Architektura jako tvář doby

Experimentální filmy Místa, která čekají Jana Bušty a Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry Haruny Honcoop spojuje kromě tématu architektury ještě několik dalších jmenovatelů. Obě díla svou premiérou v nedávno otevřeném Centru architektury a městského plánování v Praze letos v září reprezentovala významné události. První ze snímků odstartoval výstavu nových stavebních projektů Praha zítra?, druhý zahájil šestý ročník festivalu Film a architektura. Oba svým originálním konceptem představují architekturu jako portál k veřejné debatě o městské krajině, která zrcadlí historické procesy.

Místa, která čekají

Bušta ve své třináctiminutové eseji zhodnotil unikátní rozměry projekční plochy určené primárně pro prezentaci architektonických projektů. Monumentální obrazové pole, tvořící široký pás o rozměrech 8 × 24 metrů, rozlišení 8K a atmosférický soundtrack proměnily projekci krátkého experimentálního filmu v imerzní zážitek. Díky originálnímu pojetí tak místo informativní prezentace stavebních projektů vznikla esej, která se zaměřuje především na estetické hledisko objektů a městské krajiny. Kamera Braňa Pažitky, který se podílel například na filmu Križáček a spolupracuje s předními dokumentaristy, se nechá unášet rytmickým střídáním horizontál a vertikál nákresů a stavebních plánů, obvodových stěn a železničních kolejí, abstrahuje linie zákoutí a struktur. Prozkoumává město jako živý měnící se organizmus, který – uzavřen do jednoho dne – rytmicky proplouvá od úsvitu nad historickým centrem po soumrak nad hlavním nádražím. Leitmotiv tikotu hodin a ruch města plně nahrazují doprovodné slovo a posilují smyslovou působivost snímku. Bušta coby autor experimentálních doku-dramat, jako Televise bude! nebo jeho chystaný celovečerní debut o dětských obětech kolektivní sebevraždy Á-B-C-D-É-F-G-H-CH-Í-Jonestown, projevuje svůj zájem o formální a stylistický experiment i v Místech, která čekají. Pracuje zde s děleným obrazem, paralelním dějem v několika obrazových polích, změnou jejich velikosti a poměru stran, či střihovou montáží, zmnožováním a překrýváním motivů. Obrazy stavenišť, městských zákoutí, nebo budov se stávají uměleckým objektem.

Na věčné časy

Ceaușescův palác, jeden z největších administrativních komplexů světa a symbol totalitní moci, svou monumentalitou a příběhem upoutal česko-japonskou režisérku Harunu Honcoop natolik, že se vydala po stopách architektury vzniklé od padesátých let do rozpadu Sovětského svazu. Za tímto účelem během následujících čtyř let procestovala jedenáct zemí východního bloku. Z materiálů natočených na jejích cestách vznikla série krátkých experimentálních filmů, které dohromady tvoří kompaktní hodinový celek nazvaný Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry. Pokusila se v něm o ojedinělou systematickou prezentaci stavebních monumentů komunistické epochy, na které nahlíží nejen jako na děsivé pomníky totalitního režimu, ale též jako na fascinující architektonický fenomén se specifickým tvaroslovím a estetikou.

Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry

Honcoop se zaměřuje na rozmanitou škálu objektů nesoucích stopy doby. Kromě reprezentativních staveb snímá plastiky, obytné domy, hotely nebo nádraží a sleduje estetickou působivost tvarů, napětí, křivek a struktur, které rytmicky komunikují s významotvornou zvukovou koláží. Kromě originální formy a smyslové působivosti oslovuje také bohatstvím odkazů na historický kontext. Napříč různými regiony nalézá doklady oficiální architektury propagující společnou komunistickou ideologii. Odkrývá působivost propagandistického umění, které fascinuje monumentálním měřítkem a futuristickým konceptem.

Autorka v těchto stavbách neodhaluje jen společný ideologický obsah, ale i rozmanitou podobu socialistické architektury vycházející z lokální historie. V mnohovrstevnaté mozaice perspektiv, pohledů, hlasů a zvuků nalézá příběhy konkrétních regionů. Místo a jeho historii nechává promlouvat citáty představitelů státní moci, jako Lenin, Tito, Heinrich Himmler, János Kadár, J. F. Kennedy nebo Zdeněk Nejedlý. Jejich slova uvozují kapitoly s ojedinělými archivními materiály, hudební stopou nebo vizuálním pojetím. Barvitá série miniportrétů, která startuje příznačně v Moskvě, odkud se přesouvá do Berlína, Varšavy, Prahy nebo Budapešti, vznikla ve spolupráci s umělci jednotlivých zemí, ať už to byli místní architekti, kteří vybírali místa natáčení, nebo autoři elektronického hudebního doprovodu jednotlivých kapitol. Počáteční myšlenka se tak rozrostla do projektu, který nejenže zajišťoval mezinárodní štáb, ale výrazně zarezonoval i v zahraničí, což dokládá zařazení snímku do hlavní soutěže švédského festivalu ArchFilmLund. Dílo poroste i dále díky plánované cestě autorky po památkách oficiální architektury v Číně.

Kromě estetické a historické roviny Honcoop přidává ještě vrstvu času. Vystihuje pnutí mezi nedávnou minulostí a přítomností a upírá svou pozornost k současné debatě o budoucnosti staveb, které jsou jako symboly represivního režimu z hlediska architektonické hodnoty opomíjeny nebo odsuzovány. Svým interaktivním projektem, jehož součástí je kromě filmu i webový portál, plánovaná výstava nebo videomapping, režisérka vnáší nové podněty do veřejné debaty o tom, jak nakládat se stopami totalitní minulosti – zda je smazat jako bezcenné, nebo uchovávat jako doklad historické etapy. Snaží se zvýšit informovanost a probudit zájem veřejnosti podobně jako výstava kurátora Adama Gebriana Praha zítra?, jejíž součástí má být do budoucna rozsáhlá online databáze stavebních projektů přístupná veřejnosti. Oba projekty podporují debatu o tom, jakou tvář bude mít naše minulost a budoucnost.