Jak se daří dokumentu v časopise Film-Philosophy

Jeden z prvních na internetu volně přístupných vědeckých časopisů, alespoň co se humanitních oborů týče, – Film-Philosophy – se po dvou dekádách existence poznamenané, slovy současného šéf-editora Davida Sorfy, „utopickým duchem kyberanarchismu devadesátých let“ rozhodl přejít pod hlavičku zavedeného nakladatelství. Technicky vzato se toho moc nemění – časopis zůstává open-access. Dovršuje však svou postupnou proměnu v seriózní akademickou publikaci, což znamená především to, že se mění obsahově. Zatímco v prvních ročnících převažovaly recenze, nyní převládají studie.

Časopis Film-Philosophy byl založen v roce 1997 Danielem Framptonem, autorem knihy Filmosophy – britského manifestu neanalytického psaní o filmu. Okruh autorů, které Frampton soustředil kolem časopisu (původně se dokonce jednalo pouze o diskuzní emailové fórum, vzletně nazývané Salón), si za vzor bere především cavellovské či deleuzovské – anebo v širokém slova smyslu kontinentální – myšlení o filmu, přičemž od kognitivismu, který je s anglofonní filmovou filozofií obvykle spojován, si drží kritický odstup. Důkazem toho, že se časopisu podařilo podnítit nečekaně silnou odezvu anglo-amerických filmových badatelů a badatelek, je i to, že donedávna po několik měsíců nepřijímal k posouzení žádné nové příspěvky a čerpal ze svých zásob. Tento „stop stav“ odvolal teprve letos, právě s přechodem pod Edinburgh University Press.

U příležitosti konce jedné a začátku nové éry Film-Philosophy mne napadlo prozkoumat archiv časopisu a podívat se, jak se za dobu oněch dvaceti let věnoval dokumentu. V roce 1997 a 1998 vycházejí recenze Plantingovy Rétoriky a reprezentace v nefikčních filmech (Rhetoric and Representation in Nonfiction Film, 1997). Carl Plantinga patří právě do tábora kognitivistů a čtenáře Film-Philosophy proto nepřekvapí, že se jedná o recenze velmi kritické. Oba autoři se shodují v tom, že Plantingův zdánlivě čistě popisný, formalistní přístup v sobě skrývá určitou politiku, která je právě v případě dokumentu o to ušatější, že programově ignoruje etické a sociální otázky. MacLennan, autor útočnější z obou recenzí, chce do diskurzu o dokumentárním filmu vrátit pravdu ve významu „alétheia“ – odkrývání podstaty věcí, ne výroků (totiž ve významu kritického realismu Roye Bhaskara, jehož je MacLennan nekritickým vyznavačem). Od dokumentaristů by pak chtěl, aby „se pokoušeli vysvětlit různé aspekty reality a připravovali tak půdu pro projekt lidské emancipace“. Tato citace pochází z MacLennanovy recenze dalšího díla věnovaného dokumentu – Úvodu do televizního dokumentu: Utkat se s realitou (An Introduction to Television Documentary: Confronting Reality, 1997) Richarda Kilborna a Johna Izoda.

Zatímco MacLennanovy recenze jsou jen záminkou k tomu, aby formuloval, jak by měla vypadat nejen teorie, ale i praxe dokumentární tvorby (jak jinak než kriticko-realisticky!), Jan Simons svou recenzi knihy Obraz a mysl. Film, filozofie a kognitivní věda (Image and Mind: Film, Philosophy, and Cognitive Science, 1995) Gregory Currieho pojímá analytičtěji a uměřeněji. Zpochybňuje Currieho ostré odlišení dokumentárního filmu a nefikčního inscenování a kritizuje jeho charakterizaci čisté dokumentární tvorby jako „nezáměrné“. „Nezní snad první otázka, kterou si divák klade, když se setká s dokumentárním obrazem,“ říká si Simons, „proč vůbec režisér takový film natočil a chtěl nám ho ukázat?“

FOOD, Inc. (Robert Kenner, 2008)

Další důležité postavě teorie dokumentárního filmu devadesátých let – Brianu Winstonovi – se věnuje Henry Breitrose. Zabývá se jeho útlou knížkou Ohně se rozhořívají (Fires Were Started, 1999), pečlivou analýzou stejnojmenného snímku Humphreyho Jenningse (1943). Breitrose oceňuje, že zde Winston revidoval svou dokumentu věnovanou, postmoderně laděnou knihu Nárokování skutečnosti (Claiming the Real, 1995) a objevil (v recenzentově formulaci), že esenciální dokumentární nárok na pravdu nemusíme zatratit – lze jej formulovat i takto: „Pravda dokumentu zásadně závisí na pravdivosti dokumentaristy.­“

Poslední recenzi, na kterou bych se ráda v tomto přehledu soustředila, napsal Warren Buckland. Zabývá se v ní objemným sborníkem Filmová teorie a filozofie (Film Theory and Philosophy, 1997), editovaným Richardem Allenem a Murray Smithem. Buckland zde předznamenává formu, která se stala základem jeho vlastní knihy Filmová teorie. Racionální rekonstrukce (Film Theory: Rational Reconstructions, 2012), v níž promítá klíčové texty filmové teorie do rastru tvořeného a) analýzou problematického stavu věcí, b) popisem problematického stavu věcí, c) výstavbou problémů a d) hodnocením problémů.

Do recenzovaného sborníku byl zahrnut i esej „Fikce, ne-fikce a filmy presumptivních tvrzení“ Noela Carrolla. Problém, který se Carroll pokouší vysvětlit, spočívá v tom, že klasická griersonovská definice dokumentu již na současnou množinu dokumentárních praxí (zahrnujících animaci, inscenaci atd.) dobře nesedí. Carroll proto navrhuje nový pojem, který by některé z těchto praxí pojmenoval a jenž by je odstínil od dokumentu v klasickém smyslu – jedná se právě o nálepku „filmy presumptivních tvrzení“. Buckland si v recenzi všímá, jakým způsobem Carroll rozlišuje mezi fikcí a ne-fikcí (pomocí autorské intence), avšak toto rozlišení ani výstavbu problému nijak nekomentuje, pouze konstatuje, že teprve čas dokáže, zda se Carrollem navržená nálepka chytla (o dvacet let později můžeme již říci, že se nechytla).

Zájem o otázku definice dokumentu a možnosti či nemožnosti jeho teoretického oddělení od fikčního filmu v jednadvacátém století trochu ochladl, čehož je i Film-Philosophy příkladem. Ve výše uvedených příkladech recenzí, které časopis na konci devadesátých a začátku nultých let publikoval, najdeme v zárodku několik společných motivů: jedná se především o snahu vyhranit se vůči způsobu, jakým o dokumentárním filmu teoretizují kognitivisté, a vrátit do teoretického diskurzu pojmy jako pravda, politika a zodpovědnost. V dalších letech v časopise narazíme na několik dalších textů, které se dokumentárním filmem zabývají, ale soustředí se spíše na některé specifické subžánry (mj. např. na reality TV prostřednictvím knihy Garetha Palmera Disciplína a svoboda. Televize a vládnutí (Discipline and Liberty: Television and Governance, 2003)) či na konkrétní filmy (třeba Food, Inc. (2008) v souvislosti se speciálním číslem o hnusu či Tábor S21. Vraždící mašinérie Rudých Khmérů (2003) či Mlha války (2003) v rámci reportáže z newyorského festivalu anebo na filmově-filozofický opus Ister (2004)). Samostatná studie, která by se týkala dokumentárních filmů obecně, však ve Film-Philosophy zatím chybí.