Nebát se milovat film

Stejně jako většina mých kolegů z řad dok.blogerů i já dosud trávím letošní Ji.hlavu. Více než na filmy jsem se letos soustředila na přednášky a diskuze. Ležela jsem v úzkém prostoru mezi sedačkami v jihlavské Dukle na přeplněné přednášce americké psychologické celebrity Philipa Zimbarda, hosta Inspiračního fóra (a slyšela jeho chybnou volební prognózu). Byla jsem u toho, když známá francouzská střihačka Claire Athertonová (proslavená především svou úzkou spoluprací s Chantal Akermanovou) řekla: „Nepoužívám jen přítomné obrazy, ale stříhám také ty chybějící.“ A viděla jsem tichou vášeň, s níž Bill Morrison třídí a kategorizuje filmový materiál, včetně svých vlastních snímků.

Jedním z nejvíce komorních setkání, které jsem absolvovala spíše jako vetřelec než právoplatný posluchač, byla přednáška Giona A. Nazarra, italského filmového kritika a autora esejí a knih. Nazarro působí jako programátor a kurátor na mnoha evropských festivalech, včetně švýcarského Visions du Réel, a jako ředitel sekce Film Critics' Week při benátském festivalu zaměřené na filmové debuty. Přednášku nazvanou „Mimo rámec konvence: Jak pracuji s filmy“ adresoval účastníkům a účastnicím workshopu Ex Oriente Film, tedy filmovým profesionálům, pro které může být vhled do způsobu uvažování kurátora zaměřeného na nové talenty a strategie v pozadí výběru festivalových titulů a tvorby programu klíčový – ať už proto, že se na přípravách nějakého filmového festivalu podílejí, nebo proto, že se o místo v programu některého z nich sami svým filmem ucházejí. Připadá mi však, že jeho úvahy mohou být zajímavé i pro obecenstvo širší, a tak zde nabízím osobní výběr několika postřehů, které Nazarro sdílel se svými posluchači v salónku hotelu Mahler.

„Vlastní vkus je váš první nepřítel,“ zformuloval jednu ze svých zásad. „Ne všechny filmy, které se mi líbí, pustím do programu,“ pokračoval. „Hledám spíše ty, které mě popouzejí, otřásají filmovými kategoriemi, které znám, snaží se můj vkus změnit, rozšířit či, ještě lépe, roztříštit, porazit, zdrtit,“ pokračoval.

Dobře udělaný film respektující pravidla žánru je pro Nazarra „produktem“. Nic proti takové praxi, má své konzumenty a své multiplexy, ale film, o kterém zde mluvíme my, film, kterým žijeme, jenž milujeme a pro který tvoříme festivaly, je něco jiného. „Film se zrodí až tehdy, když zhyne filmový průmysl,“ citoval Nazarro radikální tezi Jeana-Marii Strauba.

Dokumentární film podle Nazarra je i uvnitř klasické kinematografie zvláštním živočichem. „Každý dokument tvoří svou vlastní formu. Dokument není žánrovou kategorií, nefunguje ve vztahu k nějakým žánrovým pravidlům. Jako dokumentaristé tvoříte své vlastní světy, musíte být tvůrčí a osobní. Pro hru, kterou hrajete, si sami tvoříte nová pravidla,“ nabádal přítomné publikum.

Většinu svého příspěvku Nazarro adresoval tvůrcům festivalových programů. Přemýšlel nahlas o tom, co znamená vytvořit koherentní festivalový program, jaké typy otázek by takový program měl zkusit zodpovědět a jaká forma práce dramaturgického týmu je pro festival nejpřínosnější.

„Na každém dobrém festivalu je možné najít šest až osm snímků, které v sobě nesou jasné stopy budoucnosti,“ poznamenal. „Právě takové filmy by se měli pokoušet tvůrci filmových programů svým divákům přinášet. U každého filmu by se měli ptát: Jak se tento snímek vztahuje k současné kinematografii? Proč je právě takový film dnes důležitý? A jaká bude kinematografie po tomto filmu?“ uvažoval Nazzaro.

I přes zřejmou zálibu ve filmech překračujících kategorie všech druhů Nazarro zdůrazňoval obrovskou důležitost filmové historie a pojmu kinematografie. „Aby filmový festival fungoval, jeho tvůrci musejí sdílet stejné hodnoty. Estetické, či lépe etické hodnoty, neboť estetika je jen výrazem etiky,“ poznamenal. „Je důležité znát historii filmu, důležitější, než si většina filmových profesionálů myslí. Neměli byste se bát milovat film,“ posteskl si.

Během své prezentace pak s láskou pustil tři krátké snímky, které v minulosti vybral do programu Visions du Réel. O snímku Růst (Wachstum, 2011), natočeném někdejším studentem Alexandera Klugeho Florianem Heinzem-Ziobem, poznamenal: „Není to esej, není to animace, není to sci-fi, není to dokument, ale všechny tyto kategorie používá a přetváří. Vždy když tento film vidím, všimnu si něčeho nového.“ Jako zásah do černého uvedl dalšího režiséra, kterého pomohl s Visions du Réel objevit, Gürcana Kelteka. Jeho debut Přesčas (2012), který Nazarro během přednášky uvedl, měli možnost vidět na filmovém plátně i diváci letošní Ji.hlavy – spolu s Keltekovým posledním snímkem Kolonie (2015). Svou přednášku pak uzavřel snímkem Devil's Gate (2011) losangelské filmařky Laury Kraningové. Pod úryvky ze zápisků okultisty Jacka Parsonse v něm plápolá černobílý oheň kalifornské experimentální kinematografie.