Město snů

První dva roky na FAMU by mne ani v těch nejbláznivějších snech nenapadlo, že budu točit pro televizi. Ne proto, že by to bylo trapné či bych se nad ni povyšovala, ale prostě proto, že jsem si nedokázala představit, že by sociální témata v autorské podobě po mně někdo mohl chtít.

Pak tato možnost přišla. Hrozně jsem to pokazila. Stres ze čtyř natáčecích dní se podepsal i na lidech, se kterými jsem točila. Neuměla jsem komunikovat s pány v dodávce, ve střižně jsem byla se střihačkou nonstop a vzniklo z toho něco, za co se asi budu vždy stydět. Myslím, že je to klasický příběh studentů dokumentární tvorby. Když jsem se do dalších pokusů pustila už beze strachu a s maximálním nasazením, přišla další zkušenost. Dozvěděla jsem se, že na schvalovací projekci zaznělo, že by bylo záhodno dotočit „pravicovou linii“, aby byl film vyvážený, a u dalšího filmu jsem se zas chovala nekolegiálně, když jsem nechala mluvit nezodpovědného autora reportáže ze zpravodajství. Zvítězila má tvrdohlavost, že se sestřihem nic dělat nebudu, neb je dle scénáře, a filmy byly odvysílány. Tenkrát jsem byla přesvědčena, že nejsem schopna pro médium veřejné služby točit.

Tady by mohl příběh skončit. Ale teď si představte toto. Sledujete své spolužáky, kterým je neustále dodávána odvaha a možnost pustit se do filmů kompaktních s jejich stylem, natáčením i ideou. Stejná instituce, jiné město. Navíc město, kde by člověk chtěl žít. Skvěle se tam jí, pije, debatuje, ale i točí!  Tak jsem to zkusila. Jedinou zábranou byla délka vysílacího prostoru, ale s tím se počítá. Tři filmy v rámci dost konzervativního pořadu. Vše bylo možné, protože jsme sdíleli ideu, proč a pro koho má film vzniknout. Experimentování s dokumentární tvorbou bylo povoleno a já se nikdy nestyděla za jediný z nich. Tato zkušenost můj postoj k televizi a jejímu prostoru zcela změnila a navíc jsem se přestala bát o svou budoucnost.

Začala jsem připravovat na FAMU absolventský film. Kontroverzní téma, jistojistě zpracované tak, jak se to moc nedělá. Jeho osud jsme měli se štábem nalinkovaný. Pár alternativních projekcí, možná nějaký festival, kdyby se film povedl. Poté internet. Z města snů však přišla netušená podpora. Takové téma prý musí být ve veřejnoprávní televizi. Podpora celého producentského týmu mi vyrazila dech a fakt, že film dělám s vidinou, že se dostane k televizním divákům, je motorem pro celý náš štáb.

Z absolventského filmu Terezy Reichové Epidemie svobody

Proč to celé píši? Když jsem se dostala do dokumentaristických vod, bylo slovo televize skoro špatné slovo. Většina lidí pro ni točila, ale každý se o ni rád otřel. Po dobu čtyř let se situace změnila. Několik kreativních producentských skupin se s dokumentaristy chytlo za ruku a začalo se dít nevídané. Kultivace instituce veřejné služby se stala zájmem všech a ti dokumentaristé, kteří ji předtím kritizovali, si uvědomili, že je to problém všech a že mohou přidat ruku k dílu.

Ti, co ve mně probudili pozitivní vztah k televizi, odchází. Ne vlastní vůlí. Nechci se opět stát kritikem, chci chválit. A určitě nejsem jediná. Prosím, nekažte to dál. Přeci chceme stejnou věc.

P. S.: Díky, Kamilo Zlatušková. Díky, Richarde Komárku. Díky, Karolíno Zalabáková. Díky, Brno.