Krimi na obrazovce – jinak, a přesto stejně
Nevěřte těm, kteří se vám snaží vsugerovat, že obliba televizních kriminálek a detektivek je něco, čím se naše současnost odlišuje od předcházejících desetiletí. Zmíněný žánr totiž přitahuje k obrazovce diváky po celém světě už od konce padesátých let, a v tehdejším Československu tomu bylo stejně, i když nutno dodat, že detektivky u nás v padesátých letech vedly celkem úporný zápas o to, aby byly považovány za součást literatury a nikoli za mládež kazící brak.
Dnes je samozřejmě nepoměrně víc stanic a vedle těch volných i placených existují ještě streamingové služby, a producenti, aby v té velké nabídce uspěli, jsou ochotni mnohem více riskovat. Také se na hranou tvorbu vydává mnohem více peněz než dříve.
Televizní detektivky, zejména pak ty seriálové, se v průběhu desetiletí měnily na základě určité filozofie, kterou vyznávali jejich tvůrci a která odpovídala společenskému klimatu. Platí to přinejmenším pro největšího producenta seriálů – americké produkční společnosti. Dlouhá léta platila základní premisa, které se držel každý autor, ať už psal seriál o oddělení vražd ve velkoměstě, nebo o stařence, která svým důvtipem zahanbuje i ostřílené policejní vlky. Zněla: Žádný zločin nezůstane nepotrestán. A tak, ať se dělo co se dělo, nakonec to s pachateli špatně dopadlo. Změna nastala až v první polovině osmdesátých let a je spojována se seriálem Miami Vice. Došlo k jisté obměně zmíněné premisy, která nově zněla: Snažíme se, aby žádný zločin nezůstal nepotrestán, ale ne vždycky se nám to podaří. Chybující policisté, inspektoři s rozvrácenými rodinami či zkorumpovaní šéfové, ti všichni se stali součástí krimi seriálů.
Místo činu, epizoda Hudba umírá poslední (2018)
K další změně došlo na přelomu tisíciletí. Po krizi televizní dramatiky, která mimo jiné znamenala i nástup reality TV, se v USA objevil inovovaný koncept, který znovu oživil zásadu: Žádný zločin nezůstane nepotrestán. Už to ovšem nebyla jen otázka kvality mužů a žen na straně zákona, ale dokonalých technologií. Obrovský úspěch příběhů ze seriálů CSI (u nás známých jako Kriminálka Las Vegas atd.) je spojen s vírou, že policie má k dispozici prostředky, kterými dokáže odhalit každého pachatele – třeba na základě nalezeného úlomku nehtu.
Když se (i pod vlivem úspěchu streamingových služeb) začala éra, kterou stále prožíváme a na niž byla nalepena etiketa zlaté časy televizní dramatiky, logicky značná část investic do nových projektů směřovala do kriminálek. Najednou bylo možné realizovat i projekty, které se ještě před pár lety považovaly za příliš „neotřelé“ nebo odvážné, mnozí tvůrci si jako vzor zvolili skandinávské krimi a předháněli se, kdo přijde s mysterióznějším a temnějším příběhem.
Objevily se i výjimečné a zvláštní seriály. Třeba Comrade Detective, vytvořený před rokem pro HBO Europe, je fiktivní krimi seriál ve stylu Majora Zemana, o němž producenti tvrdí: „V 80. letech minulého století vytvořila rumunská vláda nejoblíbenější seriál v zemi. Uhlazená a odvážná policejní kriminálka, která měla nejen její občany pobavit, ale také propagovat komunistické ideály a podněcovat k nacionalismu.“
V poslední době je nabídka krimi na mezinárodním trhu tak obsáhlá, že dochází k paradoxní situaci. Snaha o jinakost a odlišnost je natolik silná, že se produkce běžných krimi seriálů výrazně omezila. Těch amerických dokonce natolik, že pro volně vysílající televize, které vždy stavěly část své nabídky na mnohaepizodních amerických sériích, jako byly třeba CSI, je dnes problém získat odpovídající náplň.
Mnozí tvůrci se snaží přijít s nápady, které sice nebudou diváka oslňovat obrovskou produkcí a vynaloženými financemi, ale přesto jim nechybí atraktivita. Ač léto není právě období, kdy by se televize obtěžovaly nabízet přespříliš novinek, na přelomu července a srpna se objevily hned dva krimi projekty, které podle mého stojí za to podrobněji popsat.
Das Krimi-Duell, Foto: SAT.1 / Raymond Roemke
Německá komerční stanice Sat.1 odvysílala 1. srpna kriminálku nazvanou Das Krimi-Duell (Kriminální souboj). Jeho podstatou je výzva dvou autorů televizních kriminálek skutečným policistům. Vrchní kriminální komisař Peter Honecker a jeho kolegyně Jessica Gerlach z Essenu dostali 48 hodin na to, aby vyřešili vraždu oblíbené rozhlasové moderátorky, kterou napsali osvědčení autoři kriminálek Volker Klüpfel a Michael Kobr. Poměrně náročný projekt je testem, jak takový nápad a postup přijmou diváci. V případě pozitivního ohlasu Sat.1 nevylučuje, že se k němu vrátí. Natáčení bylo poměrně náročné a hodně záleželo na hercích, kteří sice měli přesně popsané své charaktery, ale netušili, jak třeba budou probíhat výslechy a co s jejich postavami profesionální kriminalisté v průběhu vyšetřování provedou. Kritika po odvysílání pořadu nápad pochválila a kladně hodnotila i činnost kriminalistů. Přece jen se ale ukázalo, že skutečné vyšetřování je mnohem nudnější a zdlouhavější než fikce, která si může dovolit třeba řadu spektakulárních akčních scén.
Druhý neobvyklý postup je spojen s epizodou nejoblíbenějšího a také kritikou nejoceňovanějšího německého kriminálního cyklu nazvaného Místo činu (vysílá se od roku 1970 a řadu epizod nabídly divákům v minulých desetiletích i naše televizní stanice, například ty s komisařem Schimanskim). Jedna z řad Místa činu se natáčí také ve Švýcarsku – v Lucernu. Poslední epizoda z tohoto města s komisařem Reto Flückigerem vznikla takříkajíc v reálném čase. Tedy 90 minut, v nichž řeší zmíněný policista vraždu miliardáře Lovinga, která je spojena s tím, jak se Švýcarsko chovalo k německým Židům v době II. světové války, bylo natočeno bez jediného střihu. Herci prostě hodinu a půl hrají jako v divadle, příběh je dramatizován chronologicky, nikoli po záběrech, kamera sleduje protagonisty, jako kdyby nešlo o hraný příběh, ale záznam nějaké události či variantu reality TV. Pro potřeby „překlenutí“ některých míst děje autor scénáře a režisér Dani Levy zvolil formu komentáře, který divákům sděluje syn zavražděného. V tomto případě zatím nevíme, jak formu přijali diváci. Místo činu má tradičně obrovskou sledovanost – v současnosti mezi osmi a deseti miliony diváků, takže pokud zmíněná epizoda klesne pod osm milionů, bude to známka, že se příliš nevydařila. Tvůrci už teď ale říkají, že za zkušenost, kterou získali, neobvyklý postup rozhodně stál.
Nicméně přijít v televizi s něčím zcela novým je velká výzva. A také riziko – diváci totiž sice ocení snahu o něco nového, ale ve skutečnosti chtějí v zásadě stále totéž – zločin, jeho pachatele a ruku zákona, která jej odhalí a potrestá. Proto inovace většinou nejdou za posledně jmenovaný postup. Stačí opět nahlédnout do minulosti. Před 50 lety se objevil na obrazovce poněkud ošuntělý poručík Columbo z kriminálního oddělení policie v Los Angeles. Nicméně ještě zajímavější než neobvyklý strážce zákona byl princip jeho příběhů – diváci od začátku znají pachatele – vraha a baví se tím, jak jej podceňovaný policista díky svému brilantnímu mozku odhalí. Podstata krimi – dopadení pachatele rukou zákona – tu ale zůstává zachována. A ještě starší příklad. Velmi úspěšný seriál 77 Sunset Strip o soukromé detektivní kanceláři v LA běžel v letech 1958–1964. Autoři se pokoušeli kromě tradičních postupů i o realizaci netradičních nápadů. Tak třeba epizoda The Silent Caper z roku 1960 je kompletně bez dialogů nebo díl Reserve For Mr. Bailey, natočený o rok později, zase za celou hodinu divákům ukázal pouze jednoho herce. Obě však zachovaly princip epizodního krimi seriálu – na začátku se stane zločin a na konci je vyřešen. A na tom se asi, ať si budou tvůrci lámat hlavu sebevíc, dá změnit jen máloco.
Autor je zaměstnancem České televize
