Žal jako spouštěč proměny

Přes třicet let víme o problémech s klimatem a mizející biodiverzitou, publikujeme data, zakládáme panely, ale nic zásadního se neděje. V minulém roce se i díky klimatickým hnutím dostaly do hry emoce a najednou se věci daly do pohybu. A právě o emocích, které vzbuzuje vidina kolapsu rovnováhy mezi planetou a lidmi, je můj nový film Žal žen.

Myslím si, že ženy vnímají ohrožení klimatickou změnou o něco naléhavěji než muži, a proto je film hlavně o nich. Třeba právě v hnutí Extinction Rebellion jsou ženy naprosto zásadní. A málokdo ví, že za úspěchem a růstem britských XR stojí právě ženy nad šedesát let! Možná jsou ženy schopné své emoce více sdílet? V nedávné době byly zveřejněny výsledky studie, která se zabývala souvislostí zastoupení žen v politice s proekologickou politikou ve více než devadesáti zemích. Jasně z ní vyplynulo, že vyšší zastoupení žen v politice znamená mnohem progresivnější ekologickou politiku. Zajímavé je, že opravdu nebyla důležitá životní úroveň či výše HDP, ale právě zastoupení žen v parlamentu a ve vládě.

Každá doba měla své rebelky, které často bez většího plánování a vědomí důsledků sveřepě stály proti škodlivému systému. Středověk je nazýval čarodějnicemi, pak dostaly nálepku hysterek a dneska jsou to ekoaktivistky. Kdo ale opravdu jsou ty ženy, a často matky, které se přilepují k silnici, blokují dopravu či tančí v klimatickém flashmobu? Co je přimělo vystoupit z „domácí“ či „kariérní“ sféry a vystavit se ne vždycky vlídným pohledům společnosti? Potkala jsem se s řadou žen, které před svou „radikalizací“ prošly nebo stále procházejí hlubokým klimatickým žalem, a právě žal byl pro mě středobodem zkoumání. Žal jako spouštěč proměny.

Každý den vymře sto padesát až dvě stě živočišných nebo rostlinných druhů, umírají lesy, je sucho, zásoby podzemní vody se radikálně snižují, hrozí neúroda. Všichni vidíme, že se před důsledky klimatické změny a rozvrácených ekosystémů nedá utéct. A to vyvolává silné emoce. A to jak v lidech, kteří si důsledky až fyzicky uvědomují a proměnili svůj žal v akci, tak v těch, kteří se snaží jasně viditelná fakta popírat. Ve filmu se organicky a v až mrazivě vtipných situacích potkáte i s nimi.

Výzva k neposlušnosti

Emoce spojené klimatickou krizí odborníci pro snazší orientaci rozdělili do pěti fází, které se velmi podobají reakcím na traumatickou událost. Popření. Vztek. Smlouvání. Deprese. Smíření, které však neznamená rezignaci! Jsou tu určité rozdíly. Když vám například někdo umře, pomůže čas. Jenže zpráv o vymírání živočišných a rostlinných druhů a důsledcích klimatické změny rozhodně neubývá, naopak se stupňují. Já za sebe musím říct, že prožití hlubokého environmentálního žalu vnímám jako zásadní pro to, abychom došli k potřebné změně! Něco se ve vás totiž pohne a nasměruje vás to k akci. Není potřeba zůstat v depresi a apatii, právě naopak, jak je vidět u našich filmových hrdinek. 

Ve filmu však nevystupují jen ženy, jedním z mužů je první porevoluční ministr životního prostředí Bedřich Moldan, který zcela jednoduše a přesně poznamenává: „Všechna řešení známe, chce to jen chtít!“ Tady vidím nezastupitelnou roli občanské neposlušnosti a jasných hlasů občanek a občanů, kteří řeknou dost a nasměrují politiku směrem k řešením! Dávno to není o jednotlivcích, ale o systému, jenže ke změně systému je potřeba, aby hlas nás všech byl pěkně hlasitě slyšet. Mimochodem, bývalá šéfka OSN pro otázky klimatu jasně vyzvala k občanské neposlušnosti. Co to znamená a jak se dá občanská neposlušnost užít s radostí, prožijete s našimi hrdinkami.

Film Žal žen je úvodním filmem ze série, kterou nazýváme Love & Rage neboli Zuřivá láska a ve které chci dál sledovat členy hnutí Extinction Rebellion, a to nejen u nás, ale například ve Velké Británii, kde hnutí vzniklo. Velmi mě také zajímá jimi prosazovaná myšlenka nových prvků demokracie, jako je tzv. shromáždění občanů, které pro otázky klimatu podpořil i prezident Emmanuel Macron ve Francii, a je velkou výzvou se o tom začít bavit i u nás.

Jiřina z Žalu žen

„Sledovali jsme léta, co se s přírodou děje.

Bylo toho víc a víc a tiše jsme trpěli.

Trpěli jsme jako zvíře s každým vyhynulým druhem a bolel nás každej mrtvej strom.

Už jsme to nemohli dál mlčky snášet.

Nechat je odrovnat krajinu, přírodu, planetu a zničit našim dětem budoucnost.

Už jsme si nemohli dál namlouvat, že nikdo nic nezmůže.

Už nám nešlo dělat, že to nevidíme, a přesvědčovat sami sebe, že nás to nezajímá a že si aspoň co nejvíc užijeme, dokud to jde.

Už jsme potřebovali ukázat, že tohle nám vadí.

A bejt hodně hlasitý a drsný.

Probrat z letargie všechny okolo, protože když nás bude hodně a dáme najevo, že takhle to prostě nebude, tak to tak prostě nebude.

A tak jsme vyšli do ulic.

Potřeli si tváře bílou a zahalili se do rudejch hábitů.

Na hlavy nasadili obří lebky a krysí hlavy.

Umírali všude, kde se dalo, i v místech, kde by to nikoho ani nenapadlo.

Blokovali všechny možný silnice a vteřiňák byl náš nejlepší kámoš.

Nosili mrtvoly stromů do center měst.

Mluvili k davům i přednášeli pro dva lidi.

Hladověli před nákupákama i zabalený do odpadkovejch pytlů v nákupákách pobíhali.

Stavěli šibenice i pořádali pléna.

Hledali strategie i padali vyčerpáním.

Hádali se o každej další krok i nadšeně vítali každýho novýho příznivce.

Denně překonávali milióny strachů a souběžně prožívali lásku, radost a přátelství jako nikdy předtím.

A byli jsme ty špatný a byli za to rádi.

Vnutili se snad do každejch novin.

Mluvili k lidem z obrazovek i vnucovali letáky náhodným kolemjdoucím.

Posunovali Overtonovo okno a vytvářeli rozruch, a kdo nebyl s náma, musel bejt nutně proti nám.

Naše strategie fungovaly dokonale.

Fungovaly líp, než jsme sami kdy čekali.

Bylo to dobře i špatně, ale pořád to bylo málo.

Byli jsme označovaný za blázny v plátcích vlastněnejch uhlobaronama a zesměšňovaný z nejvyšších politickejch míst.

A jiní nám veřejně i potajmu děkovali.

Byli jsme kritizovaný od přátel a spojenců. A často měli pravdu, ale my nemohli jinak. My byli burácení umírající přírody i hlas lidu.

Byli jsme projevem kolektivního nevědomí.

Byli jsme ztělesněním strachu o život, o kterým v týhle zemi nikdo nehodlá mluvit. Nikdo kromě nás.

A dokázali jsme toho spousty, ale nedokázali jsme vlastně skoro nic.

Ale jsme teprve na začátku.

Svištíme dál, pořád stejně a přitom úplně jinak. Tohle je poslední věc, která má tady a teď ještě smysl.

To všechno je zachycený v tomhle filmu.

Žal (i štěstí) žen (mužů a dětí).

Tak dorazte, přispějte a hlavně pojďte do toho s náma, protože aktivita je nejlepší lék na žal.“