Zprávy podle potřeby?

Svět se mění většinou nenápadně. Skutečně velké a zásadní změny neprobíhají s humbukem a pompou, ale přicházejí pozvolna, aniž bychom je zpočátku považovali za podstatné. Bohužel nikdy nevíme, zda půjde o změny k lepšímu, nebo naopak. V případě novinky, jíž se chci zabývat, ale mám o tom „možném lepším“ své pochybnosti.

V únoru letošního roku poskytl ředitel inovací největší francouzské komerční televize TF1 Yani Khezzar rozhovor deníku Le Figaro. Stanice má zajímavou historii – v roce 1987 byla privatizována, přičemž do té doby šlo o nejsledovanější program televize veřejné služby, a právě proto se musela TF1 zavázat k výkonu některých úkolů, které jinak spadají do rámce působnosti veřejnoprávních televizí. TF1 je v současnosti nejsledovanějším kanálem ve Francii a hodlá si prvenství udržet i v dalších letech – proto nyní masivně investuje do online nabídky, do sociálních sítí i do technologických novinek, které konkurence zatím nevyužívá.

Do konce roku chce mimo jiné umožnit divákům, aby si přizpůsobili obsah hlavní zpravodajské relace podle svého vkusu. V první fázi dostanou uživatelé při zpětném přehrávání zpravodajství z videoarchivu možnost označit pasáže, které je zajímají, a zbylé (například sport nebo ekonomiku) vynechat. Návrh jde ale ještě dál. Výsledkem by měly být personalizované zprávy, u nichž budou uživatelé rozhodovat o obsahu i stopáži, podle Yaniho Khezzara by ovšem nemělo jít o výběr, který by nějak zkresloval události daného dne – nabídka by se nejprve týkala především formy jejich prezentace.

Už v tom se ale skrývá problém. Večerní zpravodajství TF1, nazvané Journal de 20 heures, se stopáží mezi 40 a 50 minutami, mimochodem jedna z nejsledovanějších večerních zpravodajských relací na kontinentě, je známé tím, že kromě přehledu hlavních událostí nabízí i velké reportáže a rozhovory. Tyto zprávy mají právem pověst nejvýznamnějšího zpravodajského pořadu v zemi, který výrazným způsobem přispívá k veřejné diskusi. Část diváků ale může svoji personalizovanou verzi zbavit právě zmíněných analyticky zaměřených součástí. Na místě je obava, že jejich relace tak nakonec bude pouhým stručným přehledem zpráv. Podle ředitele Khezzara tomu chce TF1 čelit. Určitý objem zpráv o aktuálních událostech bude podle něj vždy povinný. „Nechceme umožnit stoprocentní personalizaci, to by byla chyba,“ řekl deníku Le Figaro. TF1 se chce vyhnout tomu, aby se diváci uzavřeli do informačních bublin. „Nastalo by pak totéž, co už dnes vidíme na sociálních sítích, kdy se nedostanete k ničemu jinému než jen k tomu, co vás zajímá,“ vysvětlil Khezzar.

Na vývoji nástroje se pracuje poslední rok a půl, investice už dosáhla několika set tisíc eur. TF1 doufá, že to přinese nové diváky, pro které je standardní hlavní zpravodajství příliš dlouhé. Ze stejného důvodu chce od března mít vlastní pořad na platformě Twitch a rozvíjí aktivity na TikToku nebo na Instagramu. Večerní zpravodajství v osm hodin večer má průměrný podíl na sledovanosti přes 27 %.

Diskuse o personalizaci zpravodajství není nijak nová. Podobně jako v případě dalších nových postupů, které se začaly využívat v médiích, nadšení pro možnosti, které nabízejí, často vede k chybám a také k tomu, že se etické a profesní otázky odsouvají na později – až to bude plně fungovat. A to už může být pozdě.

V posledních letech varovala řada mediálních expertů před přílišným individuálním nastavením zpráv. První problém s tím spojený zmínil i Yani Khezzar ve výše uvedeném rozhovoru. Preferenční zpravodajství, výběr stopáže, ignorování některých témat, například kultury či sportu, vedou k tomu, že uživatelé sice dostanou, co chtějí, ale zbavují se možnosti vyslechnout i odlišné názory a stanoviska a nejsou konfrontováni s fakty, o kterých se domnívají, že se jich netýkají, přičemž pravdou může být pravý opak. Kvalitní zpravodajství se snaží vysvětlit příjemcům, že i zdánlivě podružné informace mohou mít nějaký význam a ovlivnit životy těch, kteří se domnívají, že jsou pro ně nezajímavé.

Zpravodajská média a sociální sítě

Na rozdíl od sociálních sítí nebo služeb, které nabízejí uživatelům nejrůznější souhrny zpráv (jako jsou například Google News nebo Nuzzel), je pro média typické, že chápou význam a smysl obsahů, které vytvářejí. Snaží se navíc, aby zpravodajství bylo vyvážené, aby u předkládaných názorů bylo dodržováno pravidlo jejich relevance, nejde tedy o pouhé poskládání vedle sebe všeho, co kdo na dané téma řekl. Často také žurnalistické obsahy poskytují obraz o dění kolem nás ve formě skládanky, která se doplňuje. Jeden příspěvek nabízí například pohled na událost očima jejích aktérů, druhý pak hodnocení nezúčastněných. Když si vybere uživatel jen jeden, třeba proto, že druhý se mu zdá příliš dlouhý nebo náročný na vnímání, obraz, který dostane, musí být nutně zkreslený.

Uvedu malý příklad. Konzument personalizovaného zpravodajství například nemá rád ochránce životního prostředí. Je zastáncem názoru, že svět nečelí žádné hrozbě spojené se změnou klimatu, a pokud ano, jde o přirozený proces, na který nemá člověk žádný vliv. Personalizace mu umožní, aby eliminoval fakta a názory, které jeho pohledu na dané téma neodpovídají a rozčilují ho. Bude spokojeně žít ve své informační bublině, aniž by ho cokoli nutilo přemýšlet o tom, zda ekologičtí aktivisté a vědci přece jen nemají v něčem pravdu.

Nabízí se i otázka, zda nějaký algoritmus využívaný při personalizaci zpravodajství bude schopen například určit, co je to veřejný zájem. Proč by to měl umět? TF1 deklaruje, že určitý objem zpráv o aktuálních událostech bude vždy povinný. Kdo ale bude určovat, co má být pro diváky personalizovaných zpráv povinné a co nikoli? Podle míry investic a popisu systému mají v televizi představu, že to bude nakonec dělat nějaký algoritmus, který dostane od editorů určité zadání. Asi stěží ale bude takové zadání vyhovovat všem situacím, které mohou nastat.

Člověk versus algoritmy

Lidští editoři se při nastavování relevance informací řídí zkušeností a také znalostí toho, co se v dané oblasti již odehrálo, sledují vývoj a znají tedy kontext. Dokáží proto i zdánlivě podružnou zprávu vyhodnotit jako velmi důležitou. To se dá ovšem jen velmi těžko zautomatizovat, pokud vůbec.

Zbývá ještě jedna otázka, na kterou neznáme odpověď. Nyní zdánlivě nepříliš důležitá, ale do budoucna může nabýt na významu. Personalizace zpravodajství znamená, podobně jako je tomu u personalizace jiných obsahů, že uživatel do jisté míry prozrazuje informace o své osobě. Pokud stejný člověk bude pravidelně sledovat (s výjimkou povinné nabídky) jen zprávy o násilnostech, něco to o něm vypovídá. A i když zcela jistě neopomněla TF1 zapracovat do svého systému nejrůznější pojistky zamezující případnému zneužití osobních dat, jistotu nemůžeme mít nikdy.

Jistá nedůvěra vůči personalizaci televizního zpravodajství (a nejen jeho) není projevem nějakého staromilství, ale celkem přirozené obavy, aby se na první pohled zajímavý nápad nestal zdrojem manipulací a nevedl k separaci lidí do uměle vytvořených bublin, v nichž se nebudou dozvídat, co se děje kolem nich a čemu, mnohdy nepříjemnému a stresujícímu, musejí společně s ostatními čelit, ale pouze to, co budou sami chtít a co je bude bavit.