Kultura jako produkt
V době národního obrození měla lidová kultura klíčovou pozici pro definování národní identity, za první a druhé světové války představovala znak rezistence, poté sloužila jako nástroj budování socialismu. Je ideologickým prostředkem, jehož funkce vychází z proměnlivého společensko-politického ovzduší dané doby. Miro Remo se ve svém dokumentu Cooltúra zaměřuje na funkci slovenské kultury, která odráží hodnotovou krizi polistopadové společnosti.
Z úst zachránce duchovního i hmotného lidového dědictví, etnografa, národopisce a folkloristy Jána Lázorika, jemuž je snímek věnován, zaznívá hned v úvodu jednoznačný morální soud. Masová kultura je vulgární byznys, jenž neuznává žádné morální hodnoty. Remo však věnuje mnohem větší prostor „protistraně“ a otevírá barvité folkloristické okénko do světa moderní lidové zábavy, aby dal průchod slavnostnímu otevření nákupního centra, recesistické akci na připomínku zásahu Sboru národní bezpečnosti proti pokojným demonstrantům v roce 1989, nebo soutěži hrobařů zemí Visegrádské čtyřky. Ocitá se tak v bizarních zákoutích upadající lidové zábavy, která svou mrazivě groteskní povahou připomíná Křehkou identitu, v níž se Zuzana Piussi ptá po definici slovenského národa.
Remo záměrně opomíjí souvislost kultury s vysokým uměním a vnímá ji právě jako kritický obraz národa. Za podvratným laděním těchto akcí odkrývá závažná témata, jako jsou projevy nespokojenosti veřejnosti se slovenskou společností, komercionalizace hodnot a nedostatek morálních autorit, které se snaží vypočítavě suplovat samozvaní mesiáši a učitelé národa v podobě ikon slovenské hiphopové scény, nedotknutelných představitelů pokryteckých médií nebo populistických politiků. K nejvýmluvnějším patří záběry do hlediště stadionu při kázání doprovázeného křesťanskou popovou hudbou. Zvěstování revoluce ve jménu božího království a slovenského národa zde představuje nejradikálnější volání po společenské změně.
Snímek je nejpodnětnější v okamžicích, kdy přenáší pozornost z aktérů showbyznysu na příjemce komerční zábavy, které nijak neidealizuje, a svádí k otázkám na jejich očekávání a nároky. Remo již v úvodu zformuloval nejen problém úpadku hodnot v oblasti masové zábavy a veřejné sféry, ale i morální postoj k dilematu a jeho řešení, ke kterému se na závěr opět vrací. Tvrdit, že kultura je produkt určený pro konzumenty, že společnost funguje na tržním principu nabídky a poptávky a pouze mechanicky odráží potřeby lidí, je alibistické. Takový přístup snímá z každého jedince spoluodpovědnost za nevyhovující stav společnosti.
Stejně jako Piussi i Remo zkoumá, jak se realizují abstraktní kategorie jako národ nebo společnost v konkrétních časoprostorových podmínkách. Média, vláda nebo kultura sice reprezentují byť nejednotné a někdy i protichůdné společenské hodnoty, ale společnost tvoří především konkrétní jedinci a jejich interakce. Lidé nejsou pasivní konzumenti, cíloví odběratelé kulturních statků, ale zástupci názorových skupin, kteří aktivně spoluvytvářejíí kulturu i společnost a jsou tedy zodpovědní za její stav.
