Zadkem na dvou židlích
Dokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?
„Přesně takový film by vznikl na každém dětském workshopu, který jsem dělala,“ komentuji kamarádce na festivalu v Jihlavě film Fonja (2019) po odchodu z kina. Přikyvuje a dodává, že autorka Lina Zacher určitě nikdy neměla potřebu tolik probírat zodpovědnost za práci s mladými znevýhodněnými lidmi jako my dvě.
Asi měsíc před jihlavským festivalem jsme měly intenzivní schůzku, na které jsme řešily, jak se s čistým svědomím postavit k práci s dětmi, které z různých důvodů míjí mediální vzdělanost. Petra žije řadu let v Rumunsku a mimo jiné tam iniciovala celostátní projekt, který se věnuje mediální výchově. Já jsem čerstvě začala jezdit s filmovou technikou do dětského domova v severních Čechách. Ani jedna z nás se neumí smířit s tím, že děti, mající v nás silnou důvěru, by bez mrknutí oka a s otevřeným srdcem do kamer sdílely své osobní příběhy. Navíc s pocitem, že se to od nich očekává. Tak jako když přijede jakýkoliv novinář...
Důležitou roli v tom hraje i vědomí, že po několika našich návštěvách si k nám děti vypěstují silné pouto, a přitom nás po skončení akce nejspíš nikdy neuvidí, i když výsledný film bude (v dobré víře) zvýhodňován ve festivalových selekcích či více sdílen v internetovém prostoru oproti filmům, které vznikají na workshopech se studenty běžných škol. Navíc by v nás zůstal nepříjemný pocit, jako bychom je trochu zneužili.
Tento blog bych nepsala, kdyby film Fonja nevyhrál soutěžní sekci Opus Bonum na jihlavském festivalu. Celovečerní dokument z několikaměsíčního filmového workshopu dětí v nápravném zařízení na Madagaskaru byl pro nás, které se filmové práci s dětmi věnujeme, jen potvrzením, že je třeba naučit se mluvit o vztahu mezi samotným smyslem dílny a výsledným dílem.
Madagaskarští chlapci se s vážnou tváří natáčejí při vyprávění „svých příběhů“. Kdo co ukradl, komu zemřeli rodiče a k jakému násilí se uchýlili. Temné historky z minulosti, které samotným klukům nepomůžou překročit svůj stín a dále je stigmatizují, nejsou navíc ani zasazeny do žádného sociálního či emocionálního kontextu, aby měly větší smysl pro diváka, když už ho evidentně nemají pro hochy, protože si je už vyprávěli mnohokrát předtím. Dojem, že film natáčejí samotní účastníci dílny, navíc kazí druhá kamera, která neustále snímá to, jak chlapci natáčejí sami sebe a dění za mřížemi. Jde o profesionální záznam bez jakýchkoliv zcizovacích efektů, které by tápajícímu divákovi pomohly pochopit, zda jde o filmový štáb či partu chovanců ústavu.
Výsledným pocitem z filmu je, že workshop legitimizuje natáčení v místě, kam by se kamera běžně nedostala. Chlapci jsou vedeni jen k manipulaci s filmovou technikou a jejich hlavním motivem, který stále opakují, je zviditelnění se ve světě pomocí výsledného filmu. Někdo uvidí, jak jsou nadaní! Ale žádný film, ve kterém bychom to my diváci mohli docenit, tu není. Jen záznam toho, jak chlapci natáčejí a mají radost z možností filmové a počítačové techniky. Natáčení filmu společně s jeho protagonisty není již dávno ničím specifickým a u tohoto filmu se metoda až míjí účinkem. Pokud by mělo jít opravdu o „film-spolupráci“, bylo by třeba chlapce zapojit i do střihové a dramaturgické práce a nesledovat je s kamerou při jejich snaze natočit „velký biják“.
Přitom tak, jak vnímám práci s mladými lidmi já, by mělo jít o něco zcela jiného. Filmové náčiní a společná tvorba filmu je cestou k práci se sebedůvěrou, ke kolektivní spolupráci a zažití něčeho, co se v psychologii označuje jako „jiskřivý okamžik“. Nechat děti projít zážitek doslova tělem: něco dokážu za pomoci ostatních, zpracuji své obavy a jsem o krok dál bez falešných ideálů a plácání se v minulosti a nejisté budoucnosti. Ale abych jako lektorka měla pocit, že k tomu došlo, potřebuji vědět, že se moje energie upírá k tomuto cíli a že tento vlastně dost intimní proces nebudu vnímat z pozice režisérky, která zároveň připravuje film tlačící na emoce diváků.
Nevím, jaký záměr měla režisérka filmu Lina Zacher. Určitě film dělala s láskou a vírou, že má smysl jak pro účastníky workshopu, tak pro diváky. Dokonce jako režiséry uvedla i své protagonisty, ale cenu v Jihlavě přebírala jen ona a jim vstupenkou pro výlet za mříže nebyla. Přesto je jisté, že seděla zadkem na dvou židlích, protože být lektorkou a režisérkou není to samé.
Zodpovědnost za proces účastníků workshopu musí být na prvním místě. S kolegou Vladimírem Turnerem jsme dva víkendy hledali s partou dětí z dětského domova správnou podobu jejich filmu, aby v něm nikdo z nás neměl pocit manipulace či zneužití. A děti na to přišly nakonec samy. Rozhodly se natočit horor. Chtěly točit na místech, kde se bojí; pochopit, jak se natáčejí strašidelné scény, aby se příště u jejich sledování tolik nebály – sklep, pavouci, mrtvé jeptišky, které děti řadu let v budově straší. Pro děti obří proces bez ohledu na potenciálního diváka. Co víc si jako lektorka s touhou po čistém svědomí přát?