Vystoupit ze zapomnění

Historie je pro mou generaci zásadním tématem. Jedním z klíčových období, k němuž se opakovaně vracíme, je vzestup a pád nacistického režimu. Pro Slováky představuje v tomto ohledu nejvýznamnější událost Slovenské národní povstání; vzpoura, během níž se tamější odboj postavil hrůzné ideologii, které byl svět mezi lety 1939 a 1945 vystaven. Zásluhy za povstání připisují dějinné prameny konkrétním osobnostem a celým komunitám – Čechům, Rumunům, Ukrajincům, Bulharům, Polákům, ale i sociálně-demokratické nebo komunistické straně. Přestože panuje obecná shoda, že revoltu umožnila právě vzájemná spolupráce rozmanité škály aktérů, existují skupiny, na něž jakoby historie dočista zapomněla. Snímek Jak jsem se stala partyzánkou (2021) se k události vrací a připomíná, že jedním z těchto přehlížených společenství byli v polovině čtyřicátých let také Romové. Slovenská režisérka Vera Lacková v devadesáti minutách mapuje proces sebepoznání a postupného pochopení příznačné role, kterou Romové v povstání sehráli, a představuje neprobádanou stranu minulosti skrze tragické osudy svých předků. Režisérka, producentka, scenáristka a protagonistka v jedné osobě se v citlivém a intimním dokumentu postupně vydává po stopách Romů, již přišli o život v nacistickém područí, a odkrývá svět, který oficiální výklad historie odsouvá. Veřejnost snímek poprvé zhlédla v rámci německého festivalu goEast, kde film obdržel prestižní cenu v oblasti kulturní diverzity. Českému publikum byl o několik měsíců později promítán na Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

Režisérčin debut vytváří působivou mozaiku minulosti, přítomnosti a budoucnosti a skrze variace narativních a obrazových prvků naznačuje, že časové linie jsou navzájem velmi úzce propleteny. Jednotlivé součásti příběhu spojuje dohromady zvukový komentář, díky kterému akce na plátně hladce přechází mezi trojicí interakcí, ve kterých se Lacková ocitá – střídají se rozhovory s cizími lidmi, rodinou a přáteli a její vnitřní monology, adresované zejména divákům. Všechny tři příběhové linie nabízejí trochu odlišné postoje k tomu, co se ve čtyřicátých letech událo. Zatímco rozmluvy Lackové s úředníky a osobami mimo její blízký okruh probouzejí spíše pocity zasmušilosti, frustrace a beznaděje, hovory s rodinnými příslušníky nepostrádají notnou dávku hlubokých, často nápadně radostných emocí. Verbalizované myšlenky režisérky a její neustálé rozjímání pak mnohdy hraničí s magickým, téměř až neskutečným vyprávěním. Kouzelnou atmosféru dokresluje střihová skladba, mísící ničím nepřibarvené výpovědi a lokace v jejich současné podobě s archivními záběry, fotografiemi a evidentně zinscenovanými momenty, kdy Lacková nahlas přemítá o neštěstí, jež romské rodiny za druhé světové války potkalo.

Snad nejsilnějším bodem vyprávění je příběh, který režisérka v dětství slýchávala od své babičky a nyní jej na plátně předává vlastnímu synovi – pohádka na dobrou noc o zlém králi, uzurpátorovi, jenž udělal ze života peklo každému, kdo nechtěl žít podle jeho pravidel, shrnuje a rámuje celý dokument. Nahlížení žalostných osudů obětí nacistického režimu nevinnýma očima dítěte umocňuje jejich tragickou povahu, naprostou nesmyslnost a zbytečnost. Navzdory tomu Lacková svou filmovou výpověď končí na pozitivní notě – snaha vyhledat potomky zemřelých z romské komunity je úspěšná a ve finále zvyšuje veřejné povědomí o jejích zásluhách. Stává se také matkou dítěte, jehož generace bude snad mnohem více vnímat vlastní minulost a traumata s ní spojená. Přesto diváka ponechává s palčivou otázkou – je společnost opravdu slepá k lekcím z minulosti? A nepoučíme-li se ze svých chyb, jsme odsouzeni k tomu je opakovat? Současné světové dění napovídá, že zdánlivě pouze historické otázky jsou stále více než aktuální.