Vypravěčem svého příběhu
„Odjela, abychom měli dost peněz na opravu domu a abychom mohli poslat děti do lepší školy,“ říká Costica Arhir o své ženě, která před třemi lety vyjela z Moldávie za prací do západní Evropy. On sám je nyní nucen na chudém venkově vychovávat tři děti. A i když manželka posílá domů dárky a pravidelně svým nejbližším telefonuje, odpovědnost za zaopatření rodiny visí především na Costicovi, který je bezpochyby klíčovou figurou snímku. Zastává v rodině funkci otce i matky, ale jeho vyrovnanost je pouze zdánlivá a čiší z vědomí, že je v pozici suplenta. Když mu na konci snímku volá manželka, že se její návrat opět odkládá, smířen se svým posláním odchází číst dětem pohádku na dobrou noc, což je s jeho rolí přísného otce v jednoznačném rozporu.
Autor snímku Thomas Ciulei zaznamenává rok života moldavské rodiny metodou, která je spíše než dokumentu vlastní fikčnímu filmu. Fakt, že se Arhirovi chovají, jako by byla kamera neviditelná (nedívají se do ní, na štáb vůbec nereagují), je však pouze povrchním projevem stylu, kterým režisér natáčí. Výstavba připomínající narativní film spočívá v práci s filmovou řečí. V první řadě je nutno zdůraznit, že Ciulei nezaznamenává momenty, ale situace, které stejně jako u hraného filmu rozfázuje střihem na několik záběrů. Přitom celkem popíše prostředí; dialog či akci pak rozdělí na sérii polodetailů a detailů. Pomocí střihu mimo jiné zhušťuje čas, ve kterém se divák orientuje díky počasí – časový skok uvozují panoramata zasněžené krajiny či detaily rozkvétajících rostlin.
Svému záměru přizpůsobuje režisér i zdánlivě čistě dokumentární výpověď přímo na kameru. Recipientem Costicova sdělení tudíž není režisér, ale jako by skrze zcizovací efekt promlouval aktér přímo k divákovi. Costica je díky autorovu stylu vypravěčem svého vlastního pohnutého příběhu. Jeho zpověď je proto pro diváka autentická i přes evidentní režijní vedení. Ciulei se nesnaží zobecňovat, chce divákovi přednést konkrétní příběh. Právě z toho důvodu jsou prostředky typické pro hraný film na místě. Balancovat na hraně mezi dokumentární a fikční polohou se mu daří díky dvěma zásadním faktům: své postavy natáčí v jejich nejpřirozenějším prostředí (většina filmu se odehrává okolo domu Arhirových) a především – dokonale se s nimi zná.
Rumunský snímek Květinový most získal Cenu za nejlepší dokumentární film ze střední a východní Evropy 2008.
