Od tlachání o filmech k filozofii filmu

V posledním čísle časopisu Film-Philosophy se objevil článek, který přitáhl mou pozornost. Jeho autor se zabývá tím, jakými způsoby a v jakých podobách se film stává součástí běžné mluvy. Konkrétně jej zajímá to, co Američané označují jako „small talk“ – rozehřívací konverzační kolečko, v učebnicích angličtiny tradičně spojované s tématy počasí, jídla či cestování. K otázkám jako „To máme ale venku krásně, že?“ či „Zajímáte se o japonskou kuchyni?“ tak mladý filmový vědec Cooper Long z Chicagské univerzity řadí i výkop v podobě: „Viděls nedávno nějaký dobrý film?“  

„Potlach“ či „nezávazný rozhovor“ charakterizuje Long jako „volně plynoucí konverzaci, jež umožňuje mluvčím, aby se zkusmo a periferně vyjádřili k záležitostem společného zájmu, aniž by byli vázáni dosažením konečného souhlasu. Jedná se o konverzaci bez konsenzu. Nezávazná konverzace se tak, zdá se, neslučuje s tím, co Immanuel Kant považoval za známku estetického souzení: neprovází je vnitřní přesvědčení, že můj soud má nárok na intersubjektivní platnost. To však neznamená, že se o umění nemůžeme bavit s lehkostí a „bez závazku“; většina normálních rozhovorů, týkajících se našich estetických prožitků, se nejspíš vskutku pohybuje v nenucené zóně „malých rozhovorů“.   

Konverzace bez konsenzu je zároveň konverzací bez sporu. I proto se v učebnicích angličtiny (a také v příručkách pro manažery) vyjmenovávají nejen témata, která je vhodné použít, ale také ta, jež se v žádném případě stát předmětem malého hovoru nemají. V popředí „tlachání“ stojí jeho kohezivní funkce – výplň nějakého mezičasu, překonání vzdálenosti mezi neznámými. Mluvení, aby řeč nestála.

Stojící řeč, nehybný logos, jenž je třeba uvést do chodu – tak by mohl vypadat oslí můstek spojující „small talk“ a filozofii. Autor článku však místo Platóna volí jako svého průvodce Stanleyho Cavella (jako ostatně většina textů publikovaných v časopise Film-Philosophy). Připomíná jeho knížku o hollywoodských romantických komediích (Pursuits of Happiness: The Hollywood Comedy of Remarriage), ve kterých Cavell tematizuje naprosto přesné, dráždivě rychlé konverzační výměny – jakési ideály small talku –, které dokonale sehrané manželské páry ekvilibristicky provozují pro mluvení samo, a nikoli pro to, aby jeden druhého přesvědčil o své pravdě. 

A právě v tomto bodě se tlachání stýká s filozofií, také té, podle Longovy interpretace Cavella, chybí „přirozené či nutné místo k ukončení rozhovoru – vždy je totiž možné říci ještě něco dalšího.“ Filozof či filozofka tak nemluví proto, aby dokázali, že mají pravdu – kladou otázky, na něž odpovídají pouze prozatímně, a nečekají, že by oni sami či kdokoli další dokázali odpovědět s konečnou platností. „Filozof nemusí být schopen dojít konečného rozhodnutí v otázce, zdali jsou mysli druhých lidí či vnější svět skutečně poznatelné – právě jako,“ dodává Cooper Long, „se dva lidé při společném potlachu nemusejí chtít jednou provždy shodnout na tom, že je venku krásně.“

Jestli vám to přijde za vlasy přitažené, tak nejste sami. Jako filozofka se snažím přijít věcem na kloub, odhalit pravdu, chcete-li, a rozpoznat, která řeč je pravdě podobná a která pravdu naopak zakrývá. Mám za to, že právě toto úsilí je tím, co v posledku dává řeč do pohybu. Ve filozofii, jak ji znám, je místo pro spor.

Aby Long sblížil filozofii a tlachání, tak první „snižuje“, druhé naopak „povyšuje“. Pro nezávaznou konverzaci, jak bylo řečeno výše, jsou vhodná jen některá témata – totiž právě ta „bezzubá“, s nejmenší třecí plochou. Témata, u kterých se rozpor ani nepředpokládá. Jakákoli stopa odlišnosti je udusána už v zárodku. O tom, zdali je venku krásně, obvykle není pochyb a rozhovor, který na toto téma plyne (a jenž je každým zkušeným mluvčím rychle přesměrován k tématu dalšímu), nemá s potenciálně neukončitelnou filozofickou diskuzí ani vzdálenou podobnost.

Longův článek sám je přitom spíše příkladem „malého hovoru“ než filozofie: klouže po povrchu a s pomocí několika z Cavella vytržených citací a příkladů z filmů volně plyne od jednoho tvrzení k druhému, přičemž ve výsledku vlastně nic neřekne. Je tedy ne úplně povedeným příkladem toho, co lze považovat za součást myšlenkového odkazu dnes již více než devadesátiletého Stanleyho Cavella: totiž představy, že skutečně živá filozofie často (nebo dokonce nutně?) vyvěrá odjinud než z prostředí, které se jejímu provozování věnuje profesionálně. Zastavení, zpochybnění, otřes, údiv – na tyto „filozofické“ emoce je akademické prostředí chudé. A časopis Film-Philosophy by nejspíš neexistoval, kdyby jim Stanley Cavell před několika desítkami let nepodlehl právě v kině.