Vyšetřovatel

„Vladimíre, prosím tě, my bychom se s tebou chtěli vrátit do Chorvatska, Srbska, Bosny a točit tam s tebou. Teda vlastně nechceme točit s tebou, spíš s ostatními lidmi z případů, cos tam tehdy vyšetřoval, ale chceme se na ně dívat tvýma očima. Ale že byste se v tom filmu vlastně nepotkávali, ty bys je celou dobu jen sledoval, a pak reflektoval, co říkají. Aby se do filmu dostal i ten odstup, nemožnost s nimi některé ty věci doopravdy sdílet.“

Tenhle telefonát se odehrál někdy před třemi lety. Už rok jsme se s Vladimírem potkávali a já hledal způsob, jak vyprávět příběh českého policajta z Buštěhradu, který ve svých třiceti letech chytil prvního válečného zločince z konfliktu v rozpadající se Jugoslávii. Od začátku mi bylo jasné, že to je dobrý námět na hraný film o českém hrdinovi. Jak ale vyprávět dokumentárně? Dílčí odpověď jsem objevil v tom, že musím najít způsob, díky němuž film poodstoupí od Vladimírova heroického eposu a využije tohohle skvělého příběhu jako nosiče pro podstatné otázky. Co to je mezinárodní spravedlnost? Jak pomáhá a v čem naopak realitu křiví?

Při hledání odpovědí jsme svou pozornost zaměřili na lidi spjaté s jednotlivými případy. Uvědomili jsme si totiž, že v nich je to těžiště, protože všichni „ze Západu“ jen přijeli, něco udělali a zase odjeli. Oni ale ve svých zemích zůstali: se svými mrtvými, se svými křivdami a často s velkým pocitem nespravedlnosti.

To nás vrací k hovoru Portel – Dzuro, který se odehrával na lince Praha – New York, protože dostat do filmu prostor pro tyhle otázky znamenalo vydupat v něm místo pro jakýsi reflexivní mód – obětovat možnosti filmu založeného na živých situacích a interakcích a rozhodnout se, že „to živé“ budou střety idejí a pocitů. V tom rozhodnutí mi pomohlo i to, že jsem se od začátku bál ve filmu „setkávání s hrdinou“: tušil jsem, že místní Vladimírovi do očí nikdy doopravdy neřeknou, co ve vztahu k tribunálu doopravdy cítí. A film o spokojeném plácání po zádech jsem dělat nechtěl.

„Ve své práci pro projekt Paměť národa se často věnuji reflexi minulosti v různých podobách. Na tomto projektu jsem ale pochopil, že hledání spravedlnosti tak krátce „po válce“ není jen o osobní reflexi něčeho, co se stalo v minulosti, ale naopak něčím velmi politickým a aktuálním.“

Půdorysem našeho filmu se staly dva největší případy, které Vladimír se svým týmem v Jugoslávii vyšetřoval: případ „obyčejného starosty“ Slavka Dokmanoviće obviněného z vraždění na chorvatské Ovčaře, který byl vůbec prvním zatčeným tribunálu. A jako jistý kontrapunkt jsme se pak zaměřili na příběh Željko Ražnatoviće Arkana. Ten byl na rozdíl od Dokmanoviće už před válkou mezinárodně hledaným zločincem, pro kterého válka znamenala především profit. Díky geografickému rozpětí obou případů se nám povedlo dostat do hledáčku i všechny země, kde Dzurovo vyšetřování probíhalo: Chorvatsko, Bosnu a Srbsko.

V létě 2019 a 2020 jsme strávili vždy deset dní s nejrůznějšími postavami těchto případů, točili jsme s nimi jen audio rozhovory. Obraz jsme chtěli od audia úplně oddělit a natočit ho až naposled. Od začátku jsem věděl, že se jich více než na hrůzy války chci ptát na to, jak prožili posledních dvacet let a jak vypořádávání se s minulostí vypadá pro ně. A zkušenost těch setkání byla zdrcující. Postupně jsem totiž pochopil, že se konflikt propsal do jejich životů i jinak než „jen“ jako trauma ze ztráty mnoha blízkých. Natáčeli jsme s primářkou vukovarské nemocnice, kterou se srbská strana snažila i roky po válce kriminalizovat a vydávala na ni mezinárodní zatykače, nebo třeba se dvěma nejvyššími představiteli Chorvatska a Srbska pro spolupráci s tribunálem, kteří byli oba odstaveni ve chvíli, kdy zaměřili svou pozornost na pachatele z řad vlastních národů.

Ve své práci pro projekt Paměť národa se často věnuji reflexi minulosti v různých podobách. Na tomto projektu jsem ale pochopil, že hledání spravedlnosti tak krátce „po válce“ není jen o osobní reflexi něčeho, co se stalo v minulosti, ale naopak něčím velmi politickým a aktuálním. A že mnozí Srbové, Chorvaté a Bosňáci žijí v domnění, že mezinárodní spravedlnost byla nespravedlivá, nedostatečná, že olbřímí kolos tribunálu byl především únavný. Jako by se v jejich povědomí ztrácely objektivní zásluhy instituce, která obvinila 161 pachatelů těch nejhorších zvěrstev a větší polovinu z nich poslala za mříže.

Byla spravedlnost nespravedlivá?

Musím říct, že právě hledání toho, jak kriticky k mezinárodní spravedlnosti přistoupit a zároveň ji obhájit, bylo jedním z nejzajímavějších momentů práce na tomto filmu. Jako jistý úběžník mi v tom od začátku sloužil projev Madeleine Albrightové, jedné z architektek tribunálu, v němž zmiňuje, že mezinárodní tribunál má vést k usmíření mezi národy. K této nejvyšší ambici jsem se tedy vztahoval a kladl si otázku, zda je to ale právě tahle cesta.

Střih filmu jsme dokončovali ve dnech invaze na Ukrajinu. Byl to trochu horečnatý stav, pro mne symbolizovaný mimo jiné jistým zklamáním, že vlastně v době, kdy se hroutí svět tak, jak jsme ho znali, sotva mohu někomu vyprávět o tom, jak se s důsledky války vypořádávají v bývalé Jugoslávii. 

S odstupem času mi ale přijde, že v pohledu na bývalou Jugoslávii je i velký kus naděje. Jak to říká jedna z postav našeho filmu, mladá Srbka Ivana Zanić: „Nebýt tribunálu, všichni ti lidé obžalovaní v Haagu z opravdu velmi závažných zločinů by byli na svobodě. A po válce by si zřejmě udrželi své vysoké funkce.“ Za sebe bych k tomu dodal, že v devadesátých letech si nikdo neuměl představit, že bude zatčen a odsouzen třeba srbský prezident Slobodan Milošević stejně jako mnoho chorvatských a bosňáckých generálů. A v tom je kus naděje.