Chybí mi reflexe české současnosti

Jste v České televizi šéfdramaturgyní dokumentárních filmů. Stalo se vám někdy, že nějaký námět nemohl projít, že byl zastaven?

Stává se, že dostáváme na stůl i kontroverzní témata. A musím říct, že i když jsem si myslela, že neprojdou, tak prošla a točíme je. Navzdory tomu, že všichni říkali: Ježíšmarjá, no to může být průšvih. Nic se nezastavilo, ač šlo o problémové téma, politicky motivované, nebo přestože měl film točit problémový režisér.

Proč třeba neexistuje analytický dokument o kauze Diag Human?

To je samozřejmě velké téma, táhne se deset let. Ale nestalo se, že by přišla třeba paní Třeštíková nebo paní Sommerová a řekla: Já si udělám sběrák o Diag Human. To je samozřejmě velmi specifické téma, které vyžaduje i specifické režiséry.

To je ale problém, že se takovým tématům veřejnoprávní dokumenty nevěnují.

Ale tvůrci takové náměty nenosí. Co jsem tady, tak nikdo.

Závažnost, atraktivita, pohled dramaturgů

Popište nám tedy mechanismus, jak v České televizi probíhá výběr námětů pro dokumentární filmy.

Jsem tady rok a půl, nemohu mluvit za minulost. V některých zemích to funguje tak, že televize zadá produkcím a tvůrcům náměty, u nás s nimi přicházejí sami režiséři. Jdeme cestou takzvaných autorských dokumentů. To by se však na ČT2 mělo částečně změnit. Chceme do budoucna nastínit témata, chceme jít i cestou aktivní dramaturgie.

S jakými náměty tedy režiséři televizi oslovují?

Jenom na velký hodinový dokument jich ročně přijde přes dvě stě. Každý námět zaregistrujeme, dostane své číslo a je přidělen příslušnému vedoucímu dramaturgovi. Pak se nad nimi pravidelně scházíme a děláme první předvýběr, první síto, na základě kritérií, která jsme si určili…

Která to jsou?

Společenská závažnost, atraktivita, pohled našich dramaturgů. Z padesáti jich vybereme třeba dvacet pět a ty ČT2 nabízíme do okna velkého dokumentu. Následuje diskuse s nejvyššími představiteli ČT2 a na základě tohoto druhého kola vznikne konečný seznam pro výrobu v následujícímroce.

Jak často tato setkání probíhají?

Autorům musíme odpovědět do dvou měsíců. Během té doby se v centru rozhodneme, zda námět pošleme dál, anebo napíšeme zdůvodnění, proč jsme jej nevybrali – třeba že jsme stejné téma zpracovali už před dvěma třemi lety.

Spadají pod vás i dokumentární filmy a série, které uvádí ČT1? Třeba Vachlerův cyklus o českém filmu?

Jistě. Já teď mluvila o okně velkého společenského dokumentu. Stejný mechanismus platí i pro ostatní okna. Nyní také řešíme pokračování Rozmarných let českého filmu v hlubší a analytičtější podobě pro ČT2 – ta první série byla zábavnější, protože byla určena do primetimu na ČT1.

Posuzují náměty jen lidé v rámci pracovních skupin, nebo využíváte i pohledu externistů?

Je to různé. Někdy oslovíme vybrané dokumentaristy, aby námět posoudili. I když vím, že nikdy nic nebude úplně spravedlivé, za sebe musím říct, že se snažím být maximálně demokratická. Proto se také scházíme v šesti lidech, všichni se k námětům vyjadřují, obodují je a řeknou – je to dobrý, nebo ne. Tím, že jsem přišla z publicistiky a nemám žádné vazby, nemám žádné kamarády, které bych chtěla prosadit, snažím se vybírat, co je zajímavé a atraktivní. Otázkou ale je, co nám tvůrci přinesou.

Chybí mi reflexe české současnosti

Když jsme si udělali mapu dvaceti dvou velkých dokumentů z poslední doby, zjistili jsme, že jen šest z nich se věnuje současnosti.

Také si myslím, že už máme dobře zmapovanou druhou světovou válku nebo padesátá léta, že bychom se měli více zajímat o současnost. Očekává se to od nás a je to naše odpovědnost. Za dvacet let může jít o důležité svědectví. Nedávno jsme třeba dělali dokument Češi v krizi, který sleduje, jak vnímáme současnou ekonomickou krizi.

Která témata vám osobně v českémdokumentu chybějí?

Reflexe naší doby. Mě třeba baví Klusákovy Nošovice nebo Nesvatbov Eriky Hníkové, protože jsou ze současnosti. Mě baví vesnice, kde se nikdo nežení, protože to je svědectví dneška. Ale myslím si, že by se autoři vzbouřili, kdybychom jim řekli: Natočte tohle nebo tohle.

Nejde spíš o to, s tvůrci mluvit, jemně s nimi pracovat?

Na setkání s tvůrci jsem říkala: Posílejte témata ze současnosti, mají velkou šanci. A ukážu vám, co mi sem chodí...

Když si teď představíme, že za týden padne vláda a nějaký tvůrce za vámi přijde, že chce natočit dokument třeba o straně Věci veřejné – jak vznikla, jací lidé ji reprezentují, jak ji proměnila přítomnost ve vládě –, jak by ČT zareagovala?

Kdyby se řeklo: Ano, chceme to, zdá se, že s tím budou problémy, ale to umíme, tak do toho půjdeme. Když je téma úplně aktuální, můžeme ho předat aktuální publicistice, která také dělá velké dokumenty.

Kde všude v rámci ČT dokumenty vznikají?

Napříč celou televizí. My jsme jen jedna část, další vznikají ve vzdělávacím centru, v aktuální publicistice i dramatické tvorbě. Česká televize loni investovala do dokumentů asi 180 milionů korun. Samozřejmě je nejjednodušší nakupovat dokumenty třeba od BBC, když hodinový film stojí 500 až 1000 eur, než vyrábět vlastní. Ale pokud bychom na to přistoupili, přestane se tu točit, protože pro BBC nejsme tak zajímavá země, aby o naší současnosti natočili dvacet dokumentů ročně, a zmizela by také profese dokumentaristů.

Pak by televize veřejné služby ztratila smysl své existence.

Přesně tak. Sledovanost je sice vyšší u seriálů než u dokumentů, ale když se na ty seriály podívají lidé za dvacet let, je z nich jasná poplatnost době. Stejně staré dokumenty je však stále oslovují. To je důvod, proč by televize měla být, kvůli zachování paměti národa a reflexi současnosti.

Když vidíte dobrý dokument, tak ho prostě poznáte

Pro každou televizi je důležité sledovat trendy, případně je určovat či spoluurčovat. Kdo má v ČT na starosti vývoj nových formátů? Kdo hledá možnosti pro prolínání dokumentů s docu-soap, kdo objevuje takové reality show, které by byly vhodné pro veřejnoprávní médium?

Vývoj nových formátů řídí Andrea Majstorovičová. Pokud vzejde třeba od ČT2 požadavek, že chtějí nějakou úžasnou docu-soap nebo docu-drama, dohrávaný dokument, my jim je nabídneme z řady námětů, které máme. A na čem najdeme společně s vedením ČT2 shodu, to jde do vývoje, zaplatí se třeba první díl, udělá se pilotní verze, pak se rozhodneme.

Podle čeho posuzujete výslednou podobu? Co rozhodne o úspěchu, nebo neúspěchu? Téma? Sledovanost? Jakou máte zpětnou vazbu?

Hlavně se orientujeme podle toho, jestli se ty dokumenty prosadily nebo neprosadily na festivalech, kolik na ně přijde ohlasů od diváků. Ale když vidíte dobrý dokument, tak ho prostě poznáte. I proto chodíme do střižny a v diskusi s režiséry se snažíme dosáhnout toho, aby od nás vycházely co nejlepší věci.

Loni jste byla na jihlavském East European Foru, kde se východoevropští producenti snaží najít financování pro své projekty. Jezdíte na taková fóra i do zahraničí?

Ne, nejezdím. Není to finančně zas tak jednoduché. Ale jinak opravdu hodně spolupracujeme s nezávislými produkcemi. Nyní jsme třeba přes Hypermarket Film pánů Remundy a Klusáka vstoupili do velkého projektu Sbohem, soudruzi, což je šestidílný seriál o pádu železné opony v postkomunistických zemích. Chceme také jednat s Evropskou vysílací unií (EBU) o zapojení ČT do celoevropského projektu o dobývání vesmírného prostoru z evropské perspektivy.

Máte vy sama možnost sledovat, co se děje ve světovém dokumentu, jak se proměňují televizní formáty? Můžete cestovat na festivaly?

Loni jsem byla tři dny v Jihlavě, což mě velmi bavilo. V Karlových Varech z dokumentů zhlédnu téměř vše, tam chodím na tři filmy denně. Ale díky tomu, že syn studuje a je stále na internetu, mě na řadu úžasných zahraničních dokumentů často upozorní. Pak o nich i diskutujeme a někdy se dostáváme do konfliktů, protože on je mladý, a jak to bývá, i radikální. Víc už pro svůj přehled o dokumentu dělat nemůžu.