobody. Když je jazýček vah vychýlen směrem k systému, nefungují autoregulační mechanismy a přichází společenské choroby v podobě represí, policejního násilí, únosů, zabíjení, koncentračních a pracovních táborů.
Takto „vychýlené“ je právě Bělorusko, jehož nynější situace evokuje stalinistickou éru. Lukašenkův režim udržuje ve společnosti potřebnou míru strachu a paralyzujícího napětí. Sílící totalita poukazuje na upadající demokracii. Kutsila, který nyní žije v Polsku, však věří v evropské hodnoty a vidí Bělorusko jako ostrov diktatury obklopený svobodnými státy. Na důkaz této víry kouzlí s barvami, které symbolizují sílu a naději. Zbitá statisícihlavá kolektivní postava vstává na nohy a znovu vyráží do ulic, aby děsila Lukašenkův režim, kterému ubíhají poslední minuty.
