Naše moderní dějiny v zrcadle filmových dokumentů

S dokumentárními filmy, které reflektují komunistickou minulost, se v poslední době doslova roztrhl pytel. Rozsáhlá produkce vzbuzuje otázku, jaké možnosti dokumentární film vzhledem k hlubší reflexi minulosti nabízí. Dokáže „pouze připomínat“, nebo je jeho potenciál vyšší?

Filmové dokumenty se při reflexi moderní historie vydávají dvěma cestami. Buď historii popularizují, nebo vyprávějí silný příběh konkrétního aktéra historických událostí, a konfrontují tak „velkou“ historii událostí s „malými“ vzpomínkami jednotlivců. Chce-li dokumentarista překročit tento obvyklý rámec, musí provést alespoň minimální metodologickou reflexi toho, jaké možnosti reprezentace minulého mu filmová řeč nabízí. Nestačí zajímavé téma ani silný příběh či sugestivní pamětník. Vždyť „mluvících hlav“ je kolem nás víc než dost. Rozsáhlý cyklus dokumentů Třicet návratů (1999), který doprovázel porevoluční návrat Třiceti případů majora Zemana na obrazovky veřejnoprávní televize, může být dokladem toho, jak banálně může takový komentář dopadnout. Dokumentaristé se v tomto případě omezili na triviální srovnání historické skutečnosti a její ideologicky deformované reprezentace a zcela ignorovali možnost analýzy principů, na nichž je filmový svět majora Zemana vystavěn.

Hranice fádního historického dokumentu bezpochyby překračuje projekt Jana Šikla Soukromé století (2005). Takováto rekonstrukce rodinné paměti dalece přesahuje rozměr popularizace a nabízí skutečně svébytný pohled na dějiny. Z průměru vystupuje též dokument Videograms of a Revolution (1993), v němž režisér Harun Farocki rekonstruoval obraz pádu komunistického režimu v Rumunsku z autentických videonahrávek. Výsledný portrét se přitom zásadně rozchází s historickou skutečností a obraz zde i přes svou strohou dokumentárnost klame.

Vydařený dokument Heleny Třeštíkové Lidé, mám vás rád! (1998) dokazuje, že cestou k překročení banálního připomínání historie může být spolupráce s odborníky. Na snímku, který analyzuje mytizační a ideologický potenciál příběhu Julia Fučíka a jeho Reportáže, je zcela nepřehlédnutelný koncepční přínos sémiotika Vladimíra Macury.

Že současná dokumentaristická tvorba trpí nekoncepčností a že silné téma samo o sobě nestačí, dokládá kupříkladu film V hlavní roli Gustáv Husák (2008) Roberta Sedláčka. Kostru Husákova portrétu tvoří záběry ze stejnojmenné divadelní inscenace Martina Čičváka. Scénář Viliama Klimáčka je přitom výrazně interpretující a rozhodně nemá dokumentární povahu. Sedláčkův film však nesleduje divadelního Husáka s odstupem. Slovenská perspektiva přitom jistou korekci obrazu vyžaduje. Husák je tak spíše dokumentem jedné inscenace než promyšlenou reflexí složité postavy Kunderova „prezidenta zapomnění“.

Autor je historik a zabývá se moderními dějinami Československa.