Audiovizuální pastva

Divák toho vždy pochopí víc, než měl umělec na mysli, a umělec má vždy na mysli víc, než jakýkoli divák pochopil.

Richard Wollheim

Minulý týden probíhaly na FAMU obhajoby ročníkových a absolventských prací. Vyslána editorkami publikace Klauzury FAMU, kterou vydává Nakladatelství AMU, jsem se již po čtvrté stala svědkem obhajob děl vzniklých v Centru audiovizuálních studií (CAS). Oproti jiným katedrám FAMU, studenti a studentky CASu své práce představují na dvou (či dokonce třech) místech: v kinosále, na společné výstavě v prostoru Galerie AMU (GAMU) na Malé Straně a v minulých letech také v prostoru laboratoře Institutu intermédií na ČVUT. Široce rozprostřená, vícekanálová je i jejich tvorba, která může zahrnovat performance a události stejně jako objekty, díla i projekty, různé typy transformací reálných, virtuálních, imaginárních, čistě auditivních, čistě vizuálních i smíšených prostředí.

V prostoru tohoto blogu se budu soustředit jen na to, co máte možnost spatřit i vy, pokud tedy stihnete navštívit výstavu nazvanou „V tuto chvíli, právě dnes, teď,“ která probíhá v Galerii AMU do 9. 7. 2017 a jež zachycuje tu část klauzurních a ročníkových prací CASu, která vznikla pro galerijní prostory (úplnější reflexi najdete pak v připravovaném sborníku Klauzury FAMU 2017).

Názvy, anotace, explikace

Ve dvou podlažích GAMU vás čeká několik zvukově-vizuální ambientních i video instalací, videozátiší, fotografické či prostorové koláže, objekty a prostorové instalace. Se sluchátky a brýlemi na očích můžete procházet útrobami Anežského kláštera či digitální krajinou krystalů a struktur. Můžete se vnořit do tmy sametového tubusu a na malých obrazovkách, které vás obkrouží, sledovat zpomalená gesta rukou anebo bloudit v temném sklepě mezi ostrovy slov a stroboskopickými záblesky.

Zaujalo mne, že řada vystavených děl má pouze anglický titul – Google your melancholy, It creates what it names, Sirene, Empire of Light, Secondhouse či How did we get here. Důvody mohou být různorodé – od nahodilosti prvního nápadu, po záměr zasadit dílo do kontextu internetového či mezinárodního prostředí. Je nicméně zajímavé si všimnout, že všechny zmíněné tituly jsou do značné míry neindividuální, generické, přenositelné. Jsou to názvy značek, ne uměleckých děl. Opět se může jednat o záměr autorů – vytvořit dílo, které je generační či jinak nadindividální výpovědí, skrze které promlouvá hlas média, stroje, hnutí či doby. Důvodem však může také být chybějící či nevýrazné autorské gesto.

K čemu vlastně slouží, nebo může sloužit, název díla? „Kde se umělec nemůže spoléhat na kulturní znalosti, [...] musí nabídnout návod k použití ve formě titulu, ať už má povahu anekdoty, popisu motivace či, například, odkazu k něčemu jinému,“ píše Ernst Gombrich ve svém eseji věnovaném vztahu obrazu a názvu. „Na mysli mám díla, která vyžadují znalost textu nebo příběhu,“¹⁾ dodává. I když lze platnost tohoto dikta jistě zpochybnit – v odůvodněných případech může být právě neznalost, především ve formě uvědomované si neznalosti, tím správným výchozím diváckým nastavením –, lze Gombrichovu radu vnímat jako připomínku estetické významnosti názvu: možnosti pracovat s ním jako s interpretačním klíčem či dialektickým nástrojem, který otevře pojmenovaný objekt a vytvoří prostor pro jednu či více možných interpretací.²⁾

Zabil svoji rodinu a šel do kina

Z děl vystavených v GAMU, která rozehrávají interpretační hru skrze název, lze jmenovat přinejmenším dvě: koutek Zabil svoji rodinu a šel do kina Kláry Trskové a Ochočárnu Venduly Guhové. Obě stojí za pozornost. Práce Kláry Trskové patří mezi ty, které, jak píše Gombrich, se bez znalosti textu nebo příběhu neobejdou – a název na první pohled právě tuto funkci přijímá. Instalace sestává z neuspořádané hromady zřetelně rodinných, z české perspektivy exotických fotografií. Některé ze snímků jsou přilepeny na stěně, která nás do koutku vytvořeného Trskovou přivádí, většina z nich se však válí po zemi kolem obrazovky, na které běží jakýsi narativní film, v němž se občas objeví prostřih vesele dekorovaného obrázku srdce či palmy. Na stěně je pak velká černá tapeta – plakát – s nezřetelným černým textem, z něhož na různých místech vystupují ojedinělé bílé fragmenty tří slov: Rushdi, kosti, Ramdaní.

Plakát, na kterém jsou podle autorky vylíčeny životní peripetie hlavní postavy příběhu (té, která „zabila svou rodinu a šla do kina“), není bohužel čitelný – alespoň mně se úhel pohledu, ze kterého bych jej dokázala celý rozluštit, najít nepodařilo. Hromádka nalezených fotografií z narozenin, rodinných sešlostí či jakýchsi společenských rituálů představuje směs blízkého a typického – je to ona intimita, kterou prožívá každý z nás. Momentky dobře korespondují s názvem díla, který svou skandalitou imituje titulek Blesku: představuje nejjadernější verzi tragického příběhu, která ke své účinnosti nepotřebuje další vysvětlování. Spíše než text žádá několik šťastných fotografií rozesmátých dětí v rodinném kruhu. Apetit čtenáře bulváru uspokojí zábavné hledání tváře domnělého vraha mezi členy „normální rodinky“.

Součástí této kulturní reference je i skutečnost, že příběh, který se na černé tabuli, předpokládám, skrývá, odhaluje, že název díla je v zásadním ohledu nepřesný. Jak vysvětlila autorka během prezentace, Rushdi Baya ze Západní Jávy, jehož osud instalace představuje, seděl v kině, zatímco se jeho rodina plavila z jednoho na druhý ostrov. Do svého cíle nedopluli – loď se i s posádkou beze stopy ztratila. Baya tedy není vrahem, i když – z čistě subjektivního hlediska – mohl jakousi iracionální zodpovědnost pociťovat. Aby však zvídavý divák mohl ocenit význam nepřesnosti titulku, musel by se „skutečný“ příběh Rushdiho Bayi dozvědět: dokázat si jej přečíst.

Pokud práci Kláry Trskové porozumíme jako předvádění propastného rozdílu mezi tím, co je na povrchu a co pod povrchem, mezi reprezentací a nikdy v úplnosti nezachytitelnou prezencí, nabude jasného významu i ten fragment viděného textu, jehož bezprostřední okolí je při bližším zkoumání čitelné: nápis „kosti“, jenž v souvislosti s vraždou nabývá při vnímání díla gore asociací, je ve skutečnosti výňatkem ze slova „blízkosti“. Blízkosti, která pro nás, slídily v opuštěných domech, voyery rodinných archivů, posluchače historek a drbů, bude vždy jen zdánlivá.

Instalace Zabil svoji rodinu a šel do kina obsahuje také obrazovku, na které se ve smyčce promítá kus filmu, jenž – jak jsme se dozvěděli při prezentaci – Rushdi Baya v době zmizení své rodiny sledoval. Do filmu Trsková vestřihla několik obrázků: jejich účelem, jak vysvětlila komisi a divákům během klauzur, bylo upozornit na nešetrnou environmentální politiku Indonésie. Své dílo při té příležitosti spojila s konceptem „dark ecology“. Osobně nevidím způsob, jak do díla z tohoto směru vstoupit: nepomáhá mi dokonce ani znalost autorčiny explikace, která je, nutno podotknout, na klauzurách nepřítomným divákům nedostupná. Manipulace s filmovým materiálem vyznívá naprázdno, proklamovaná souvislost s eko tématikou je naprosto nezřetelná. I kdyby však odkaz fungoval, nedokážu si v rámci interpretačních možností díla představit jeho uplatnění. Vlastně je svým způsobem dobře, že nefunguje.

Ochočárna

Vztah díla a názvu je v případě druhého evokativního titulu použitého na výstavě úplně jiný a poměrně originální i v kontextu obvyklého řádu věcí. Výše citovaný Ernst Gombrich představuje titul jako místo, které může autor díla použít k tomu, aby divákům nabídl návod k použití, tedy nějakou interpretační strategii, úhel pohledu, základní nápovědu. Vendula Guhová vztah díla a názvu svým způsobem obrací: název sám je hádankou, na kterou divák hledá v dílu odpověď.

Instalace Ochočárna zabírá zaslepený konec úzké, původně vstupní chodby galerie. Projektor umístěný asi metr nad zemí vysílá do volného prostoru směrem k přicházejícím divákům světelný paprsek, jenž se na nic nezachytává. Asi v dvoumetrové vzdálenosti od projektoru jsou u zdi ladem skladem nakupeny „dosluhující“ kusy polystyrenových desek různých velikostí a tvarů. Když se divák dostane na jejich úroveň, začne se odvíjet zvuková stopa zachycující zvuky prostředí venkova. Návod k použití instalace nenajde divák v názvu, ale uchycený na protější zdi, viz obrázek.

Záběr z instalace Ochočárna Venduly Guhové, GAMU 2017

Dočasnou projekční plochu mají diváci podle instrukcí sestrojit, nejlépe společnými silami (alespoň chtějí-li dosáhnout co nejcelistvějšího obrazu: v takovém případě musí totiž někdo polystyrény přidržovat). Pokud se divákům podaří „ochočit si“ paprsek, uzavřou se společně v prostoru díla.

Film, který sledují, zachycuje podivný biotop – skládku, na které se v jakési postapokalyptické, téměř rurální idyle vyskytují různé druhy zvířat, jež si s bezelstností sobě vlastní ochočují dávno zcizené prostředí. Prostor, ve kterém se diváci dobrovolně uzavřeli, se přitom stává podobným biotopem, jako je ten, který pobaveně sledují. Různé druhy diváků se zde vyskytují na audiovizuální pastvě, konzumují proud více či méně stravitelných obrazů a přitom si, s bezelstností sobě vlastní, ochočují dávno zcizené prostředí – galerii.