Domku, domečku, kdo v tobě přebývá?

Kdysi dávno, v dřevních dobách reality TV, se část formátů spadajících do této kategorie úmyslně označovala za reality show, byť jimi nebyla. Důvod byl celkem jednoduchý – reality show bylo něco, co diváky přitahovalo, o čem věděli, že obsahuje určitou míru zábavy a napětí. Do jaké míry poté pořady očekávání diváků naplnily, už je věc jiná. Od této praxe se postupně upouštělo s tím, jak se původní formáty reality show dále rozmělňovaly, kopírovaly a také jak vlivem nejrůznějších skandálů a excesů dostával tento subžánr nálepku čehosi pokleslého, bulvárního. A většina televizí (i když z našeho trhu známe i opačné příklady) prostě nechce s pokleslostí mít nic společného, neboť to škodí imidži i příjmům od zadavatelů reklamy. 

Tento, uznávám nepříliš záživný, úvod ovšem nesměřuje k historickému exkurzu, ale ke žhavé realitě. Pověst reality show se totiž v posledních letech příliš nezměnila, a tak jsme svědky opačného postupu. Čistokrevná reality show je často divákům prezentována jako „experiment“, jakási sociální sonda, prostě podívaná s nějakou přidanou hodnotou. Dobrým příkladem z letošního roku je německá verze pořadu Get the F*ck out of my House (zkráceně GTFOOMH, volně přeloženo Táhni z mého domu), kterou odvysílala počátkem roku komerční stanice ProSieben. Na jejích webových stránkách mohli uživatelé najít informaci, že jde o „strategickou reality show“, v některých tiskových materiálech dostala označení experiment. Podívejme se tedy na pořad podrobněji.

Byl vyvinutý v Nizozemsku, kde se poprvé vysílal na komerční televizi RTL5 v roce 2016. V pořadu se 100 kandidátů nastěhuje do pětipokojového rodinného domu o ploše 116 metrů čtverečních, kde mají bydlet po dobu jednoho měsíce. Jsou při tom sledováni 34 kamerami. Kdykoli mohou dům opustit, čímž se ale připravují o možnost vyhrát 100 000 eur. Ty si odnese ten, kdo zůstane v domě jako poslední. Účastníci nemají žádný kontakt s okolním světem – všechny elektronické přístroje, které používají, musejí na začátku soutěže odevzdat. Ponechat si mohou jen malou krabici s několika osobními věcmi, oblečením a hygienickými prostředky. 

Pobyt v domě v tak stísněných podmínkách samozřejmě vede rychle k hádkám o jídlo i další základní potřeby. Napětí zvyšuje i fakt, že při hlasování o tom, kdo dům opustí nejdříve (hlasují všichni přítomní), má důležitější hlas než obyčejní kandidáti i „šéf domu“, kterého si soutěžící každý týden volí. Šéf domu pak má jen pro sebe k dispozici pokoj o velikosti 33 metrů čtverečních i s koupelnou a záchodem.

Get the F*ck out of my House

V německé verzi soutěžilo 45 žen a 55 mužů z Německa, Rakouska a Švýcarska (ProSieben vysílá ve všech třech zemích) mezi 19 a 82 lety. Po první epizodě (z celkových pěti) zůstalo ve hře 78 účastníků – sedm bylo vyloučeno na základě hlasování a pět odešlo dobrovolně. Po druhém dílu žilo v domě 51 lidí, po třetím 35, po čtvrtém 13 a v páté epizodě byl ohlášen vítěz – kandidát Oliver.

Tolik tedy o německé verzi, která se ostatně od té nizozemské příliš nelišila. Diváci viděli méně či více sympatické skutečné lidi v neskutečné situaci a to, jak třeba stojí frontu na pobyt v koupelně nebo na toaletu, hledají místo na spaní či se hádají o příděly jídla. 

Zdálo by se, že jde jen o nějakou další verzi známého Big Brothera. Ovšem není to tak úplně pravda. Právě proto, že pořad byl prezentován jako sociální experiment, nebyl koncipován jako denní show, vysílaná živě, ale byl pečlivě sestříhán do epizod, s komentářem a vybranými protagonisty, jejichž příběhy dostaly přednost před ostatními. Kdybychom tedy měli přísně podle znaků formátu usilovat o jeho přesnější zařazení, asi bychom dospěli k označení reality soap. Zdání, že jde o sociální experiment, podtrhovaly otázky, které si údajně (dle tiskové zprávy) tvůrci kladli: Jak si dokáže sto lidí zorganizovat všední den? Jak dokáže 45 cizích žen a 55 cizích mužů sdílet těsný prostor? Kdo se ukáže jako týmový hráč a jak to ostatní poznají a kdo je stratég? Podobně se ale můžeme ptát u spousty jiných pořadů a získat odpovědi asi nebude příliš těžké. 

Potíž s Get the F*ck out of my House spočívá nejen v tom, že se tváří jako něco, čím není (takových pořadů najdeme v každé televizi přehršel), ale že byl prezentován (i na mezinárodním trhu) jako něco nového a převratného. Nizozemští producenti v posledních letech přišli s řadou někdy až šokujících nápadů, které právem vzbudily pozornost. Od fiktivní reality show s umírající dárkyní ledviny, o niž soutěžili tři pacienti (pacienti byli skuteční, dárkyně herečkou a pořad upozorňoval na nedostatek skutečných dárců) až po nedávný Parents Coming Out, o rodičích, kteří se svým dětem na prahu jejich dospělosti přiznají, že jsou homosexuálové. 

Sto lidí v jednom domě ale spíše připomíná éru, kdy se po úspěchu Big Brothera objevila řada nápodob, která diváky nejen nasytila, ale i otrávila. Není divu, že tato reality show v posledních letech slavila největší úspěch s verzí, v níž se do vily nastěhovaly celebrity. A kdo ví, možná další verze Get the F*ck out of my House bude také s celebritami. Což by poněkud ztížilo možnost adaptovat formát u nás – pokud by se totiž do jednoho rodinného domu nastěhovalo sto známých lidí ze showbyznysu, venku by jich asi příliš mnoho nezůstalo.

Autor pracuje v České televizi.