Kancly nebo Kliniku? aneb zápis od společného stolu
Před několika týdny se sešla parta studentů z dokumentární tvorby na FAMU. Krom studia na stejné katedře je spojoval blížící se konec studia a hezký vztah ke své alma mater. Ukázalo se, že tyto tři aspekty je tmelí víc, než si mysleli.
U stolu jsme seděli my, kterým se v hlavě rodí nutnost založit malé filmové družstvo, pak ti, kteří by rádi vyvíjeli své filmy v bezpečném prostředí daleko od České televize, dále i ti, co se nebojí založit si malou produkční společnost či jsou na nějakou navázaní a nakonec pár jednotlivců, kteří vlastně jen nechtějí zmizet ze sítě, již jim katedra na FAMU nabízí.
Debatovalo se o možnosti spojit se a dost rychle se ukázalo, že každý má jasné představy o tom, co do budoucna chce, a že jsme vlastně nepropojitelní. Diskuze pokračovala přesto dál. „Proč tedy sedíme u společného stolu?“
Všichni budeme potřebovat pracovat mimo domov. Ať kvůli dětem, které lezou při práci po hlavě, tak proto, abychom neprokrastinovali u utírání prachu místo spořádaného psaní scénáře, ale hlavně proto, abychom byli v denním styku s lidmi, co se věnují stejné činnosti. Vlastně by šlo o pokračování toho, co se děje na chodbičce naší katedry den co den. Právě tam často zazní kouzelná věta „No a na čem teď děláš?“ Ta umí vyústit v dramaturgickou pomoc, nasměrování na nové postavy filmu či k lepšímu technickému zázemí. Nic objevného, ale vlastně to nejdůležitější, co škola nabízí. Neustálý kontakt s tvůrčími lidmi, kteří si bez závisti pomáhají jen tím, že si povídají o tom, co dělají.
„Tak si sežeňme barák“. Jasné jak facka. Společný prostor, který nabídne vytoužené kanceláře, nepřetržitý kontakt s lidmi se stejným založením, ale i možnost vzájemné výpomoci. „Ale stačí to? Chceme mít jen kanceláře vedle sebe? Jsou mezi námi tací, co na pronájem kanceláře mít ani nebudou, když se budou chtít držet nezávislého autorského dokumentu.“
Z podobných poznámek a obav se tedy zrodil koncept dokumentaristického baráku. Domu, který bude spravovat více právních subjektů, kde bude zároveň filmový klub a obecně bude moci sloužit jako multifunkční prostor. Podmínka pobytu v něm vedle placení složenek? Tvorba kulturního programu, která bude muset být stejně pravidelná jako ty složenky za energie. A výnos z baru či případného vstupného bude vždy putovat do chodu baráku.
Ano, napadá vás správná námitka. Vždyť pronájem takového domu stojí hromadu peněz. Stojí, ale je tady spoustu domů, které spravuje Úřad pro věci majetkové či magistrát a nikdo v nich není. Symbolický nájem a platba složenek mohou být cestou ke vzniku smysluplných projektů, které neexistují jen proto, aby z nich plynul zisk. A že vám to přijde jako vyčůrané sehnání si kanceláře zadarmo, když ostatní si musí tu svou platit? My víme, že chceme dělat dokumentární filmy čistě podle našich představ. Tedy převážně filmy, kterým nejde o peníze a které si žádají velké množství času. Dnes v běžném provozu nás nutnost platit složenky naopak od takové práce odvádí k různým, často až nesmyslným kšeftům. A proti námitce o vyčůranosti stavíme právě závazek práce na kulturním programu, sdílení techniky a část našeho volného času, který může být využit jak pro dramaturgickou spolupráci, tak pro to, že si svůj barák budeme muset svépomocně dát takříkajíc do pucu. Pak se ukáže, kdo z nás je vhodný spíše pro kancelář a kdo pro alternativní prostor. Inspirací může být třeba vznikající žižkovská Klinika.
Přeji nám spíš než štěstí hodně rozumných lidí, kteří pochopí, proč je takový prostor třeba. Dále pár trpělivých produkčních a rozšíření naší základny jak o právní subjekty tak i jednotlivce. Snad i tenhle zápis od společného stolu k tomu pomůže.
