Za morálně odpovědnou true-crime produkci!
Estetická distance nám při pohledu na umělecká díla umožňuje sledovat různé projevy fyzického i duševního ublížení, aniž bychom pocítili potřebu zasáhnout a zabránit těm nelidským činům. V případě fikčních děl rozhodně. Jak moc ale můžeme být distancováni při vyprávění, které přibližuje skutečné zločiny?
Už staří Římané šířili zprávy o popravách různých zločinců. Jméno Françoise Gayota de Pitaval máme v našich zeměpisných šířkách spojené spíše s normalizačním seriálem, než abychom ho znali jako autora jednoho z prvních knižních ztvárnění skutečných kriminálních případů – tedy takového předchůdce true-crime.
Fascinace zločinem, zejména násilným ublížením na těle, provází lidstvo už od vyprávění o Kainově vraždě Ábela. S nástupem tištěných novin s neodmyslitelnou rubrikou černé kroniky jsme mohli pozorovat první „průmyslovou revoluci“ v referování o skutečných zločinech a zločincích. Opravdový boom, pokud jde o tematiku i formy ztvárnění, však přinesl až žánr true-crime. Nejprve v podcastové, následně v televizní a filmové produkci.
“Do role detektivů rekonstruujících události směřující ke zločinu se staví samotní tvůrci.”
Potřeba vědět víc
Když psal Tzvetan Todorov o dvojí temporalitě detektivního románu, neměl sice na mysli žánr true-crime, ale právě ten naplňuje jeho schéma beze zbytku. I když jiným způsobem, než jej slavný francouzský literární teoretik bulharského původu definoval. Do role detektivů rekonstruujících události směřující ke zločinu se tu totiž staví samotní tvůrci.
V případě podcastových sérií je tato paralela zřejmější. Autor je často i vypravěčem a průvodcem při pátrání po souvislostech odložených nebo problematických případů. V televizních počinech je přítomnost pomyslného vyšetřovatele zastřenější. Většinou nám nějaký neutrální, „vševědoucí“ vypravěč skládá nejdříve obraz všech známých událostí a následně i argumentační řadu zdůvodňující eventuality, kdo je možným pachatelem zločinu.
Na rozdíl od podcastových sérií působí v televizi jako silný verifikační prvek ne autorita vypravěče, ale obrazová věrohodnost. Vidíme fotografie z místa činu, záběry z výslechů podezřelých, rozhovory se svědky, novináři, policisty. Autoři takových dokumentů často volí nástroje z rejstříku fikčního vyprávění. Suchý sled událostí provázejících vyšetřování tvarují do podoby navozující napětí a diváckou potřebu vidět a vědět víc.
Fikce ukazuje cestu
Do hry vstupuje estetická distance. Vědomí, že to, na co se díváme, není obraz tragické skutečné události, ale jen další z řady pozoruhodných kriminálních příběhů. Okořeněný dráždivou ingrediencí „toto se opravdu stalo“. Třeba i někde poblíž vašeho bydliště. Problematické je v tomto světle uzpůsobování taktikám exploatace. A otázka morálního kodexu tvůrců a kritické vybavenosti diváků a posluchačů.
Zajímavý příspěvek k etice zobrazování skutečných násilných zločinů přináší kupodivu hraný seriál. Případ: Ponorka (Efterforskningen, 2020), za kterým stojí dánský tvůrce Tobias Lindholm, se věnuje mediálně propíranému případu, kdy výstřední dánský vynálezce zavraždil švédskou novinářku při plavbě ponorkou vlastní výroby.
Až suše vyprávěný policejní procedurál přichází s jednou inovací, iniciovanou právě ohledem na emoce pozůstalých, a hlavně potřebou stanovit i dodržovat určitá morální kritéria. Rozhodnutí neukázat ani v hereckém ztvárnění podobu pachatele se zároveň ukazuje jako plodná kreativní překážka. Z děje seriálu byly úplně vypuštěny scény výslechů podezřelého, které nezřídka tvoří jeden z uzlových bodů fikčních krimi-příběhů.
Podobnou nápaditost často postrádám hlavně u tvůrců televizní true-crime produkce. Jako by při zobrazování tragické událostí, jakou se stává násilná smrt nebo zmizení osoby, zvítězila potřeba poutavého vyprávění a zábavy nad citlivým výkladem komplikovaného přediva událostí, faktů a emocí.
