Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?

V srpnu roku 2017 jsem se vracel z natáčení svého prvního celovečerního filmu Kibera: Příběh slumu, trochu smutný z toho, že jsme se po pěti měsících dobrali k jeho konci. Přemýšlel jsem nad tím, o čem asi bude můj další film, následně jsem otevřel noviny a jako první mě zaujala krátká reportáž o protestu proti vlkům, který zorganizovali farmáři na Broumovsku. U článku byla fotka Jana Šefce, jednoho z pozdějších protagonistů našeho nového dokumentu, jenž v rukou držel transparent s nápisem „Divočina na Aljašku!“. Okamžitě jsem si začal představovat film, který není až tak o vlcích, ale spíš o lidech, kteří žijí v oblasti, kam se vlci vracejí. Ne že bych se chtěl vyhnout zobrazování vlků, ale spíš mě lákalo zpřítomnit je nepřímo – skrze pocity, které vyvolávají v lidech, a skrze různé metafory s širším společenským přesahem. Velmi nápomocný mi v tomto směru byl již zmíněný transparent „Divočina na Aljašku!“.

Téma oddělení člověka od přírody a jeho dopady na lidskou psychiku mě zajímalo vždycky a čím hlouběji jsem se nořil do situace na Broumovsku, tím více jsem nabýval jistoty, že se nám před očima odehrává naprosto unikátní situace. Člověk v tomto kraji zvítězil nad přírodou již před čtvrt stoletím, kdy ji zbavil všech predátorů – vlků. Po dobu dvou set padesáti let zde tak žili lidé v krajině, která byla naprosto podmaněná a snadno předvídatelná. A právě o onu předvídatelnost s příchodem vlka zdejší obyvatelé přicházejí a každý na tu ztrátu reaguje po svém.

Mnoho lidí se proti této situaci bouří. Navíc jsou rozohněni tím, že se proti vlkům nemohou bránit, protože jsou tato zvířata chráněna státem. Často zmiňovaným slovním spojením, které jsme během natáčení slýchali, je „zrada a podraz státu“. Na druhé straně je zde mnoho těch, kteří vlky přijímají jako přirozenou součást krajiny a snad i naději na její záchranu.

Od začátku bylo naším cílem nesoudit ani jednu ze skupin obyvatel. Snažili jsme se docílit objektivního pohledu na situaci a pochopit maximálně individuální příběhy lidí stojících na obou stranách, jejich osobní motivace, frustrace, ale  třeba i naději na usmíření. Řekl bych, že autorsky jsme od začátku natáčení stáli mezi oběma tábory. Zároveň zde však existuje ještě jedna rovina konfliktu – člověk a příroda, kdy si troufám tvrdit, že jsme stáli na straně přírody. A právě díky tomu jsme mohli objektivně nahlížet na obě skupiny – zpovzdálí z broumovských lesů, kde příroda a vlci jsou něčím, co na rozdíl od lidí nehodnotí, nemyslí a nehádá se a vedle čeho lidský svět vypadá trošku jako absurdní divadlo, v němž skrz vyhrocené emoce řešíme problémy, které jsou často vykonstruované, a díky tomu přehlížíme ty reálné.

Během natáčení a diskutování s místními jsme často slýchali názor, že rozdělení společnosti v názoru na návrat vlků do jisté míry kopíruje i politické rozdělení: „náplava“ z měst, smýšlející obvykle liberálně, stojí na straně vlků, zatímco starousedlíci, mající většinou konzervativní a víc pravicové uvažování jsou proti návratu vlků. My jsme se se štábem rozhodli neklást velký důraz na politickou orientaci, ale primárně hledat metafory v každodenním životě protagonistů. Důležité tak pro nás bylo představit nejen jejich vztah k vlkům, ale i jejich vztah k prostředí, ve kterém žijí, a také k životu obecně. Nalezli jsme tak nakonec ještě jeden často se opakující princip – pro lidi, kteří chtějí mít život pod kontrolou, vlci ztělesňují vše, kvůli čemu svoji kontrolu ztrácejí, a nenávidí je za to. Pro lidi, kteří vnímají život primárně jako sled nepředvídatelných událostí, vlci představují výzvu, která nás připravuje na další a větší problémy, jež mohou v našich životech přijít.

Možná tedy budoucnost vztahu lidí a přírody bude hodně o bilancování ztráty této kontroly. Do jaké míry jsme ochotni obětovat svou schopnost předvídat v námi vytvořeném světě, a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám. O tom, jak náročné je na tyto otázky odpovědět, vypráví náš film Vlci na hranicích.