Volání po lepší late night aneb fiktivní rozhovor se Stephenem Colbertem

Následující článek je úryvkem z diplomové práce studenta režie a scenáristiky FMK UTB Petra Januschky. Text je stylizován jako díl americké večerní show, takzvané late night, kterým provází autor v roli moderátora. Vede takto fiktivní rozhovor s hostem, kterým je moderátor Stephen Colbert. V odpovědích hosta se setkáte s třemi druhy informací. Colbertovy autentické citáty jsou označeny uvozovkami a ozdrojovány. Parafráze nebo informace pocházející z jiného zdroje jsou pouze ozdrojovány. A nakonec věty, jež jsou čistě autorovou domněnkou a mohly by být v rozporu s názorem hosta, jsou označeny kurzívou. 

 

Údery bicích a táhlý tón saxofonu uvozují všem známou energickou jazzovou znělku. Tu doplňují záběry pulzujícího velkoměsta. Prolínačkou se přesouváme do studia, kde hudební téma přebírá kapela a diváci nadšeně tleskají. V záběru přiznané kamery najíždějí na stanovené pozice jako při baletní choreografii a profesionálně trénovaný hlas uvaděče triumfálně ohlašuje: „Dámy a pánové… Peeetr Januschkaaa!“

Děkuji, děkuji! Dámy a pánové, vítejte při čtení tohoto textu, já jsem Petr Januschka, váš autor. Dámy a pánové, musím se vám k něčemu přiznat. Už od dětství jsem oddaným divákem amerických večerních talk show, takzvaných late night. Vlastně asi od třinácti let. Tou dobou se mi totiž konečně dostal do rukou notebook s vysokorychlostním internetem a zároveň se na YouTube začaly objevovat krátké klipy Noční show Davida Lettermana. A já se zamiloval. Do nebojácných, břitce humorných rozhovorů s osobnostmi od Madonny po Obamu, do šarmantních historek těch nejslavnějších herců, absurdních skečů, skvělé hudby… Zkrátka, vydržel jsem to sledovat hodiny. A late night mě za to přes noc naučila anglicky.

To, co já objevil kolem roku 2008, samozřejmě zbytek světa objevil už o půlstoletí dříve. Tehdy vznikla Večerní show Johnnyho Carsona, která udělala z tohoto formátu společenskou instituci, kvintesenciální zábavu pro milióny Američanů a nejvýdělečnější program v televizi.¹⁾ Onen stůl a přilehlá pohovka se staly obývákem Ameriky. Místem, kde se po celém dni všichni sejdou, aby se společně bavili. V průběhu let zanechalo na formátu večerní show svůj otisk mnoho významných moderátorů. Všichni však víceméně dodržovali jedno nepsané pravidlo. Večerní show je lehká, nekonfliktní zábava, která zavírá dveře před názorovými rozpolcenostmi vnějšího světa. Politika do obýváku Ameriky nepatří. O to revolučnější je popření tohoto pravidla ze strany Stephena Colberta, který v roce 2015 (během nebývale polarizující předvolební kampaně) nahradil v moderátorském křesle slavného Davida Lettermana.

Stephen udělal z politického komentáře gró svého pořadu. Show uvádí dlouhými monology na pomezí satiry a žurnalistiky, ve kterých nekompromisně tepe republikány a především spojence bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Stephen opustil onu moderátory doposavad dodržovanou názorovou nestrannost a jasně se přihlásil k jednomu pólu politického spektra.

Já sám Stephena obdivuju už z doby jeho předchozího satiricky rozverného programu a o to více mne zaráží to, co nyní řeknu. Myslím, že Stephen jako moderátor největší americké večerní show připravil late night o duši. Myslím si, že vystěhoval půlku Ameriky z jejich obýváku a proměnil ho v liberální bezpečný prostor bez autenticity. Já vím, že to nezní hezky, ale muselo to ven…

Zároveň ale taky vím, že Stephen je fajn chlap, který nějakou tu kritiku snese. Tak třeba se spolu dobereme toho, jak Late Show její duši zase vrátit. Dámy a pánové, prosím přivítejte Stephena Colberta!

Na scénu vchází štíhlý pětapadesátník ve sportovně střiženém tmavěmodrém saku, přesném opaku Trumpových širokých osmdesátkových obleků. Stephen se nesměje, pouze se trochu blahosklonně usmívá a při tom mě zdraví. Ironicky se pak chytá za srdce a předstírá, že je raněný. Diváci reagují empatickým „óóóóó“. Pak už Stephen usedá vedle mě.

Stephen: Ahá, takže já jsem ten padouch, já ukradl tvému milovanému pořadu duši! A to jsem si myslel, že mě máš rád, Petře!

Mám tě moc rád, Stephene, právě proto jsem na tebe tvrdší než na ostatní. A schválně začnu tím, proč tě mám tak moc rád. Ty jsi totiž začátkem tisíciletí stál u zrodu dnešní renesance politické satiry. Tvůj předchozí pořad, The Colbert Report, vysílaný od roku 2005, je podle mě jedním z nejlepších satirických programů v historii. V něm jsi hrál postavu konzervativního politického komentátora odhalujícího všechna liberální spiknutí, od války proti Vánocům až po homosexuály ničící Ameriku. Parodoval jsi tak skutečné pravicové moderátory, především na Fox News, kteří se podobným tématům věnovali a věnují se vší vážností. Hlavně pak Billa O’Reillyho.

Stephen: Nebýt jeho [O’Reillyho], tak ta show vůbec neexistuje.²⁾ Nejsnadněji se ta postava dá popsat jako „dobře mínící, špatně informovaný, vysoce postavený idiot“.³⁾ Úplně nejradši jsem v té roli dělal rozhovory.⁴⁾ Skvěle to nahrávalo humoru – hlavně když mě hosté brali vážně. Vždycky jsem jim před začátkem říkal: „Nedávejte mi to zadarmo, nehrajte tu hru. Berte to vážně… Odporujte mi. Dejte mi sílu, proti které můžu tlačit.“⁵⁾

Na The Colbert Report byla fascinující i její divácká obec – docela záhadně ji totiž sledovali jak liberálové, tak konzervativci. Teoretička komunikace Heather L. LaMarre⁶⁾ pustila testovací skupině tvůj rozhovor s liberální novinářkou, který jsi rovnou otevřel otázkou „Takže vy jste komunistka?“. Výsledek tohoto testu byl víc než překvapivý. Liberálové ho vnímali jako satiru konzervativců a konzervativci jako satiru liberálů. Pro jedny jsi parodoval pravicové moderátory, pro druhé jsi zametal s levicovou novinářkou. „V podstatě viděli to, co chtěli vidět… v psychologii tomu říkáme kognitivní zkreslení,“⁷⁾ popsala fenomén LaMarre. V tom spočívala tvá genialita. Stylizace tvé show vlastně umožňovala všem se bavit. A možná pro tenhle tvůj úspěch ti v roce 2014 po odchodu Davida Lettermana svěřila stanice CBS jeho slavnou Late Show. Nutno ale říct, že ze začátku jsi působil poněkud toporně.

Stephen: No rozhodně to tak připadalo lidem ze CBS. Upozorňovali mě, že před kamerou ve velkém studiu působím nervózně. V zákulisí jsem se snažil řešit každý detail, ale to v takhle velké show nejde. Dohnalo mě to, že vyžaduju kontrolu nad vším. Nakonec jsme se dohodli, že do programu přizveme jako showrunnera Chrise Lichta, který předtím pracoval ve zpravodajství. Předal jsem mu některé ze svých pravomocí a sám jsem se začal více soustředit na humor. Jedním z Chrisových prvních rozhodnutí bylo zaměřit se více na politický humor a především na tehdejší prezidentské volby.⁸⁾ Z nominačních sjezdů obou stran jsme začali vysílat živě a já to komentoval ve stylu Hunger Games.

V tomhle pro tebe byly ony toxické volby vlastně darem z nebes. Mohl jsi dělat to, cos uměl, a pro mnohé lidi jsi nabízel způsob, jak celou tu volební absurditu sledovat a nezbláznit se. Tvá show se začala lépe prezentovat na sociálních sítích a na internetu jsi získal mnoho zahraničních diváků, pro které jsi zábavně interpretoval americkou politiku. Během republikánského nominačního týdne jsi dokonce výrazně zmenšil Fallonův náskok ve sledovanosti. V den Trumpovy inaugurace se liberálů zmocnila panika a frustrace – úplně stejně jako tenkrát po zvolení Bushe v roce 2000. A tys jim poskytl stejné útočiště jako tenkrát v The Colbert Report. Bylo to také poprvé, co ses ve sledovanosti vyrovnal Jimmymu Fallonovi.⁹⁾ Od té doby sis nemilosrdně začal dobírat každý Trumpův přešlap, ostře kritizovat jeho politiku a umně rozplétat jeho lži. Mnohé z tvých monologů působily spíše jako „investigativní komedie“. Humorně jsi rozkrýval pozadí Trumpových styků s Rusy nebo neustálé obměny v jeho administrativě. Liberální média tě chválila jako hlas rozumu v šílené době. 

Stephen: Vždycky mě nechválí, jednou už mě chtěli taky zrušit. To, když jsem řekl, že Trumpova huba je dobrá tak maximálně jako pouzdro na Putinovo péro.

Ano, tahle poznámka tě skutečně přivedla do problémů. Ne ale kvůli krutosti vůči Trumpovi, ale protože ji někteří považovali za homofobní.¹⁰⁾ Nakonec jsi to ale ustál, a dokonce definitivně nahradil Fallona na místě nejsledovanější late night v Americe. Stejně jako jeho přístup kdysi zválcoval konkurenci, teď se tvůj politický komentář ukázal jako nová revoluce v late night.

Stephen: Já ale s Jimmym vůbec neválčím – známe se dlouho a jsme kamarádi. Než jsem začal novou show, šli jsme spolu na drink. Žádné late night války nechci.¹¹⁾

To věřím, jenže CBS a NBC spolu válčí jednoznačně. A tvá stanice ví, že když mluvíš o politice, máš vysokou sledovanost. Proto tě v tom ráda podpoří. S tím ale přichází v číslech sledovanosti nepromítnutý, ale společensky významný vedlejší efekt. V nové show už své názory nemůžeš schovávat za stylizovanou postavu. Vše musíš říkat za sebe – Stephena Colberta. A tví konzervativní diváci už nevidí vlastní verzi pořadu, ale jenom newyorského elitáře, který jim pošlapává světonázor. Ztělesnil jsi přesně to, čeho se báli a proč Trumpa volili, globalizaci. Prostě už je nepotřebuješ. Liberálové a internet ti dokázali poskytnout skvělou sledovanost i bez „druhé poloviny“ Ameriky. Takovou sledovanost, že i ostatní moderátoři pochopili, že musí začít mluvit o politice. A tak dnes, asi jen s výjimkou Jimmyho Fallona, který se stále snaží hrát infantilní hry s Willem Smithem, zní každý večer z úst tuctu moderátorů vtipy o stejném Trumpově přeřeknutí. A republikáni se prostě přestali dívat. Utvrdili se v tom, že je proti nim levicovými médii vedena „kulturní válka“, přesně tak jak jim to na Fox News říkají už léta. Late night přestala být něčím, co Amerika dělá společně.

Stephen: Petře, já se fakt nesnažím být politickým hráčem. „Ale ani nebudu předstírat, že Trump říká pravdu. Alternativa totiž znamená strčit hlavu do písku.“ Navíc si často děláme srandu i z demokratů. „Děláme si srandu z Elizabeth Warren. Děláme si srandu z Andrew Yanga. Děláme si srandu z Peta Buttigiege. A jsem rád, že se mí diváci umí smát jim všem. Myslím, že diváci neuvažují tak politicky, jak si myslíš. Podle mě se většina lidí prostě chce smát věcem, které jsou očividně směšné.¹²⁾

Chtěl bych si tohle taky myslet, Stephene, ale data mluví jinak. Jen asi čtvrtina republikánů tě vnímá pozitivně, zatímco skoro dvě třetiny demokratů ano. A ačkoli je ve tvém případě ona propast mezi oběma tábory nejširší, přítomna je u všech moderátorů. Žádného z nich nevnímá pozitivně ani polovina republikánů.¹³⁾

Stephen: Jay Leno – souputník Davida Lettermana a skvělý moderátor – to řekl přesně. Když late night dělal on, bylo to jednodušší, prostě „Clinton byl nadržený a Bush blbý“.¹⁴⁾ „Dneska je ale jenom jedno téma [Trump] a lidi tvoji politiku snadněji vidí. Ale to mi nevadí. Nemyslím si, že je něco špatného na tom říkat skrze vtipy, že‚ to, co ten člověk dělá, poškozuje naši zemi‘.“¹⁵⁾ Já i mí scénáristi máme názor. Ale není nutně levicový… Spíš rádi odhalujeme očividné kraviny.¹⁶⁾ Když krátce po převzetí funkce obvinil Trump Obamu z toho, že ho nechal odposlouchávat, tradiční média se tím musela seriózně zabývat. Strávili několik dnů debatami o něčem, o čem všichni věděli, že je nesmysl. Já a ostatní moderátoři late night jsme nemuseli předstírat neutralitu a místo toho jsme si z toho nepodloženého obvinění mohli rovnou dělat legraci. Satira je způsob, jak rozvířit tu kouřovou clonu, kterou Trump vytváří, aby odvedl pozornost. Je to způsob, jak informovat diváky – a to dělali i jiní moderátoři late night přede mnou.

Dělali to ale v mnohem menší míře a hlavně – prostřednictvím rozhovorů. Ten jejich politický názor nejčastěji vyplynul z dialogu s hostem, ne z úvodního monologu.

Stephen: Nevyhýbám se názorovým střetům s hosty. V nové show jsem měl několikrát i Billa O’Reillyho – než zjistili, že sexuálně obtěžoval své podřízené. Byli u mě i další moderátoři Fox News: Chris Wallace, Megyn Kelly. A spousta republikánských politiků. Vždyť hned mým druhým hostem v nové show byl Jeb Bush.

Čísla mluví jinak, Stephene. Méně než 20 % tvých hostů jsou republikáni – oproti 60 % demokratů.¹⁷⁾ Udělal jsi ze svého pořadu bezpečný prostor pro liberální politiky. Místo, kde bez většího odporu můžou mluvit přímo ke svým voličům. Senátorka Kirsten Gillibrand ve tvé show dokonce za nadšeného potlesku publika oznámila kandidaturu na prezidentku.

Stephen: No, když už jsme u těch čísel, tak v prvních 100 dnech mé show bylo asi jen 11 % mých hostů politici a naopak skoro 43 % herci.¹⁸⁾

To je pořád pětkrát více politiků, než měl za stejné období třeba Jimmy Kimmel. Navíc, i s herci často a rád stočíš konverzaci k politice a moc republikánů mezi nimi teda není. Nehledě na to, že obrovskou část tvé show zaujímají tvé sólo výstupy. A obávám se, že to takhle neděláš proto, že bys úplně chtěl, ale protože tak trochu musíš. Snažíš se tím kompenzovat deficit, který je zároveň asi mou největší výtkou tvé aktuální show. 

Stephen se směje.

Stephen: Tohle teprve bude tvoje největší výtka?

Ze Stephenovy reakce cítím ironii, ale žádnou hořkost. Až je mi skoro líto někomu tak pokornému cokoli vyčítat.

Stephene, já si prostě myslím, že ty neumíš tak úplně vést rozhovor. Ne bez stylizované postavy, o kterou se můžeš opřít. Tady už nemůžeš rozhovor začít slovy: „Takže vy jste komunistka, jo?“ Musíš hledat klíč ke každému rozhovoru zvlášť. A mně se prostě zdá, že ty nemáš ten dar co Johnny a Craig, nastavit tu situaci tak, aby se host uvolnil a zaskóroval. Tobě tohle prostě moc nejde. Tvé rozhovory bývají křečovité, často nad nimi chceš mít až moc velkou kontrolu. Opatrně si toho všímají i média. Celebrity se často snažíš namísto dovádění konfrontovat hlubšími otázkami, to ale často vede k banálním odpovědím a paradoxně ještě větší myšlenkové mělčině. Spřáteleným politikům zase až moc nahráváš na smeč. Když u tebe v roce 2015 byla levicová senátorka Elizabeth Warren, ptal ses jí třeba: „Jak můžeme spravit tenhle zmanipulovaný systém?“ A ona mohla přejít do jednostranného politického monologu. O kolik zábavnější by bylo, kdybys i s Warren mohl začít větou: „Takže vy jste komunistka, jo?“ O kolik víc bychom se o ní z její reakce dozvěděli? Ti konzervativci, co sledovali The Colbert Report, neměli vidiny. Moc dobře věděli, proč se baví. Ta tvá stylizace hosty svlékla, ukázala je v určitém nekomfortu. Tohle v Late Show není. Zbyl jen liberální bezpečný prostor.

Myslím si, že proto jsi udělal těžištěm své show monolog, ve kterém můžeš dělat politickou satiru, kterou umíš. Jenže srdcem late night není monolog, ale právě rozhovory. Tam se odehrává párty. A tys ji pro mě tímhle vlastně zrušil.

Stephen se s překvapivým klidem směje.

Stephen: Tak ještě že jsi mi to tímhle svým monologem vysvětlil, Petře.

Publikum vděčně vybuchne ve smích. Jde cítit, že už dlouho čekali na to, kdy mě někdo usadí. Stephen mě s bodrým úsměvem dál popichuje.

Stephen: To zní, skoro jako bych to měl zabalit, a přitom já myslel, že mám nejsledovanější talk show v Americe! Ale když to říká pětadvacetiletý student z východní Evropy, nedá se asi nic dělat.

Teď už mě dobrosrdečně chytá za rameno, aby bylo jasné, že je to celé v legraci.

Jo, asi jsem si to zasloužil… Nechci tě jenom kritizovat, Stephene. Vím, že umíš být úžasně zábavný a párkrát jsem i ve tvé Late Show zažil ten pocit autentické zábavy a vzrušení. Vždycky to bylo v momentech, kdy ses střetl s někým tobě názorově cizím. Když jsi vyšel z toho svého bezpečného prostoru. Třeba během rozhovoru s militantně ateistickým komikem Billem Maherem jste se začali rozverně, ale docela vyostřeně hádat o náboženství. Nebo když se pravidelně špičkuješ s republikánským politikem Chrisem Christiem. To je najednou úplně jiná show! Už jen, jak sis nemilosrdně dělal legraci z jeho nízkých preferencí – to byl starý Stephen! A jak se zas on na oplátku podvratně zašklebil, když jsi hrdě prohlásil, že je pro tebe osud Ameriky důležitější než tvá vlastní sledovanost. Takovou reflexi ti tví liberální hosté nikdy neposkytnou.

Stephen: Však jsem taky Christiemu během toho rozhovoru řekl, že je to větší sranda, než jsem čekal… Vím, co po mně chceš, Petře. Já ale nechci být ke všem hostům automaticky tvrdý. Nechci je ponižovat.

Kašli na hosty, Stephene! Pro ty to neděláš, děláš to pro diváky. A momenty jako ten s Christiem nejenže navracejí tvé show étos skutečné late night, ale nabízejí i příslib návratu trochu jinak smýšlejících diváků.

Koutkem oka vidím editorku časopisu dok.revue, jak směrem ke mně gestikuluje.

Mí producenti na mě už mávají, že musíme končit, Stephene, ale doufám, že se na mě nezlobíš.

Stephen: Jsem katolík, Petře. My se zlobit ani neumíme.

Publikum vděčně využívá možnost se zasmát. Zpod stolu vytahuji dvě sklenice na whisky a nalévám sobě i Stephenovi.

Stephen: Tak na co si připijeme?

Nó, přeci na lepší late night!

Stephen se usměje a nic nenamítá, zároveň ale nepůsobí, že by se mnou úplně souhlasil.

Stephen: Na lepší late night!

Oba do sebe obrátíme whisky a publikum tleská, zatímco kapela začíná hrát. Ještě s mírně zkroucenými ústy po chuti alkoholu hlásím do odjíždějící kamery:

Dámy a pánové, tohle byla naše show, doufám, že jste se bavili, a díky za pozornost. Dobrou noc vám všem!

Kamera na jeřábu přelétá jásající publikum. Prolínáme do záběru velkoměsta, přes které běží titulky, doprovázené závěrečnou hudbou. Stmívačka.