Češi odjinud, jiní Češi

V rámci festivalového deníku dok.revue vám ke každému tématu přinášíme anketu složenou z odpovědí dokumentaristů a dokumentaristek, filmových kritiků a kritiček, producentů a producentek a dalších osobností české dokumentární a obecně filmové scény. U tématu český dokument jsme se rozhodli oslovit různorodou směs Čechů, kteří se sice ve filmovém prostředí pohybují, ale za hranicemi naší země. Výjimkou je polská rodačka Iwona Łyko, která naopak po intenzivním studiu českého filmu na polských univerzitách zakotvila v Praze.

• Jaký byl pro vás český dokument v roce 2014? Mohl byste srovnat letošní český dokument s dokumentární tvorbou ve své zemi (z hlediska témat, formy, podpory, diváctví atd.)?

Markéta Hodoušková
dopisovatelka webu Film New Europe, dramaturgyně francouzské přehlídky filmů ze střední a východní Evropy À l'Est, du Nouveau v Rouanu.

Věnuji se hranému filmu, takže dokument nahlížím spíše jako laik. Obecně se mi zdá, že kvalita českého dokumentu a jeho viditelnost stoupá. Pravděpodobně se tímto žánrem tvůrci vymezují vůči komerční produkci, která je zábavou, ale nemá kvalitní výpovědní a emoční hodnotu. Tu naopak náročnější divák ve filmu hledá.

Ve Francii bohužel žádné české dokumenty neběží. Jedinou možností, jak je vidět, jsou projekce v Českém centru nebo občas na nějakém festivalu. Většinou se jedná o akci nějakých nadšenců pro lokální 'niche' komunitu. Významným počinem je DocAlliance, platforma, jejímž členem je také MFDF Ji.hlava a FID Marseille. Jejich komunikace je viditelnější, ale nedokážu posoudit, jaký dosah má platforma ve Francii. Tam je globálně situace dokumentu složitá. Trh je tam saturovaný a dokumenty se do kin zkrátka téměř nedostanou. A to bez výjimky národnosti. Diváci dokumentu jsou náročnější a zvídavější. Na dokumenty jsou schopni se dívat i mimo kino, v alternativních prostorách či na internetu. V tom může být jeho šance, jak se dostat k publiku.

Iwona Łyko
absolvovala studium bohemistiky a filmových studií na Jagellonské univerzitě v Krakowě. Ve studiu pokračuje na pražské katedře filmových studií. Pracuje v NFA.

Při pohledu na českou dokumentární tvorbu roku 2014 se zdá, že mladí autoři v Česku jsou zaměřeni více na domácí než světová témata, v Polsku je to úplně obráceně. Tvůrci více či méně úspěšně čelí národním mýtům (Gottland) a tradicím (Lovu zdar) nebo míří za sny české periferie (K oblakům vzhlížíme). Film Danielův svět Veroniky Liškové otevírá zásadní debatu nejen v domácím kontextu. Portrét dvacetipětiletého pedofila, který otevřeně vypráví o vlastní orientaci, může šokovat jak Čecha, tak zahraničního diváka. O pouhé šokování tady však nejde. Pozoruhodnou a nadějnou tendencí mladé generace českých dokumentaristů je hledání nových formálních východisek. Můžeme zmíněný Gottland ještě považovat za autorský dokument, nebo se jedná spíš o autorské zpracování literární předlohy? Tak nebo onak, na základě dokumentů natočených v posledních letech se dá říci, že jsme svědky rozšíření referenčního rámce českých nonfikčních filmů, otázkou ale je, jak určit jejich meze.

Snímek Opři žebřík o nebe (Jana Ševčíková) najdete v sekci Česká radost

Oproti tomu polští dokumentaristé mají spíše potřebu vydat se do světa a konfrontovat zahraniční zkušenosti a dojmy s polskou realitou. Nedá se říci, že by v roce 2014 vznikly pouze dokumenty se zahraniční tematikou, avšak povětšinou tomu tak je a tyto dokumenty stále dokola opakují již známé problémy i formální přístupy. Jen minimum z nich pak vybízí k novému způsobu vnímání domácích struktur. V letošním roce vyhrál Krakovský filmový festival – bastion polské dokumentární školy – snímek Efekt domina (Elwira Niewiera i Piotr Rosołowski), ukazující život v Abcházii, malé autonomní republice, jež se nachází na kavkazském pobřeží Černého moře. Tematicky je tomuto snímku velmi blízká česká Pevnost (Klára Tasovská, Lukáš Kokeš, 2012). Autoři filmu Efekt domina se více než na samotný prostor soustředí na lidi, jež bojují s tamější každodenností. Dále stojí za pozornost polský dokument 6 kroków (Bartosz Dombrowski). Je otázkou, nakolik lze posunutí tematického těžiště do oblasti cizí kultury považovat za generační hlas mladých Poláků, na kterých zanechalo očividnou stopu otevření hranic po vstupu do Evropské unie. Těžce lze také nalézt odpověď na otázku, jestli jsou polské snímky s nepolskými problémy natolik výrazným jevem, aby dokázaly ovlivnit tradici dokumentu, která byla donedávna spojená především s domácí realitou.

Na závěr je nezbytné zmínit již etablované tvůrce Pawla Łozińskeho a Janu Ševčíkovou. Klíčovým motivem jejich nejnovějších snímků je obětování. Ševčíková ve filmu Opři žebřík o nebe vykreslila portrét slovenského kněze Mariana Kuffy, který se v malé vesnici pod Tatrami stará o bezdomovce, feťáky a alkoholiky. Polský tvůrce v dokumentu Werka sleduje život ženy, která adoptuje postižené dítě. Hrdinové obou děl se dobrovolně vzdají pohodlnosti, kterou si přeje získat většina lidí. Jakkoliv to zní pateticky, výrazný patos ve filmech nenajdeme. Nachází se tam ale obraz pokory, někdy úpadku, ponížení a boje s vlastním egem, který by měl vést k vnitřní svobodě. Bez toho všeho lze sotva docílit dokumentu, který nalezl skutečně univerzální téma.

Štěpán Benda
V roce 1968 emigroval přes Rakousko do Německa, kde působí jako kameraman. Spolupracoval například s Jean-Luc Godardem.

Jsem člověk starší generace a to by se mělo vzít v úvahu, když tyto věci posuzuji. Dle mého názoru jsou české dokumenty příliš ovlivněny současnou českou televizní estetikou. V Německu to není tak zlé. České dokumenty jsou vesměs také příliš rychle a nedbale stříhané. I práce kamery je ve srovnání s německými dokumenty málo výtvarná. Většinou se všechno točí z ramene a světlu se nevěnuje téměř žádná pozornost. Na českých dokumentech, které znám, a to je samozřejmě jenom malý výřez, je vidět, že jsou dělané příliš rychle. Jsou to očividně produkční podmínky, které jsou v Čechách a v Německu odlišné. Na českých dokumentech je zřejmé, pod jakým finančním a termínovým tlakem vznikají. Profesionalita se posuzuje podle toho, jak se člověk s tímto ekonomickým diktátem vyrovná. V Německu naopak stojí tvůrce mnohem více v popředí a producent se s jeho vrtochy musí přece jen, i když často za skřípění zubů, vyrovnat.