Epidemie svobody

Jako slušná studentka jsem uposlechla rady pedagoga a stálo mě to čtyři roky, které byly zatím největší filmovou školou mého života. Asi tak jako má absolventský film být.

Martin Mareček nám tenkrát na dílně dal cennou radu. „Nevybírejte si téma, které vám sedí, vymyslete formu, kterou byste sami od sebe nikdy nepoužili, a využijte situace udělat to, do čeho se vám vůbec nechce. Jde to už jen na škole a na plácání se v tom máte u konečného filmu dost času.“

Rozhodnutí vybrat si téma očkování dětí bylo spíše podvědomé, než chutí po šprťáctví. Když jsem se domluvila v brněnské televizi, že bych sledovala v půlhodinovém filmu naše partnerské rozhodování a studování zodpovědného postoje k očkování našeho prvního potomka, začalo mi docházet, že samotné očkování není vůbec to zajímavé. Zajímavé bylo vše to, co se odehrávalo kolem něj.

Mám štěstí v neštěstí, že umím narazit na témata, která jsou tak kontroverzní, že k nim neexistují jednoduché odpovědi a já sama na ně odpovědět neumím. Ale co víc můžete pro film chtít, aby vás proces a výsledek nenudil? Ráda jsem dřív prohlašovala, že témata rasismu jsou netočitelná, a tak  jsem v druhém ročníku takový film natočila, stejně tak jsem léta tvrdila, že mi je bytostně nepříjemné točit intimní rodinné filmy. A přesně takový mi začal nechtěně vznikat pod rukama.

Epidemie svobody

Očkování dětí je, stejně jako téma domácích porodů a vzdělávání, ve veřejné diskuzi prezentováno jen v optice pro a proti a nenajdete pořádně nikoho, kdo by se mezi těmito póly uměl pohybovat a opustil emoce. Právě tak vznikl nápad sledovat vše z perspektivy naší rodiny a přibrat do spolurežie mého muže. Byla to touha nemanipulovat a upřímně sledovat cestu, o které jsme netušili, jak skončí. Na úplném začátku byla totiž ještě v době těhotenství naše zoufalá debata o hrůze z hledání času a energie pro shromažďování informací. Nechtěli jsme se nechat zmanipulovat naším okolím, které stálo na obou stranách. Výsledkem byl holý fakt, že pokud já někdy něčemu chci rozumět, musím o tématu dělat film. Je to na mě jediná páka, jak si udělat pořádné rešerše, tématu propadnout a nenechat se rozptylovat.

K natáčení rodinné linie jsme si vybrali sportovní GoPro kameru, kterou jsme měli připevněnou na těle. Prakticky nepřekážela a výtvarně simulovala osobní pohled rodiče. Během let jsme ze začátku skoro neustále, posléze střídměji a nakonec hodně zapomnětlivě zapínali kamerku ve chvílích, které se jasně či jen pocitově týkaly očkování, strachu či možnosti volby.  Ale pořád jsme věřili, že půjde jen o linii doplňkovou. Jak se začalo vyjevovat, že téma pojednává hlavně o strachu, přišla ke slovu i praktická stránka. Nikdo s námi nechtěl točit. Mimo kameru byli lidé výřeční, ale když došlo na dotaz, zda by se stali součástí filmu, nastoupila tolik známá autocenzura a strach z personálního postihu a toho, „být spojen s tématem očkování“. Nejvíce se to projevovalo u lékařů. Snaha natočit film „středního proudu“ se nám rozsypávala pod rukama, protože nebylo s kým točit.

Epidemie svobody

Scénář filmu se stále pod častými odmítnutími měnil a po roce nám došlo, že se do toho musíme vložit my sami. Že je to vlastně naše povinnost, protože jen být za kamerou nestačí. A tak jsme se rozhodli žalovat stát a nepřestávat dál hledat ty, kteří se nebojí. Našli jsme díky náhodnému setkání jednoho člověka. Váhal měsíce, během nichž ale zažil podobná zklamání jako my na naší cestě za ideálním scénářem, a tak se rozhodl v našem filmu vystoupit.

Film jsme dokončili. Právě jej šperkujeme na barvení a v míchací hale. Byl to právě tlak, co učinilo náš film takový, jakým je. Nešlo o tlak na jeho dokončení, ale na jednotlivce, kteří se museli dostat do bodu, kdy jim přišlo nejdůležitější se ozvat, i když dlouho měli pocit, že oni jsou těmi, co by měli pokorně mlčet.