Filozofie 2.0

Ode mne jistě o tom není žádného spisu a také nikdy nebude; neboť to nijak nelze povědět jako jiné nauky, nýbrž z hojného společného zkoumání té věci a ze soužití najednou, jako plamen vznícený od vylétlé jiskry, vznikne to v duši a pak se již samo živí.
Platón, Sedmý list

Jaké je nejvhodnější médium pro pěstování filozofie? Čemu je filozofické myšlení nejpříbuznější? V současném akademickém provozu je nejstandardnějším filozofickým výstupem psaný text – odborná monografie či článek v recenzovaném periodiku. Tato praxe souvisí s profesionalizací filozofie, se způsobem hodnocení výsledků těch, kteří se jí věnují v kontextu výzkumných pracovišť a univerzit, a v neposlední řadě také s tím, jakou pověst má filozofie – i samo myšlení – mimo akademii. Meditace a hluboké zamyšlení, usebrání se má pro nás privátní, osobní charakter, kterému nejlépe odpovídá právě praxe psaní, potažmo čtení v soukromí.

Je však psaný jazyk – ve většině případů ještě navrch poplatný různým žánrovým omezením a specifickému žargonu – tím ideálním prostředkem k filozofování? Není psaná řeč příliš těžkopádná, napěchovaná nevyslovenými předpoklady, zkratkovitá, hluchá, nepřístupná dialogu? Příliš hrubá, necitlivá ke kontextu, izolovaná od života?

Paralelně s textovou představou filozofie existuje i jiný obraz filozofické praxe, naznačený například v Platónově Sedmém listu. Podle něj je filozofie společným podnikem přátel spoutaných účastí na vzdělávání, diskurzivní otevřeností, láskou k pravdě. V tomto kontextu se tím nejvhodnějším prostředkem k pěstování filozofie jeví mluvená řeč, rozhovor. Platón dokonce hovoří o soužití, tedy o nonverbálním reflektování a sdílení hodnot. (Z pozice člověka donuceného k dennímu potýkání se s hodnotovými otázkami souvisejícími s rodinným provozem mám hned chuť podotknout, že jakýmsi filozofickým inkubátorem, společným zkoumáním a souběžným pokusem o vykonávání „té věci“, totiž toho, jak správně žít, je potencionálně každá rodina.)

Tento obraz dává filozofii do bezprostřední blízkosti k životní – a u Platóna zvláště politické – praxi. Činí z filozofie prostor určený pro společnou reflexi hodnot, které budeme jako spoluobčané sdílet a žít. O vzkříšení takového obrazu na globální úrovni se pokouší nový pořad čtvrtého kanálu rozhlasové BBC, The Global Philosopher, jehož první díl byl uveden minulý týden (a jehož videozáznam je na stránkách BBC k dispozici). Prostor ke společnému zkoumání přitom vymezuje prostřednictvím nových médií a vytváří tak možnost virtuálního soužití napříč kontinenty, vybízející k reflexi toho, co nás spojuje a co rozděluje. Ne náhodou se tak hlavním tématem první epizody stala otázka: Jsou národní (sic!) hranice důležité?

Jedna z diskutujících Lena O.

Nová agora vytvořená Globálním filozofem má podobu televizního studia vydlážděného šedesáti obrazovkami snímajícími dvourozměrné busty žen a mužů umístěné na pozadí výřezů z různých domácích prostředí. Mezi stěnami pokrytými touto demograficky promyšlenou mozaikou vzorku „hloubavých občanů“ globalizovaného světa se pohybuje moderátor diskuze, harvardský profesor politické filozofie Michael Sandel, a hrstka kameramanů neposedně švenkujících po půlkruhové místnosti. Obraz doplňuje grafické zpracování výsledků úvodní ankety (uprchlíka nemá země právo odmítnout podle 86 % diskutujících) a v průběhu debaty vystupující okna s aktivními účastníky diskuze, napodobující estetiku skupinových rozhovorů prostřednictvím googlu či skypu.

Volba Sandela byla jistě ovlivněna jeho výkonem v kurzu „Spravedlnost“, v němž se mu podařilo uhranout a do diskuze zapojit mnohé z téměř tisíce studentů nacpaných v divadelním sále na Harvardské univerzitě. Kurz je volně přístupný on-line a probírané otázky nadále generují mocné vlny elektronických debat. Zdá se, že v interakcích s živými studenty, jejichž reakce dokáže do značné míry předvídat a vůči nimž stojí v jednoznačné roli profesora, je Sandel přesvědčivější než ve vágněji určeném kontextu, obklopen obrazy neznámých dospělých. V úvodním slovu ke Globálnímu filozofovi klade důraz na to, že zinscenované setkání probíhá mezi neprofesionály, ale debata sama dostane nějaký výraz až v sedmé minutě, kdy do ní vstupuje Němka Lena O., jejíž argumentace prozrazuje více než jen povrchní obeznámenost se způsobem argumentace v oblasti politické filozofie. Ne bez příčiny se z Leny stane „hvězda“ celé show, ke které Sandel utíká, aby se mu podařilo zvrátit přehlídku názorů a výronů vlastní zkušenosti ve filozofickou debatu.

Rozpačitost prvního dílu nového pořadu korunoval Sandel tím, že se při deklarovaném pokusu o závěrečné shrnutí debaty nakonec sám uchýlil ke čtení vlastního, předem připraveného textu a projevil tak necitlivost k tomu, co bylo při debatě skutečně vysloveno. Paradoxně se tak nakonec opět posunul ke standardnímu filozofickému projevu, jenž chtěl formát pořadu vyvážit tím, že se pokusil roznítit diskuzi právě mezi neprofesionály. Divácky zajímavější by ovšem mohlo být, kdyby se do publika podařilo příště propašovat více takových Len O., které, ať už je jejich životopis jakýkoli, dokážou debatovat jako profesionální filozofové.