Kino jako filozofie bez filozofa

Pokud filozofii rozumíme jako analýze pojmů, pak tou nejzajímavější otázkou podle mě je, odkud se jednotlivé pojmy berou. Vždy se přitom hodí připomenout, že funkce a zdroje pojmů jsou rozmanité, a třebaže případ, který se chystám zmínit, není ojedinělý, nelze z něj vyvodit, že se analytická filozofie do svého vlastního ocasu zakusuje vždy.

Na termíny filmozofie či kinematografická filozofie (nebo rovněž novotvar film-jako-filozofie) jsem mezi filozofujícími filmovými teoretiky narazila před několika lety a před nedávnem jsem zjistila, že o to, co vlastně tento pojmový svazek znamená, se vede na stránkách odborných časopisů i knih poměrně rozsáhlá diskuze. Jedno je jisté: to, co filmozofií teoretici označují, vzniká a roste až v diskuzi o tom, co ono označované je. Základní myšlenka hnutí – totiž že filmy filozofují – je totiž natolik mnohoznačná, že ji lze použít téměř jako zaříkávadlo, s jehož pomocí lze pak za filmozofii označit leckterý biják.

V debatě o tom, co kinematografická filozofie je, co není, případně zda je či může být, přitom překvapuje, že příklady, které se staly pro danou diskuzi základní, se na první pohled filozofie netýkají. Cavell ještě přiznává, že jeho interpretace Malickových Nebeských dnů je nejspíš ovlivněná vědomím toho, že Malick překládal Heideggera do angličtiny. Mulhallova interpretace Vetřelce či Wartenbergova interpretace Matrixu se však už týká snímků, které, alespoň nakolik vím, žádnou důležitou vazbu mezi tím či oním členem štábu a zástupci světa akademické filozofie nevykazují.

Filozofii se samozřejmě nemusí dařit pouze na akademické půdě; podle některých je dokonce zkostnatělá instituce se svými požadavky na rádoby vědecké výsledky a systémem vnitřních hodnocení ze své povahy prostředím antifilozofickým. Chtějí snad současní filmozofové říci, že film je místem, kde filozofie ožije a promluví hlasem, který bude slyšet i za hranicemi přednáškové síně? Pokud ano, pak se zdá přinejmenším nemístné používat k obhajobě této teze klasická média. Proč své argumenty na podporu filmozofie neformulují prostřednictvím filmu?

Filmy, které k filozofii odkazují přímo (totiž tím, že jejich protagonisty jsou filozofové) či nepřímo (totiž mají-li formu eseje), zůstávají paradoxně na okraji zájmu obhájců filmozofie. Wartenberg má například za to, že se rozumí samo sebou, že filmy s filozofy filozofují – a není proto třeba plýtvat argumenty. Což o to, filozof nejspíš filozofuje stejně dobře (nebo špatně) před kamerou jako za katedrou, ale to přece jen z filmu žádným způsobem nedělá filozofující médium. Dalo by se dokonce říci, že to filmy s filozofy mají nejtěžší. Jak totiž uniknout váze slov? Jakým způsobem vytvořit dílo, jež bude ve svých různých vrstvách mluvit samo za sebe, třebaže mimo jiné právě prostřednictvím filozofa?

Neopakovatelným způsobem se s figurou filozofa vyrovnali Kirby Dick a Amy Ziering Kofman ve svém snímku Derrida, také proto, že se v něm Derrida brání filozofovat „na zakázku“; nechce mluvit na požádání o dekonstrukci ani o lásce. Filozoficky nejzajímavější momenty přitom nastávají ve chvíli, kdy se z „interview“ stane skutečný rozhovor. Derrida je ochotným partnerem, nebo lépe spoluhráčem; je zvědavý, (sebe)ironický, nabízí reflexi procesu filmování i své vlastní role – nejen jako filmovaného objektu, ale rovněž jako filozofa. Je více než ochotný prozkoumat to, co se mu skrze film otevírá. Nové pole řeči je pro něj nadějí, že zde, bez ohledu na jistou těžkopádnost, se mu podaří chvíli improvizovat, totiž vydat se do míst, která nelze předvídat, opustit prefabrikované významy a zvětralé způsoby vyjadřování akademické filozofie.

Snad právě Derrida tak představuje dobrý příklad filozofujícího filmu. Jeho filozofické kvality – totiž schopnost znejistit, otevřít nové obzory, rozpohybovat myšlení – přitom vystupují zvlášť jasně v kontrastu s poněkud zacyklenou debatou o filmozofii. To jsme ale také již daleko od filozofie jako analýzy pojmů.

Medailon autora