Voyeurské okno k sousedům

Kdy se žánry docusoap a reality show začaly objevovat v televizi?
Od samých začátků, kdy se televize stala masovým médiem. Talentové show se vysílají v Americe už od konce čtyřicátých let. Televize vždy vytvářely nabídku, která byla na jedné straně postavena na fikci, tedy na příbězích, které mají povahu pohádek, a na druhé straně na formátech, v nichž vystupoval obyčejný člověk z ulice.

Nyní ale zažíváme největší rozvoj těchto žánrů.
Hlavní zlom přišel na konci devadesátých let, kdy se fikce vyčerpala natolik, že o ni diváci ztratili zájem. Příběhy byly stále stejné, narativní metody, které se používaly, také. Diváci měli pocit, že svět, který se na ně valí z obrazovky, je moc kašírovaný, zatímco ten kolem nich takový nebyl.
Ten byl čím dál neklidnější a nebezpečnější, až to vyvrcholilo 11. zářím. Ale ani teroristické útoky nepřišly z ničeho nic Svět kolem nás se komplikoval a fikce na to vůbec nereagovala.

A lze za zásadní zlom považovat reality show Big Brother?
Ano. To, že se reality tv prosadila jako velmi účinná zbraň na všech typech televizích - veřejnoprávních i komerčních - za to vděčí dvěma formátům: sérii Big Brother a soutěži Chcete být milionářem. Big Brother ukázal, že je možné denně v televizi vysílat něco, o čem by vám o pět let dřív všichni řekli, že je totální nuda. Najednou se ukázalo, že kromě diváckého potenciálu v sobě má i mnoho dalších motivů, které jsou podle mě záležitostí spíš sociologů a psychologů.

Proč se diváci najednou upnuli k hrdinům, se kterými se mohli identifikovat?
V Holandsku dělali výzkum mezi diváky, proč se na reality tv vlastně dívají, a většina z nich odpověděla, že je to, jako by nahlíželi k sousedům. Televize vlastně jen otevřela toto okno. A je to samozřejmě okno voyeurské. Proto když se zeptáte většiny lidí na reality show, tak vám řeknou: Big Brother, no fuj! Jo? A je pravda, že aby se ten formát v televizích ze začátku udržel, tak degeneroval. Výběr soutěžících byl čím dál tím divnější. Najednou už nešlo o lidi, které jste mohli potkat na ulici.

A v čem byla soutěž Chcete být milionářem přelomová?
Milionář byl po letech první soutěží, kde se - a to po strašných bojích - nedělal casting na soutěžící. Tam mohl skutečně přijít kdokoliv z ulice. Do té doby se soutěžící vybírali podle vědomostí, cílem bylo objevit hrdinu, který je zajímavý a má encyklopedické znalosti a vydrží hodně kol, tím se měla udržovat sledovanost. Milionáři ne. Ten ukazuje, že i obyčejný člověk může být natolik schopný, že na vše odpoví a vyhraje milion nebo třeba deset milionů. A když se podíváte na ty, kdo vyhráli, vždy měli znalosti ze zeměpisu a historie i ze šoubyznysu. Pouze s univerzitním vzděláním jste uspět nemohli. Vypadli byste na páté otázce, která by zněla: Jak se jmenuje manželka Karla Gotta? Šlo o to, aby soutěžícím nebyly lhostejné impulsy, které se na nás valí ze všech stran - ze seriózních i bulvárních novin, z televize, z rádia.

Ptáčata aneb Nejsme žádná béčka

Veřejnoprávní laboratoř

Česká společnost vnímá žánry reality tv jako pokleslé a určené primárně pro komerční televize. Vy ale říkáte, že v zahraničí je tomu jinak.
U žádného formátu na světě není řečeno, zda je určený pro komerční, nebo veřejnoprávní televizi. Rozhoduje vždy pouze míra vkusu a schopností, jak s ním pracovat. Třeba se soutěží Stardance přišla BBC, která platí za vzor televizím veřejné služby. Kdyby tento formát vymyslela Česká televize, strhne se tu obrovský křik. K tomuto dělení ale přispěl i Vladimír Železný, který na tu notu léta hrál a rozděloval filmy na ty pro Novu a pro ČT. To je samozřejmě absurdní. Jestliže máte prestižní televizní stanici, která nabízí kvalitní pořady v kategorii dokument nebo původní televizní film, měla by přicházet i s výjimečnými projekty v oblasti zábavy.

Přivítal byste, kdyby ČT vyvíjela nové televizní formáty?
Nova nebo Prima nemohou tolik riskovat, protože každý risk je stojí moc peněz a ohrožuje jejich existenci. U veřejné televize se risk předpokládá. Je součástí její činnosti, protože veřejnoprávní televize posouvá dál celou branži. Má přicházet s novými nápady, protože má peníze, čas a prostředky na to, aby riskovala. Potíž je, když zjistíte, že veřejná televize není schopná ničeho jiného než dělat podobné věci, jaké dělají komerční stanice. To je problém. Veřejnoprávní televize má přemýšlet o alternativě. Očekává se, že je tou laboratoří, která zkouší nové věci.

Od začátku září nabízí Nova i Česká televize své podoby formátu docusoap. Veřejnoprávní televize sleduje v sérii nazvané Ptáčata třídu 2. B, v níž převažují romské děti, komerční televize natáčí hokejovou přípravku pražské Slavie. Jak jste spokojený se zájmem, který vyvolali vaši Zlatý hoši?
Nejsem úplně spokojen s tím, jak si na Nově vedli. Očekávání byla větší. Ale asi je to i tím, že se ocitli v programu až po desáté hodině, a to už většina diváků dává spíše přednost zahraničním filmům nebo seriálům. Naopak mediální odezva byla opravdu velmi silná. Ale byla do značné míry typicky česká.

V čem?
Zlatý hoši vyprávějí na můj vkus některé příběhy až příliš brutálně, ale to je dané prostředím, ve kterém se odehrávají. Pojmenovávají neschopnost rodičů nechat svoje děti vyrůstat a nepromítat do nich své představy a nenaplněné ambice. Zajímavá je i pozice trenéra, k němuž se vztahují jak rodiče, tak majitelé klubu, kteří také chtějí mluvit do toho, jak má vypadat výchova potenciálních hokejových hvězd. Přijde mi farizejské rozhořčovat se, že trenér řve a používá slovník, který by se u malých dětí používat neměl, a pak toho trenéra vyhodit a myslet si, že je problém vyřešen. Nejde přeci o jednoho konkrétního trenéra. To samé se odehrává ve většině případů, kdy rodiče cpou své děti do tenisových a jiných škol a očekávají, že z nich budou jednou hvězdy, které je budou živit, které dokáží, co oni nedokázali. Ale u nás se debata zastavila na jediné kauze. Přitom jde o nenaplněné ambice rodičů, kteří manipulují s vlastními dětmi. A ty se přitom nemůžou bránit. Česká společnost má tendenci vyřešit problém vždy co nejrychleji a bez bolesti.

O tom koneckonců vypovídají i veřejnoprávní Ptáčata, která jsou zajímavá už tím, že se věnují stejně starým dětem.
Je to zajímavá konfrontace. Otázkou je, jestli obě témata nejsou příliš nepříjemná pro diváky. Netušili jsme, že téma hokejové přípravky bude tak silné. A u Ptáčat je to podobné jako se všemi sociálními tématy. Velká část lidí si myslí, že se o to má postarat stát, proto mu přece platíme daně. Proč bychom se tím my měli zabývat a znepokojovat se? Pokud to nefunguje, tak zkrátka nezafungoval stát. Ze zahraničí ale známe spoustu zajímavých formátů, na které ještě není naše společnost připravená.

Co to přesně znamená?
Zásadně by to ovlivnilo sledovanost, diváci by se na takové pořady ani nedívali. Témata týkající se těžkých nemocí nebo umírání jsou u nás špatně přijímána, musejí se zpracovávat pomalu. Většina lidí vám totiž řekne - to nechci vidět, já chci od televize zábavu.

Reality s cílem

Část pořadů reality tv označujete jako ty "s cílem". S jakými cíli pracují?
Doplnil bych "s pozitivním cílem". Diváci by neměli být jen svědky nějakého příběhu. Každý v sobě má mít prvek napětí, takové to "jestli to dobře dopadne". Divák by měl hrdinům držet palce, motivován zjištěním, že je možné dokázat věci, které by si ani nedokázal představit. A to může sahat od banálních věcí, týkajících se třeba života na vesnici, až po skutečné zlepšení něčího života nebo jeho životní situace. Ve Finsku se třeba vysílal pořad, jehož hrdiny byli čtyři mladí muzikanti, kteří se zabývali vážnou hudbou. To byl celý jejich život. Od televize dostali nabídku, aby vytvořili rockovou kapelu. A když to do tří měsíců dokáží, vystoupí jako předkapela jedné z nejtvrdších hardrockových skupin nejen ve Finsku. Došlo k velmi zábavné konfrontaci dvou hudebních světů, v pořadu vystupovala spousta známých hudebníků z klasické i rockové scény, kteří jim dělali poradce. Šlo o zajímavý příběh, který ukázal, že vše je dost těžká profese, i to být rockovým hudebníkem.

A z těch společensky vážnějších témat?
Naopak ve Švédsku dostal od televize místní boxer určitou sumu peněz, s níž měl v té nejhorší čtvrti ve Stockholmu, se spoustou přistěhovalců a kriminalitou, najít skupinu nezaměstnaných kluků, kteří jsou třeba i členy nějakého pouličního gangu, vybudovat s nimi basketbalové hřiště a vydělat peníze na jeho vybavení jinak, než že by je někde ukradli.

V čem je pro vás důležitá sekce jihlavského festivalu, která bude mapovat současné světové podoby cross-žánrových formátů?
V Česku nejsme žádná hlavní ulice světové televizní tvorby, jsme spíš její výspa. K nám se spousta pořadů, pokud vůbec, dostává s velkým zpožděním. S reality tv nemáme moc velké zkušenosti, protože se jich moc nevysílalo, a když už, tak vždy vyvolaly velikou debatu. I na Slovensku je to lepší, protože tam probíhá daleko ostřejší boj mezi oběma hlavními komerčními stanicemi, takže obě televize musejí rychleji uvádět nové formáty, víc riskovat a hledat, co by ze světa mohly použít. Jsou zkrátka několik kroků před námi.

Krev, pot a takeaways

Třeba v sérii s názvem Krev, pot a takeaways se dozvíme, jak se v Asii vyrábí jídlo, které známe z našich restaurací a obchodů.
Když toto téma zpracuje klasický dokument, bude se na něj dívat zlomek lidí, protože je to začne po deseti minutách nudit. Bude jim chybět osobní zkušenost. V tomto pořadu diváky zastupuje skupina několika teenagerů, která jim ji zprostředkovává. Potřebujete někoho, komu věříte, kdo je jako vy. Takových pořadů přibývá, protože svět kolem nás se najednou začíná zkoumat nikoliv klasickým dokumentem, ale vlastně tím prožitkovým, přes třetí osobu. Přiznává se autor, který se neskrývá vzadu za kamerou.

Naopak velmi rozporuplné je téma pořadu Jak žijí ti druzí, v němž bohatá britská rodina financuje život jedné chudé rodiny - dokonce v díle, který budeme uvádět na festivalu, subvencuje zajištěná bílá rodina afroamerickou svobodnou matku několika dětí.
Je to kontroverzní, ale každý ten pořad je třeba posuzovat z hlediska společnosti, v níž vznikl. V Anglii jsou nůžky mezi bohatými a chudými rodinami mnohem rozevřenější než u nás. Bohatí opravdu nevědí, jak žijí chudí. Nezajímá je to, nemají důvod se vypravit na jejich sídliště. Britská společnost je mnohem diferencovanější z hlediska příjmů a postavení. U nás by nikdo nevěřil, že nějaká rodina, která bydlí ve vile v Černošicích, neví, jak bydlí ti, kteří mají desetinásobně menší příjem. To je přece nevěrohodné. Ale v Británii ne.

Kriminální série Indianopolis 187 používá narativní postupy a estetické strategie fikčního seriálu, stavbou i vizualitou vypadá úplně jako Kriminálka New York, jde vůbec o reality tv?
Indianapolis 187 je nejúspěšnější kriminální útvar ve Spojených státech, má osmdesátiprocentní úspěšnost vyřešení případů. A ta série je zajímavá právě tím, že pracuje s reálnými lidmi i případy. V televizi se postupně začíná stírat rozdíl mezi fikcí a non-fikcí z hlediska vizualizace a narace Hrané seriály působí dojmem autentické reality a naopak v non-fikčních pořadech se používají dokonalé záběry, kdy máte pocit, že ty scény museli aranžovat předem. Ale stírají se i rozdíly v tom, co je hrané. Třeba MTV dnes vysílá seriály, které mají předem napsaný a vymyšlený příběh, který pak prožívají, spíš než hrají, obyčejní lidé. Třeba když modelka z nějakého malého města uprostřed Ameriky přichází do velké newyorské modelingové agentury a vy sledujete, jestli uspěje.

Do velkých koncernů nahlíží americká série Šéf v přestrojení.
To je velmi pozitivní formát. A funguje ve chvíli, kdy sledujete tak velkou firmu, v níž ti nejnižší úředníci nikdy ani neviděli svého šéfa. Po všech těch šílených krizích a průšvizích velkých společností má obrovskou hodnotu firma, jejíž šéf ji zná od zdola až nahoru. A není mu zatěžko dělat tu nejhorší práci jako jeho nejhůř placený dělník. V Anglii i v Americe to má obrovský úspěch, protože divák potřebuje vědět, že ještě někde funguje svět tak, jak si ho představoval, že existují ti hodní zodpovědní šéfové, kteří od rána do večera sedí v kanceláři a myslí na svou firmu - jako bossové starého střihu, pro které je firma opravdu důležitá. Ne jako dnešní manažeři, kteří sedí někde v Hongkongu nebo jsou součástí jetsetu, lítají po světě a firma je pro ně něco, co jim dává jen prachy.

Naopak malým firmám slouží britský pořad Nahá kancelář, který zkoumá vztahy na pracovišti prostřednictvím situace, kdy všichni stráví společně jeden pracovní den nazí.
Jde o příklad reality tv postavených na zkoumání prostředí, které bylo dlouho mimo zájem televizí, tedy o pracovní prostředí. Určitě k tomu přispěl i Rick Gervais se svým sitcomem Kanci. Najednou se ukázalo, že prostředí, které by se mohlo zdát totálně nudné, kde jsou úřednice, sekretářky, nějací šéfové a v poledne všichni chodí někam na oběd nebo si zalijí nudle horkou vodou, může být neuvěřitelně zábavné a dramatické. A formát Nahá kancelář je takový urychlovač vztahů na pracovišti. Ale nechtěl bych se ho účastnit, to vám říkám rovnou.