Žurnalistika a zkušenostní média

Kniha Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality (Žurnalistika v době virtuální reality)¹⁾ začíná, jako mnoho publikací věnujících se novému médiu, historickým exkurzem, přičemž za formativní označuje především ty události, které do novinářské práce vnesly technologie a nově se objevující média – vznik fotografických technologií, pohyblivých obrazů, bezdrátových technologií, vysokorychlostního internetu či tzv. wearables, tedy nositelné technologie. Tento průhled je pojatý v duchu technologického determinismu, v rámci něhož vysvětluje autor například proměny narativních forem novinářských výstupů, především v návaznosti na audiovizuální možnosti reprezentace. Do této plochy vlivů technologií a podob zobrazování pak Pavlik zasazuje tzv. zkušenostní média (experiential media) a zkušenostní zprávy (experiential news).

Historická kapitola naznačuje, že autor nepostupuje jen pozitivisticky a lineárně, ale dívá se i na různé (dobové) podoby nositelných a zkušenostních zařízení, když odkazuje například na počítadlo v podobě prstenu („abacus ring“, označovaný také za první smart prsten v historii) pocházející ze 17. století z Číny, krokoměr z roku 1780 či první prototypy exoskeletonů, datované od raného 19. století až ke konstrukci prvního plně použitelného exempláře v roce 1965. Shrnutí pak uzavírají klíčové události ve vývoji lehkých nositelných kamer a 3D zobrazovacích zařízení.

Je komplikovanost světa zobrazitelná?

Historický přehled vývoje žurnalistických forem se opírá o tři základní složky novinářského sdělení: fakta, zdroje informací, z nichž reportéři vycházejí, a způsob prezentace příběhu (přičemž John Pavlik zdůrazňuje, že příběh není vyfabulovaný, nepracuje s imaginárními či ornamentálními prvky, ale opírá se o identifikovatelné „části“ informací, které reportéři a reportérky ověřili a u nichž byla prokázána jejich pravdivost). Vedle těchto základních hodnot novinářské práce, založených na ověřitelnosti, zmiňuje autor i filozofickou rovinu způsobu reprezentace a její nutné nekompletnosti, resp. selektivnosti. A na tom autor knihy postavil svou argumentaci, aby ukázal, že právě zkušenostní média mohou nabídnout plnější porozumění světu díky mnohosti prezentovaných perspektiv. Historická kapitola knihy je tedy poznamenaná touto utilitárností (potvrzením toho, že určitá podoba mediovaného obsahu má nenapodobitelné kvality) a optimismem (ukazujícím se především v přesvědčení, že komplikovanost světa je zobrazitelná, že události jsou reprezentovatelné ve své komplexnosti).

I když text knihy vychází z těchto východisek, oceňuji jeho strukturu a otevřenost v tom, že autor tento ideový rámec pojmenovává, takže čtenář či čtenářka vědí, z jaké perspektivy se jim následný text a jeho argumentace nabízejí. Ve čtivém a argumentačně důsledném textu se pak Pavlik zabývá konkrétními prvky novinářské práce v prostředí zkušenostních médií – například využíváním anonymních zdrojů, prací s využitím velkých dat (big data) a jejich vizualizací či etickou otázkou zobrazování lidí, kteří si nejsou vědomi toho, že jsou natáčeni. Lidé natáčení klasickou (neskrytou) kamerou obvykle vědí nebo mohou vědět, že jsou natáčeni, kdežto při použití 360° kamery, která snímá všechno kolem sebe, je tento automatismus rozeznání narušený nebo vnáší do natáčecí situace více nejistoty v tom, co všechno je vidět.

Autor přehledně analyzuje design zkušenostních zpravodajských a publicistických obsahů v těchto šesti oblastech: podoby interaktivity a uživatelského zapojení, imerzivnost, vícesmyslová prezentace (kromě zraku a sluchu možnost zapojení haptických prvků), perspektiva první osoby (pozice uživatelů jakožto účastníků či svědků událostí), nelineární narativ (možnost vnímání díla nesvázaného předepsanou časovou následností) a podoba uživatelského rozhraní.

Uživatelskou zkušenost autor knihy popisuje a problematizuje ze tří úhlů pohledu: z pohledu imerzivnosti, interaktivity a zapojení více smyslů (multisenzorické experimenty). Zaměřuje se rovněž na programování, možnosti využití různorodých algoritmických postupů, například při práci s geolokačními službami nebo vizualizací velkých dat, či využití informací (získaných různorodými metrikami) o aspektech uživatelského zapojení anebo spolupráci s umělou inteligencí. Vhodný materiál k analýze poskytují autorovi interaktivní dokumenty, které existují už přibližně tři dekády  a stávají se autorovi jakousi případovou studií vývoje konkrétní zkušenostní formy.

Autor se pak v návaznosti na design a uživatelskou zkušenost zabývá i otázkami produkčních postupů, ekonomických a právních aspektů a následně se dostává také k otázkám proměny podoby novinářské práce, jejích výstupů i uživatelské zkušenosti. V oblasti produkce se zaměřuje také na proměny jednotlivých fází vývoje novinářských výstupů, vznik tzv. quality obsahu, ale také na více technické právní otázky (související například i s používáním dronů, s otázkami vlastnictví, bezpečnosti dat či vztahu k osobnostním právům) či regulatorní postupy. Řada těchto kontextových otázek (například otázka tzv. síťové neutrality, kulturního imperialismu a přisvojování robustních síťových infrastruktur) potřebuje mnohem větší diskuzní a argumentační prostor, než jsou drobné podkapitoly v knize, nicméně tyto části textu lze vnímat jako podstatný podnět pro další promýšlení našeho přístupu ke zkušenostním médiím.