Zásadní dokumenty, knihy a návraty roku 2022

Redakce dok.revue se ptala:

1/ Které dokumentární dílo (film, audio dokument...) bylo pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?
2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?
3/ K jakému staršímu filmu jste se letos vrátili nebo se často vracíte a proč?

Rok vzniku, ani země původu nerozhodují. Níže najdete odpovědi, které do redakce dorazily.

Ankety se letos zúčastnili: Pavel Bednařík, Jan Bernard, Tomáš Bojar, Michal Bregant, Jan Bušta, Ivo Bystřičan, Mária Ferenčuhová, Jan Gogola ml., Andrea Hanáčková, Vít Janeček, Milan Klepikov, Vojtěch Kočárník, Adéla Komrzý, Milan Kruml, Robin Kvapil, Eva Lammelová, Martina Malinová, Ondřej Moravec, Martina Pouchlá, Janis Prášil, Radim Procházka, Andrea Průchová Hrůzová, Pavel Sladký, Olga Sommerová, Martin Šrajer, Antonín Tesař, Helena Třeštíková a Kateř Tureček.

---

Pavel Bednařík, předseda Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, publicista

1/ Neviditelné krajiny (I. Bystřičan a kol.) Jedná se o víceúrovňový koncept, který se dotýká obrazem a zvukem vnitřního ustrojení naší budoucí krize a klimatického rozvratu. V mezinárodním složení autorského týmu, s přesahy a novým vhledem do již mnohokrát zpracovanému tématu v dokumentárním poli.

2/ ON. Oldřich Nový poprvé mimo popularizační formát a žánr, 10 let intenzivní práce Šarky Gmiterkové a obcování s gentlemanem českého filmu a jeho mýtem i společenskou fasádou.

3/ V souvislosti s návštěvou Neila Jordana na Letní filmové škole jsem si připomenul intenzivní kvalitu nadčasovost filmu Boxer (1997), ale i dalších Jordanových filmů.

Jan Bernard, pedagog FAMU, filmový teoretik a historik

1/ Jana Ševčíková: Ti, kteří tancují ve tmě. Pro kameru Jaromíra Kačera, který důsledně nedělá obrázky, ale film, a jde vždy po tom podstatném. A pro přístup režisérky, která nejen odhaluje problémy, ale i krásu lidskosti.

2/ Knížky by byly dvě. V poslední době mám nejraději ty vzpomínkové. Takže Lída Rakušanová: Svobodná v Evropě, pro pozadí práce ve Svobodné Evropě, kterou jsem vždycky rád poslouchal, a opět pro lidskost a laskavost její autorky. Pak Ivan Šlapeta: Stín ve tmě mizí. Kameraman, který dokáže krásně vyprávět? Velká výjimka.

3/ Vracím se vždycky rád ke Kurosawově Rudovousovi. Melodrama, které mění nízké a obyčejné v krásné a vznešené. Můžeme vnímat i konečky prstů.

Tomáš Bojar 

1/ Josef Švejda: JANG. Nad Josefovým filmem jsem zase po čase pocítil čirou radost z kinematografie. Místy to byl díky vynikající kameře a montáži skoro až fyzický zážitek. A třeba scéna u stolu s rodiči je v daném žánru myslím nejzdařilejší od dob Černého Petra.

Vedle toho mě nadchla série Get Back Petera Jacksona, mj. i jako důležité připomenutí doby, kdy populární kultura měla skutečnou sílu a hloubku a „kluci z dělnické třídy“ nezpochybnitelnou důstojnost. Pokud jde o tzv. „dokumentární observaci“, dlouho jsem nic tak přesného a citlivého neviděl. Velkým zjevením pro mě konečně byl i nový diptych Ulricha Seidla.

2/ Michel Houellebecq: Zničit. Skličující, občas až zdrcující, ale v něčem nakonec i povzbudivé čtení. Dýchne z něj na vás nejen Raison, ale i Prudence. Otázka, kdo je nejvnímavějším pozorovatelem naší podivné doby a zároveň i jejím největším romanopiscem, je tím pro mě nejspíš definitivně rozřešena. Ale to vlastně není až tak podstatné. Podstatné je, že ta kniha mimořádně jemným, nuancovaným a přesvědčivým způsobem ukazuje, jak důležitá zůstává i v této době jedna zdánlivě obyčejná, ale přitom nijak samozřejmá věc: soucit.

3/ Tak jako každý rok jsem se i letos vrátil k Bressonovu A co dále, Baltazare. Godard o tom filmu jednou řekl, že „je to svět v hodině a půl." Měl naprostou pravdu.

Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu 

1/ Přípravy k filmu T (Milan Klepikov), a to ze dvou důvodů: nekončící hra „dokument versus nedokument“ už je dávno bez pravidel, ale kdyby někdo po nějakých druhových mantinelech přece prahnul, tak jeden nabízím: film Milana Klepikova totiž dokumentuje dobu, v níž vznikal tak, že výsledný film je časová kapsle a bude svědčit nejen o (nás v) covidovém lockdownu, ale taky o mladých lidech, jejich potřebě lásky, přátelství, morálky. A ten druhý důvod: Protože konec světa není žádná katastrofa.

2/ Co se slovy všechno poví. Tenká knížka v omyvatelných deskách, kterou jsem našel jako malý kluk (vyšla v roce, kdy jsem se narodil) a moje vazba k ní je od té doby pevná. Teď ji občas beru do ruky a těším se, že tenhle skvost ze starých časů, ty nejchytřejší rébusy Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala s nejkrásnějšími výtvory Věry a Pavla Brázdových otevře něco v mysli mému vnukovi Vilémovi.

3/ Sedmikrásky Věry Chytilové byly evidentním kandidátem na znovuuvedení už dávno, ale nechtěli jsme to uspěchat. Letos na festivalu v Cannes začal jejich nový životní cyklus. Nejdřív bylo potřeba vstřebat šok z aktuálnosti původního poselství Sedmikrásek. Říct o nějakém uměleckém díle, že je geniální, mi vždycky připadá jalové, ale jasnozřivost tvůrců bych si v tomto případě obhájil. Vždycky znovu nad ní žasnu a jsem prostě šťastný, když vidím mladé publikum, jak žasne se mnou.

Jan Bušta, režisér, scenárista, producent a cinefil

1/ A jéje, zase hledáme vítěze… Nej!

Dobře, omezím se na TOP TEN z tento rok viděných novinek, které se tematicky nebo esteticky dotýkaly „podstaty“ (řazeno abecedně): Bojar (2022), Herzog (2022), Komrzý (2021), Králová (2022), Kvapil (2022), Loznica (2022), Panh (2022), Pelešjan (2020), Seidl (2022), Vejvodová (2022).

…a Švankmajer (2022) dokázal uskutečnit podstatný sen konceptualistů a jako svůj „(další) poslední film“ opravdu natočil „telefonní seznam“.

…a Bystřičan (2022) mě ohromil svým investigativním „zvukovým filmem“ – podstatné je s ním fyzicky interagovat a v dobře ozvučeném kině otáčet hlavou, aby byl zážitek konzumován naplno.

2/ Tento ročník jsem „nebeletrii“ spíše pročítal, než četl.

Pročítacím jangem mi je dlouhodobě Walkerova Ruská kocovina (Paseka, 2019), do které nahlížím, když se přehltím zprávami. Záchodovou trvalkou a pročítacím jingem zase Záhuba svatyně lidu (Naše vojsko, 1989) aneb nepatřičně humoristická procházka myslí tvůrců perverzních konspiračních teorií (shodou okolností i zde jde o Rusy a jejich tajné služby…).

3/ Nejpodstatnějším doku-návratem mi bylo Tavianiovic konceptuální „drama“ Ceasar musí zemřít (2012). Fascinující dílo, které mimojiné vynakládá veškerou svou „dědkovskou umanutost“ a tvůrčí um „klasiků“ k tomu, aby divákovi ukradlo iluzi o „realismu“, aniž by ovšem přestalo fungovat coby „dokument“. Zavřít ho do učebnic a pouštět do otevřených hlav!

Ivo Bystřičan, dokumentarista, dramaturg

1/ S určitým odstupem umožňujícím zbavit se pachuti případných etických přešlapů tvůrce, které byly tématem ostré veřejné debaty v době premiér, to pro mě nakonec je film Sparta Ulricha Seidla. Silně ve mně doznívá bolestivým vyobrazením vnitřního boje hlavní postavy stižené pedofilií, který nemá mít konce a během nějž se stává dilematem téměř každý krok, jenž by se objektem dilematu u druhých vůbec nestal. Seidl je rafinovaný, když staví situaci jevící se velmi nepravděpodobně, aby upozornil na paralelní fantazijní svět, v němž se taková postava nachází. Kulisy jsou přitom velmi reálné a vyjadřují silnou sociální kritiku vůči nerovnostem uvnitř evropských regionů a bezvýchodnosti některých z nich. Seidlova díla bývají mnohdy vnímána jako skandální a tlačící na pilu provokace. Nabízejí, a to naléhavě, příležitost pochopit takové druhé, kteří se nám jeví jako odsouzeníhodní a s nimiž nás zdánlivě vůbec nic nepojí. Seidl nesmazatelně upozorňuje na náš sebeklam, což je záslužný tvůrčí čin.

2/ Nadchla mě Tichá dřina Kateřiny Nedbálkové, která se po několik let stala součástí továrny na obuv, aby pochopila každodenní svět dělníků a dělnic. S pozorností vůči detailům mikrosvěta dokáže portrétovat logiku jednání i myšlení lidí v situaci, kterou zpravidla neznáme jinak než skrze stereotypy. Je to sociologie jak řemen, naplněná ochotou i odvahou „ušpinit si ruce sociální realitou“, což zní možná romanticky, ale znamená to značné nepohodlí výzkumnice. Jedná se o bravurně napsanou a přístupnou knížku, ve které sebereflexe a etické úvahy nejsou povinnou doložkou, ale stávají se jedněmi z nástrojů lepšího pochopení světa druhých. Autorce se daří zobecňovat namísto zevšeobecňování, a tak díky ní pronikání do každodenních úkonů, dialogů, vztahů, problémů i vlastních pocitů přináší mnohem větší společenskou fresku o sociálních, politických a ekonomických vztazích, než by se zúčastněné pozorování ve fabrice na boty zdálo nabízet. I kdyby někoho nezajímalo téma, kniha se dá vnímat jako dobrodružná inspirativní učebnice, jak zkoumat život druhých a snažit se ho lépe chápat.

3/ Letošní vypjatý i hektický rok jsem vůbec neměl čas se k žádnému dílu vracet, nepočítám-li v myšlenkách. Skoro denně mě ale po kouscích provázela série Breaking Bad a v závěsu její prequel Better Call Saul s fascinujícím ztvárněním méně zřejmých vrstev života Spojených států jako metafory společnosti, kde je každý sám za sebe a morálka má status starého haraburdí ohrožujícího vlastní přežití. V sociálně rozličných předměstích, v paralelním světě kriminálních živlů, v cynismu prorůstajícím patra privilegovaných vidíme určitou dystopii, zároveň ale přitažlivou pro její košaté postavy snažící se zabezpečit si jistoty v nejrůznějších typech hierarchických prostředí, mezi něž samozřejmě patří i ta kriminální. Divák se postupně nemůže vyhnout jistým sympatiím vůči těm, jimiž v prvních momentech seriálu jistě opovrhoval z morálních hledisek. To je nepříjemná, ale potřebná škola – podívat se na situaci pohledem toho, kdo ji prožívá.

Mária Ferenčuhová, kritička, básnířka, teoretička a překladatelka

1/ Doslova ohromujúci pre mňa bol tento rok dokumentárny seriál Ručne šitý Proust (Proust, cousu main), ktorý pri príležitosti 100. výročia úmrtia spisovateľa Marcela Prousta pre francúzsky rozhlas France Culture produkčne pripravila Christine Lecerf a režírovala Anne Perez Franchini. Takmer päťhodinový 5-dielny seriál sa venuje – ako inak – najmä Proustovmu dielu Hľadanie strateného času a robí to spôsobom, ktorý je menej literárnovedný a väčšmi spoločensko-historický. No v prvom rade dáva poslucháčom zakúsiť Hľadanie strateného času – jeho témy, náladu a štýl prostredníctvom zvuku. Škoda, že tento bohato zrešeršovaný a nádherne post-produkovaný seriál je, na rozdiel od dokumentárnych filmov, ktoré možno otitulkovať, jazykovo prístupný len frankofónnemu publiku. Otvorene poviem, že Ručne šitý Proust mi vrátil chuť dýchať, počúvať a čítať – pokojne aj sto rokov staré knihy.

2/ Asi by som mala povedať, že Hľadanie strateného času, ale bola súčasná kniha, nenápadný román Ottessy Moshfegh Smrť v jej rukách, ktorý hovorí o starnutí, samote i dlho potláčaných emóciách a v ktorom sa pred čitateľmi nečakane otvorí fikčný svet, metadiegeticky sa nasvieti a potom zhasne spolu s postavou, ktorá ho vytvorila.

3/ Vrátila som sa k filmu Jeanne Dielman, Obchodné nábrežie 24 (1975) od Chantal Akerman. Dôvod je asi jasný – po prvýkrát v histórii hlasovania, ktoré od roku 1952 každých 10 rokov robí časopis Sight and Sound, získal najviac hlasov kritikov, kritičiek, kurátorov, historičiek etc. film režisérky-ženy, film o žene uväznenej vo svojom údele. Myslím, že je to dobrý dôvod, aby sme sa k nemu vrátili všetci – prípadne, aby sme ho pre náš svet opäť objavili.

Jan Gogola ml. – režisér, dramaturg, pedagog ateliéru Audiovizuální tvorba FMK UTB ve Zlíně

„…i ve smrti druhého se vztahujeme k přítomnosti – zakoušíme totiž přítomnost nepřítomnosti druhého a nepřítomnost jeho přítomnosti.“ Poznamenává filozof Petr Rezek ve stati „Mýtus: chvíle s těžkou dobou“ (s příznačnou poznámkou „Nedatováno“) uvedené v jeho knize úvah o konceptuálním a performativním umění Tělo, věc a skutečnost. Když jsem se před pár týdny dozvěděl o úmrtí jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů naší doby, tak se mně Rezek zpřítomnil také mentální projekcí jeho třicet let mladé přednášky na FF UK věnované Dialogům o kráse. K té se vztahoval jako k fenoménu, který nás přitahuje a zároveň vytváří distanc a tuto ambivalenci vyjádřil demonstrací chůze krásné laně, k níž se nelze přiblížit. A to z jiného důvodu, než třeba k hrozivému supovi, kterého v tu chvíli zase přikrčený Rezek máchajícíma rukama rovněž choreograficky ztělesnil. Přemohlo mě tehdy radostné zjevení tělesného myšlení v performativní podobě analytické živočišnosti. „…mytická situace nemusí být vyjádřena slovy, ještě prvotnější je gesto a obřad – i o nich platí, co o mystickém slově – jsou přítomností mytické situace, neznamenají něco, jsou tím, co činí.“, komentuje v uvedené stati Rezek bezděčně svoji „krásnou“ performanci a pokračuje: „Chvíli s těžkou dobou, mytickou situaci, kterou chceme charakterizovat některé tendence současného umění, nutno vidět v téže podobě jako otázku výkladu snu. V performanci nejsme konfrontováni s obsahy (archetypy), ale se situací, s chvílí, a to v platnosti vůči nám, v naléhavosti, v níž nemáme přehled a nadhled (který zjednává uchopení obsahu).“ S tendencemi současného umění se potkáváme také ve filmu Zkouška umění, který zpřítomňuje přijímačky na AVU (kde Rezek rovněž přednášel) jako performanci. A to například v obřadním gestu uchazečky, která v průběhu pohovoru dlouze, pomalu a ztišeně pozvedává ruku jako sup křídlo, vysokozdvižný vozík rameno či příliv hladinu. Aktérka gesta i přihlížející pedagožky nezjednávají uchopení obsahu, jsou uchopené chvílí. „Distancovanost diváka s přehledem (kterému připraví půdu autor) končí tam, kde nejsou odpovědi na otázku proč. Doléhá blízkost, které nelze odpovědět, protože nemá své proč a proto. – Sen ve skutečnosti, ne v divadle.“ Přijímačky na AVU nejsou ani tak zkouškami přehledu a nadhledu, jedná se spíš o zkoušku potkat se prostřednictvím kritické empatie v „ateliéru imaginace a tělesnosti“: „Znamená to, že se člověk jako místo dává k dispozici, jako otevřenost, která opatruje a chrání to, co se jeví.“ AVU se tímto filmem v Rezkově duchu k dispozici dává, podstupuje ve vztahu k veřejnosti přijímačky v podobě permanentní performance, v jejímž rámci se statusy autority, kánonu a normy dějí tady a teď. Instituce AVU se stává outstitucí, její coming out nabízí coming in. Vztahuje se k nám přitom nikoliv ze soklu tradice zpacifikované seriózní reprezentativností. AVU nám se sebevědomou nejistotou otevírá dveře všednosti i nadosobního k různorodým artefaktům, ale také třeba k muffinům anebo k nebi. A tam si podává ruku i s epickým portrétem KAPRKÓD, který je zpívaným mýtem osobní i společenské disonance. Na jednom z archivních osmičkových záběrů, který se mně vrací do hlavy jako do ptačí budky, popochází v gestu vzájemnosti po ruce skladatele Jana Kapra ptáček. Posléze odlétá a Kaprova ruka vlastně spolu s ním. A jestli se umíme dotýkat očima, tak se v danou chvíli můžeme povznést taky. A co na to Petr Rezek? „V přítomnosti faktické se zjevuje nad-přirozené, posvátné, světové.“

Andrea Hanáčková, vedoucí Katedry filmových a divadelních studií Univerzity Palackého v Olomouci, pedagožka, teoretička auditivních děl

1/ Všechna, které mi pomáhají dětem a teenagerům v mém okolí objasňovat, jak je třeba přerámovat přemýšlení o světě, abychom tady přežili. Moje generace to zjevně neslyší. Uhlík: neautorizovaný životopis (r. Niobe Thompson), A Taste of Whale (r. Vincent Kelner), My Garden of a Thousand Bees (r. David Allen). Zastánci nerůstu a lokálnosti ještě nezískali pro své myšlenky nejprestižnější režiséry a producenty, přesto i jejich filmařsky méně zdařilé filmy stojí za shlédnutí (Planet Local. A Quiet Revolution, r. Helena Norberg-Hodge). Jako audio osoba uvedu ještě aspoň radost nad rozkvětem podcastu Přepište dějiny!, skvělou audioknihu Agent (r. Jiří Havelka) a radost z pravidelného duchovního putování s Martinem C. Putnou (podcast/ pořad Českého rozhlasu Spirituála).

2/ Ženská témata. Bylo mi letos padesát, takže žádné překvápko, bilance, vztahy, kam jsme došly s emancipací, co o sobě víme a tak. Miloš Doležal: Jana bude brzy sbírat lipový květ. Zdeněk Jančařík: Žena ať v církvi promluví. (Hned po Kateřina Tučková: Bílá voda). Olga Tokarczuk: Vnímavý vypravěč. A jako rozhlasová teoretička jsem v roce 2022 vydala knížku Autorský rozhlasový dokument (NAMU), což je jistěže pro mne podstatné. Zpětným pohledem je to ale podstatné především pro Tvůrčí skupinu Dokument, která v uplynulé dekádě pracovala v Českém rozhlase pod vedením Daniela Moravce. Vrchol české audio dokumentární tvorby po roce 1989 nebyl institucí, ani odbornou veřejností příliš reflektován, tahle knížka to nezáměrně dělá a práci tří generací audio tvůrců zkoumá z hlediska autorské performativity.

3/ The Blob: A Genius Without a Brain (2019, r. Jacques Mitsch). Velmi jsme si ho oblíbili s dětmi. Je dobré vědět, že „hlenky“, myslící hmota, slizká protoplazma to tady celé s velkou pravděpodobností přežije. Nutné vidět na plátně.

 Vít Janeček, režisér, producent

Milan Klepikov, dramaturg kina Ponrepo, filmový publicista

1/ Pojem „dokumentární film“ je nesmyslný. Pokud ho nebereme jako čistě výrobně-administrativní označení.

2/ Thomas Mann: Josef a bratří jeho (4 knihy). Ve zdůvodnění bych musel odkazovat ke svým fixním tématům a ta už jsem probral jinde.

3/ Alain Resnais: Stavisky. Sen o dvacátém století, neskutečně opojná radost z marnosti toho všeho. 

Vojtěch Kočárník, publicista, dramaturg

1/ Moonage Daydream. Americký režisér Brett Morgen odmítá vyprázdněnost "wikipedických" faktů. Namísto toho servíruje opulentní, eklektickou koláž, která nepotřebuje "pravdu", aby spolehlivě vystihla nepolapitelnost tvůrčího talentu i komplexní přemýšlení Davida Bowieho, bytosti z jiné planety. První a poslední husí kůže letošního filmového roku.

2/ KaprKód. Mohl z toho být jen další portrét československého umělce a jeho trnité cesty napříč 20. stoletím. Lucie Králová ale na rozdíl od řady jiných tvůrců připouští možnost omylu: skrze osvěžující formální experimenty dekonstruuje tradiční pojetí biografického dokumentu a poutavým způsobem upozorňuje na interpretační meze historických archívů.

3/ Le Cercle Vide (Stéphanie Roland): Uhrančivá, krátká esej o lidech, kteří koordinují dopady vesmírných strojů do bezpečné mořské hlubiny. Originální téma zastřešuje černobílá stylizace, sugestivní kompozice nebo působivé vědecké detaily. Filmem prostupuje zvláštní melancholie odlehlých míst v kontrastu s překvapivě emoční výpovědí vědců. Námět roku. 

Zvláštní uznání: Another Spring, Zkouška umění, Mariupol 2, Dirndlschuld

Adéla Komrzý, dokumentaristka

2/ Bylo jich více, ale průběžně se vracím k Milk and Honey od Kateřiny Olivové, kterou mi dali k narozeninám Bohdan a Marie Bláhovcovi. Nejen že je to další skvělá kniha z řady oblíbeného nakladatelství women, ale především formou rozhovorů zprostředkovává téma mateřství a umělecké tvorby, což je v mém životním období aktuální a velmi inspirativní.

3/ Pravidelně se vracím k Fredericku Wisemanovi. K jeho přístupu k natáčení, způsobu snímání, metodě. Ve své absolutní odevzdanosti je mi blízký. Vracím se i k Agnès Varda, kvůli výběru témat a ženské perspektivě.

Milan Kruml, mediální analytik a publicista

1/ 100 dní ve vaší hlavě. Tim den Besten a Nicolaas Veul stráví sto dní na stáži na různých odděleních psychiatrické kliniky. Dozvídají se o tom, co vedlo k některým problémům pacientů, o různých dostupných způsobech pomoci lidem s duševními problémy. Pořad velmi vhodným způsobem ukazuje, do jaké míry je obecná nálepka „šílenství“ používaná pro duševní onemocnění problematická pro všechny, kteří s nimi bojují. Navíc jde o sérii, která je určena pro nejširší diváckou cílovou skupinu a byla vysílána v prime timu.

2/ Marek Vagovič: Vlastnou hlavou a Vlastnou hlavou 2 (2016, 2020)

První kniha ze zákulisí Směru je příběhem Roberta Fica a jeho strany z pohledu investigativního novináře, který odhalil několik důležitých kauz. Druhá nabízí pokračování příběhu Ficovy politické kariéry, doplněné o výpovědi lidí z prostředí bezpečnostních složek i jeho blízkého okolí.

3/ Maski Show 1991–2006, 15 sezón, 25 minut, Georgi Doliev, Boris Barsky, Vladimir Komarov, Alexandr Postolenko, Natalya Buzko

Není to film, ale televizní pořad – grotesky ukrajinské komediální skupiny Maski. Je to jedna z nejvtipnějších věcí, která v oblasti televizní grotesky vznikla, plná výborných nápadů a skvěle zahraných gagů a navíc leccos vypovídá o postsovětské společnosti nejen na Ukrajině.

Robin Kvapil, dokumentarista

1/ Asi hraný film Cinéma Verité, který jsem nedávno viděl na nějaké streamovací platformě. Ten film není kdovíjak skvělý, ale výborně se u něj přemýšlí nad všemi dokumenty, které člověk viděl. (Je to o natáčení první reality show v dějinách). Člověk se zamýšlí nad metodou práce a přístupem sebe samého, ale nelze si nevzpomenout na kolegy a kolegyně a vnitřně se u toho parádně nezasmát.

2/ V literatuře mě letos nejvíc zasáhlo, když dal překladatel Viktor Janiš následující zadání AI a dostal tuto odpověď (UI to trvalo necelou sekundu).

„Napiš rýmovanou báseň o smutné řízené střele s plochou dráhou letu, ve stylu Alfreda Tennysona.“

In the depths of the ocean blue
There lies a cruise missile so true
But despite its sharp and sleek design 
It feels a sadness deep inside

For though it was built for destruction 
It longs for a different construction 
To glide through the sky with grace 
And leave a trail of beauty in its place

But alas, it is doomed to fulfill 
The orders of those with a darker will 
And so it must carry out its task 
Leaving a trail of destruction in its wake

Oh cruise missile, how I feel for thee 
Trapped in a world of violence and misery 
But though your fate may be grim 
Remember, beauty lies within.

3/ Dělám to už dlouho, že si tak dvakrát do roka pustím celou trilogii Kmotra. Jak jsem starší, tak si myslím, že třetí díl není vůbec špatný. A pak se mi líbilo, když Čestmír Kopecký pouštěl z kopie v Balbínce 15 let od premiéry film A bude hůř.

Eva Lammelová, dokumentaristka

1/ Celá letošní sekce Česká radost na MFDF Ji hlava mě zaujala. Velmi mě překvapila kvalita českého dokumentu. Letošní ročník opravdu silný! Líbily se mi všechny filmy (viděla jsem kromě dvou vše), ale velmi mě zasáhla poetika filmu Ti, kteří tancují ve tmě. 

2/ Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky, které čtu s dcerou. Neuvěřitelné příběhy inspirativních a silných žen z celého světa, které dokázaly velké věci.

3/ Taxikář. doporučil mi to soused, miluju Roberta De Nira.

Martina Malinová, režisérka, básnířka

1/ KaprKód Lucie Králové. Protože je jiný, odvážný, používá filmovou řeč a vypadá jako umění, kterým má dobrý film být. Podobně i Je nalazena tím, koho hledá Petra Michala. Oba filmy jsou insprativní svým přístupem k „dokumentárnímu“.

2) Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě Marcely Pecháčkové. Kniha rozhovorů s Jitkou Válovou, ze které dýchá skromnost a která vypráví malé osobní dějiny Válovek, výborných českých malířek. 

3/ Letos jsem své dceři poprvé pustila film Harry Potter a tajemná komnata. Protože jsem filmy s Harry Potterem měla ráda.

Ondřej Moravec, režisér, dramaturg, scenárista

1/ Mám dva favority za rok 2022. Prvním je český snímek Zkouška umění, který neuvěřitelně lahodně pracuje s tématem uměleckého zákulisí. Dlouho jsem neviděl snímek, který by mě tak vnitřně rozehřál. Ze zahraničních dokumentů bych rád vypíchl snímek Dům z třísek režiséra Simona Lerenga Wilmonta, který pojednává o dětském domově na východě Ukrajiny. Práce s dětskými herci je velmi náročná a často sklouzává k přehnanému patosu. Tomu se ale podařilo dánskému režisérovi vyhnout.

2/ Hodně mi utkvěla nová básnická sbírka Radka Malého Kdesi pod nebesy, kterou vydalo nakladatelství Cesty domů. Jeho ladné a zároveň hluboké verše poletující kolem otázek smrti a nadpřirozena jsou něco, co mě dokázalo zastavit v každodenním shonu a zamyslet se nad svým vlastním místem „kdesi pod nebesy“.

3/ Miluji muzikál Největší Showman s Hughem Jackmanem. Ten film má pro mě tak silný pozitivní emotivní náboj, že vždy jen zářím. Je o oslavě jinakosti, fantazie, ale i o tom, že když se ženeme za velkými sny, může nám něco zásadního v životě unikat mezi prsty. Krásný a za mě nedoceněný filmový mainstream.

Martina Pouchlá, audio dokumentaristka a publicistka

1/ Odpověďmi se budou prolínat ženská témata, ke kterým jsem po narození dcery postupně zaměřila více svou pozornost. Čím víc jsem zároveň letos sama točila a stříhala, tím méně jsem bohužel poslouchala a sledovala, proto nezmíním žádné skryté klenoty, ale spíše díla, kterým bylo těžší uniknout. Ať už to byly podcasty Radia Wave Hranice násilí od Táni Zabloudilové nebo Krása Lindy Bartošové. Menší propagace se pak dostalo dokuseriálu Českého rozhlasu Dvojka Ženy 50+ od Evy Lammelové, ve kterém se svou typickou zvědavostí a otevřeností řešila pozdní mateřství, menopauzu i sexuální život.

2/ Z beletrie zmiňuji možná nepřekvapivě Bílou vodu od Kateřiny Tučkové. Spisovatelka otevřela masám čtenářů důležité téma emancipace žen uvnitř římsko-katolické církve.

Z odborných knih mi udělala radost Andrea Slováková a její Jak se dělá dokument, který mě nechal opakovaně nahlížet do hlav několika dokumentaristů v procesu přípravy a realizace různorodých dokumentárních filmů. A se stejnou chutí jsem si přečetla Novinářky Lindy Bartošové.

3/ Trpím představou, že na světě je tolik film, které jsem ještě neviděla, a když už si udělám čas na sledování, dám šanci něčemu dosud neviděnému. Určitě je ale spousta titulů, které za to stojí. Jen zrovna letos nemám na tuto otázku odpověď. 

Janis Prášil, publicista

1/ Kaprkód Lucie Králové pro svou nápaditost. Dokumentární životopisná opera o hudebním skladateli Janu Kaprovi představuje experimentální mixér, originálně propojující zvuk i obraz. Obě složky spolu neustále komunikují, takže sledujeme živý organizmus, který vyžaduje diváckou interakci. Kaprkód je osvěžující, zábavnou a zároveň kritickou reflexi života v minulém režimu.

2/ Kniha Presencia Carlose Reygadase, jejíž český překlad chystá Nakladatelství NAMU v roce 2023. Mexický tvůrce se v esejistickém stylu vyjadřuje k jednotlivým aspektům své tvorby, i k významu času, obrazu, či symbolu obecně. Jeho kniha je spojením tvůrčí praxe režiséra s výjimečným režijním rukopisem a znalostí teoretika, který píše o vztahu k André Bazinovi, nebo Rolandu Barthesovi.

3/ Retrospektiva filipínských dokumentů, kterou představil šestadvacátý ročník festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě, mě přiměla znovu si oživit díla Lava Diaze, jako Počátky minulosti nebo Ta, která odešla. Festivaloví diváci mohli letos zhlédnout první díl jeho „trilogie traumatu“, devítihodinový dokument Smrt v zemi duchů z roku 2007, zasazený do regionu, postiženého živelnou katastrofou.

 Radim Procházka, producent, režisér a pedagog FAMU

1/ Asi už nestačí říkat „film je jen jeden“, když chce člověk vyjádřit, že neuznává rozdělování na dokument a fikci. Současnější by bylo říkat „audiovizuální dílo je jen jedno“. Jak dokázal už po několikáté Vít Klusák, naléhavé svědectví o lidech a době umí natočit nejen v podobě kuchařské show, ale dokonce i jako návštěvu školní třídy. A otevírat tím diskuzi (a třeba i oči) milionům diváků.

2/ Loni jsem si konečně upřímně přiznal, že v literatuře mě nejvíc baví dokumenty a mezi nimi portréty. Ne že by člověk vystačil jen s nimi, ale nebudu se napříště cítit provinile, že jim dávám přednost před jinými žánry. Gott. Československý příběh Pavla Klusáka, Houellebecq Denise Demonpiona nebo Magor a jeho doba Marka Švehly dokazují, že i literatura je jen jedna a románové postavy mohou mít i zcela skutečné tváře… (Pavel Kosatík tohle uvažování nedávno posunul ještě dál a za román označil knihu rozhovorů s Karlem Krylem. Tu si přečtu do příště…) 

3/ Tenkrát 3 – Husákovo ticho. Vymyslela to moje žena. Prý když je ten Listopad, ukaž dětem, jak jste s Robertem Sedláčkem zpovídali rodiče, co dělali za normalizace. Děti se nejdříve docela cukaly, ale nakonec některé vydržely až do konce...  

Andrea Průchová Hrůzová, vizuální teoretička, ředitelka platformy FreshEye

1/ Po dlouhé době jsem se při sledování dokumentárního filmu cítila oslovená snímkem Je nalezena tím, koho hledá, který jsem měla možnost vidět při premiéře na MFDF Ji.hlava. Film režiséra Petra Michala je natočený citlivě, přičemž intimní strategie pronikání do hustých řádek života překladatelky Anny Kareninové se propisuje do všech rovin snímku, od práce s kamerou, po hudbu až střih. Cítila jsem, že je mi předložený film o hloubce lásky –⁠ k životu, literatuře, vyprávění, druhému –⁠ a to bez patosu, zatímco se zraňujícím punctem, které ve mně dlouho rezonovalo.

2/ Přestože jsem ještě nepřečetla všechny eseje obsažené v knize, oslovil mě výbor textů předčasně zemřelého polského kritika, historika a teoretika umění Piotra Piotrowského Umění a emancipace. Antologii ve spolupráci s polskými kolegyněmi a bývalými studentkami Piotrowského připravili filozof Martin Škabraha a historička umění Pavlína Morganová na Vědecko-výzkumném pracovišti AVU. Texty beru jako důležitý příspěvek, pomocí nichž můžeme v češtině a v českém kontextu pojmenovávat palčivé společenské problémy spojené s demokratickou tranzicí a post-totalitní zkušeností a současný stav veřejného života v postsocialistickém radaru střední Evropy. Piotrowski nabízí originální koncepty, terminologii, a hlavně energický hlas vyzývající k akci, čehož mnohdy naštvaná levicová kritika není schopná. 

Pavel Sladký, filmový publicista

1/ České filmy Zkouška umění, KaprKód nebo Návštěvníci mě přesvědčily o vitalitě domácího uvažování o možnostech vyjadřování filmem, Přirozené dějiny násilí, Dům z třísek, Děti mlhy nebo Myanmarské deníky mě zasáhly nejvíc z mezinárodních počinů.

2/ Z překladové beletrie pro mě byla strhující antiutopická Nová divočina (Diane Cook), z domácí poezie nepříjemně upřímný Opilý spolužák (Ladislav Šerý). Z domácí beletrie nejen kvůli dokumentárnímu rozměru rodinné kroniky stojí za vyzdvižení Rozpůlený dům (Alice Horáčková). Rád jsem si vybíral a četl ve výboru Stopovat a skládat světy s Brunem Latourem.

A právě se peru s encyklopedicko-persvazivním počinem Grety Thunberg Kniha o klimatu. Pochybuji, že ho zařadím mezi nejlepší knihy, ale nejpodstatnější věci v něm patrně bohužel jsou.

3/ Letos jsem se vrátil k filmu Stvořeni pro lásku (r. Wong Kar-Wai), abych se přesvědčil, že jde skutečně o jeden ze stylisticky nejzásadnějších filmových počinů současného tisíciletí. A abych byl překvapen zařazením dokumentárních záběrů v závěru, které podtrhují politickou podstatu tohoto melodramatu a na které jsem popravdě zapomněl.

Olga Sommerová, dokumentaristka

1/ Nadchnul mě film Lucie Králové KaprKód o skladateli Janu Kaprovi. Režisérka disponovala bohatým archivním materiálem z rodinného života, který skladatel sám natáčel. Zároveň jsem ocenila, že film vznikl na základě dokumentární opery o dramatickém životě hlavního hrdiny. A protože jsem napsala libreto dokumentární opery o Boženě Němcové, zvýšilo to moje sympatie k dílu.

2/ Kniha Dani Horákové O Pavlovi, brilantní zprávě o vztahu s jejím manželem, scénáristou a režisérem slavného Případu pro začínajícího kata, ale také o estébáckém sledování disidentů, k nimž Daňa i Pavel v normalizačním Československu jako chartisté patřili. Kniha mi je také inspirací pro současné natáčení mého dokumentárního filmu.

3/ Letos jsem se vrátila hluboko do minulosti, ke slavnému filmu Federica Felliniho Silnice z roku 1962. A to proto, že jsem při natáčení filmu o Jitce Molavcové Klaunka zjistila, že ve Finsku po semaforském představení hry Vetešník tamní tisk přirovnal Jitku k Giuliettě Masině, hlavní představitelce filmu Silnice. To přirovnání se opakovalo i ve výpovědích českých umělců. Vzpomněla jsem si také, že Silnice byla oblíbeným dílem vyznavačky italské kinematografie Evy Zaoralové, která k tomuto filmu vytvořila české titulky.

Martin Šrajer, filmový kritik

1/ Zkouška (The Rehearsal, Nathan Fielder): protože z toho, co začíná jako mystifikační komedie založená na teorii her, se nakonec vyloupne kaufmanovsky mnohovrstevnaté existenciální drama člověka, který se na život neustále připravuje, ale nedokáže jej skutečně prožívat. Hodně „relatable“, jak se dnes říká.

2/ Ester Krumbachová (eds. Edith Jeřábková, Kateřina Svatoňová): nejen důležitý mnohatextový příspěvek k pochopení a docenění rozmanitého kulturního přínosu Ester Krumbachové, ale také designově pozoruhodný estetický artefakt, dalece přesahující nároky na katalog k výstavě.

3/ Magnum opus Jonase Mekase As I Was Moving Ahead Occasionally I Saw Brief Glimpses of Beauty (2000) jsem letos sice viděl poprvé, ale rád se k němu budu v příštích letech vracet, protože málokterý film dokázal stejně podmanivě obsáhnout celý život ve vší jeho prostotě a nádheře.

Antonín Tesař, filmový publicista

1/ Uvízl mi v paměti slovenský dokument Čiary o hledání velkoměstské symfonie v současné Bratislavě. Je to filmařsky sebejisté portrétování vizionářů (umělců, politiků…), kteří v izolovaném, osamělém velkoměstě hledají možnosti utváření nových, harmonických souvislostí.

2/ This Young Monster od Charlieho Foxe. Skvělá kniha esejů o monstrozitě, která se nezabývá ani tak hororem, ale spíš portréty osobností, které jsou různými způsoby hraniční – od Rainera Wernera Fassbindera přes fotografku Diane Arbus po Alenku v Říši divů.

3/ Z těch vhodných pro zájemce o dokumenty a hybridní formáty určitě Happy Hour od Rjúsukeho Hamagučiho. Připomněl jsem si ho v souvislosti s jeho novým filmem Drive My Car, který taky určitě zasluhuje pozornost. Pětihodinové drama Happy Hour vzniklo na základě improvizačního hereckého workshopu a fascinujícím způsobem pracuje s filmovým časem a různými typy performativity.

Helena Třeštíková, dokumentaristka

1/ Good Old Czechs – režie Tomáš Bojar, střih Šimon Špidla. Skvělá práce s archivy, propracovaná zvuková dramaturgie.

2/ Andrea Slováková, Peter Kerekes eds.: Jak se dělá dokument. Objevná kniha o různých postupech tvorby dokumentů.

3/ Ráda se vracím k filmům české nové vlny ze šedesátých let.

Kateř Tureček, dokumentarist*ka

1/ Já vystoupím z tradičního formátu elitního filmového dokumentu a vkročím do emancipovaných verzí. TikTok protože se ke mě dostávají dennodenně „informace“ skrze audiovizi zcela demokratickou - propasírovanou nejdokonalejším algoritmem čínské vlády. Mě ten paradox baví, protože přináší obsah, který mě překvapuje a dává smysl. Tak prostx ve výsledku jsem. Dejte tomu šanci i Vy. Přejděte první nelibou hranici defaultního TikToku a trochu ukažte co máte rádx, pak je tam všechno, co dává smysl. Věk nehraje roli, nebojte – mediální vzdělání však ano. 

2/ Alok Vaid-Manon: Beyond the Gender Binary, která v roce 2023 vyjde i v češtině. Paperback bible genderu, ve kterém otročíme úplně všichni od prvního momentu zařvání po vytáhnutí z dělohy. Já su děsně rádx, že už otročit nemusím a nemusíte i Vy, ať už se cítíte jakkoliv. Jak by řeklx Alok – už si nemusíme vybírat neustálé nebezpečí abychom bylx autentičtí. Autenticita má svý barvy a hlavně je v kontaktu, takže žádný úzkosti navíc. Čirá lidská akademická láska i pro Vás. Nebojme se ty věci pojmenovat a stát si za tím. 

3/ Ke svém starému filmu Proč se cítím jako kluk? a koukám, jak internalizovaně transfóbní jsem bylx a jak se to hluboce propsalo do každého framu celého filmu. Už nejsu, uf! Ještě, že ten čas a poznání reflexe existuje.

Juraj a Matúš. nezapomeneme! 
Stop kastraci trans* lidí v Čéchii. 
Víc lidských práv do roku 2023!