Mediální remix. Několik postřehů z varšavské konference Media meets literacy
Mediální a filmová gramotnost je jednou ze základních kompetencí, díky nimž se orientujeme v každodennosti. Těmi, kdo výchovu k těmto kompetencím promýšlejí a realizují, jsou především organizace působící v neziskovém sektoru. To je jeden z poznatků vyplývajících z mezinárodní konference Media meets literacy, která proběhla před týdnem ve Varšavě. Kreativní a inovativní přístupy ke vzdělávání o médiích a filmu představilo několik desítek organizací, nejčetněji byly zastoupeny Belgie, Nizozemsko a Velká Británie. Avšak svoje projekty prezentovalo i několik polských organizací, Rumunsko nebo Doc Alliance Academy, která vzniká ze spolupráce sedmi zemí (a v nich probíhajících festivalů dokumentárního filmu), ale těžiště aktivit má v České republice – a zcela jasně se ukázalo, že v postkomunistických zemích probíhá výchova v oblastech médií a filmu téměř výhradně mimo formální vzdělávací systém.
Přednáška britského teoretika, profesora Davida Buckinghama, který se mediální gramotnosti věnuje 35 let, pojmenovala východisko celé konference: tradiční gramotnost zdaleka nestačí k tomu, abychom rozvíjeli aktivní občanství v současné společnosti. Buckingham se zaměřil na samotný pojem mediální gramotnost, jenž ve formativních letech provázela strategická rozostřenost definice, která vyvolává neustálou nutnost redefinice, a to i ve Velké Británii, kde je mediální výchova dávno součástí povinných osnov pro studenty starší 14 let. Začala zde jako součást výuky anglického (mateřského) jazyka, protože od něj se odvíjí analýza komunikace, tedy problematizace otázek, jak učíme o komunikaci a kultuře.
Pro nedávný vývoj ve způsobech vytváření a recepce mediálních obsahů je charakteristický přenos zodpovědnosti z vlády a médií na uživatele, tedy příprava poučených „spotřebitelů“, k čemuž je hlavním klíčem kritické porozumění médiím a jejich sdělením. Mediální gramotnost zahrnuje filmovou i digitální gramotnost (která bývá často nepřesně zužována na internetovou bezpečnost a funkční dovednosti, jež ovšem obsahuje i technologické kompetence). Poukázal také na problém s porovnáváním jednotlivých zemí a vůbec měřením, protože kvantifikace gramotnosti, která zahrnuje i obtížně vyčíslitelné aspekty, jako jsou porozumění a kreativita, se často zúží na měření toho, co změřit lze (třeba přístup ke vzdělání či k internetu). Mediální vzdělávání není o učení skrz (či za pomoci) médií, ale především znamená učit o médiích. Koncepční přemýšlení o způsobech tohoto vzdělávání je důležité i pro Buckinghama, který se mediální gramotnosti věnuje dlouhá léta prakticky i teoreticky, na jedné straně je důležité pracovat na praxi, analyticky ji prozkoumávat a zkušenosti sdílet, na druhé straně ale i reformulovat a stále znovu-nalézat kritický rámec.
Mateo Zacchetti, zástupce Evropské komise a programu MEDIA Creative Europe, prezentoval postoj komise, podle níž by se mediální gramotnost měla učit i ve školách (v roce 2009 komise vyzvala členské země, aby zvážily zařazení mediální výchovy do povinného vzdělávání). Školy by se podle něj měly zaměřit spíše na obsah než technologie, na kritické a sociální kompetence, měly by se snažit rozvíjet kreativitu a vzbuzovat zvědavost. Z prezentovaných ukázek „dobré praxe“ však s předmětem ve školách pracuje pouze britský model, ostatní účastníci ukazovali projekty vznikající mimo formální vzdělávací systém.
Leo Pekkala uvedl finské příklady spolupráce ministerstva školství a kultury a soukromých mediálních společností, z nichž vzešly například divácky mimořádně úspěšné vzdělávací animované pořady (vidělo je 1,3 milionu diváků) či nejčtenější časopis pro děti ve věku 7 až 12 let, Ten vydává soukromý nakladatel Otavamedia, který však s ministerstvem konzultuje vzdělávací témata. Ve Finsku dále ve spolupráci státního a soukromého sektoru probíhá Týden mediální gramotnosti, do něhož se zapojuje 42 organizací, které pro základní i střední školy připravují vzdělávací nebo osvětové materiály.
Ruben Lopez a Felipe Gonzáles Gil představili španělskou iniciativu ZEMOSg8, která se zaměřuje na výzkum free culture, sociálních inovací, nových médií a neformálního vzdělávání. Prosazují koncept expanded media education (rozšířené mediální vzdělávání) a jeho základní princip shrnují heslem don´t hate the media, remix the media. Kulturu barthesovsky vnímají jako nekonečný palimpsest, v němž už neplatí rozdělení na ty, kteří mají moc (ti, co vědí, či ti, co učí) a publikum (ti, co nevědí, resp. ti, co se učí), paradigma se mění z expertního na amatérské. Remix je pro ně hlavní metodologií dekonstrukce mediální krajiny.
Polská nezisková organizace LABlife také rozvíjí rozšířené mediální vzdělávání. Vychází z neurobiologického zkoumání postupu myšlení – emoce – jednání a zabývá se otázkou, jak vytvořit pro učení vhodné prostředí. Účelem je rozvoj aktivního občanství, schopností tvůrčího řešení problémů a podpora místních iniciátorů změn. Především ale vyvinuli projekt Warszawa lab, předpokládající především mladé uživatele, tzv. digital natives, kteří používají technologie k budování sociálních vztahů již intuitivně. V rámci projektu pak vytváří příběhy o Varšavě, upravují prostředí – třeba se učí zacházet s různými grafickými programy, jimiž obrazy oprošťují od reklam. Učí se, jak vytvářet kvalitní internetový obsah a eticky jej šířit – spojují se například se sociálními aktivisty, aby společně přispěli k rozvoji města. A přitom zdůrazňují: nepracujeme s jednotlivými vědomostmi (což byl přístup příznačný pro lineární vzdělávání ve 20. století), ale s postoji.
