Televize na plátně

Je to zvláštní zážitek, promítat ve velkém kinosále pro několik stovek lidí televizní pořady. Pro diváky i pro toho, kdo se snaží dodat jim k vybraným relacím potřebné informace a kontext. Když se před několika lety rozhodli na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava zařadit sekci, která by nějakým způsobem mapovala posuny v oblasti televizních non-fiction formátů, možná ani netušili, jak unikátní projekt nakonec vznikne.

Ji.hlavský festival se totiž stal jedinou příležitostí, kdy můžeme alespoň částečně vidět, jak vypadá televizní nabídka v hlavních vysílacích časech tam, kde televize nesázejí jen na seriálovou dramatiku a archivní pořady. Tuzemské televize většinou takové pořady nejenže nevyrábějí, ale ani nenakupují jako akvizici.

Drtivá většina televizních tvůrců si je vědoma, že i když se televizory stávají z hlediska reprodukce obrazu a zvuku stále dokonalejšími a obrazovky v domácnostech se zvětšují, základní rozdíl mezi sledováním televizního pořadu a návštěvou kina zůstává stejný. U televize se diváci prostě nedokážou tolik soustředit na obsah, jako tomu je v kině. To znamená, že každý, kdo vytváří obsahy pro televizi, musí kalkulovat s tím, že jejich příjemci budou při sledování pravděpodobně nesoustředění, možná se také budou věnovat jiné aktivitě a televize bude pro ně spíše kulisou než hlavní atrakcí. Proto je nutné některá základní sdělení opakovat, více vysvětlovat, vracet se k již vyřčenému a zobrazenému. Na obrazovce se to snese, jak to ale bude vypadat, když se takto koncipovaný pořad dostane k divákům sledujícím obsah v temnotě kinosálu, plně soustředěným a dobře vnímajícím každý nedostatek? Je to jedna z věcí, která mne na těchto projekcích zajímá nejvíc, a reakce návštěvníků, vyjádřené v besedách, jsou proto velmi cenné.

Před každou projekcí se v Ji.hlavě snažím přítomným vysvětlit, že uvidí televizní pořad tak, jak jej pravděpodobně nikdy neviděli ani sami tvůrci a jejich zážitek se od diváka u televizoru bude podstatně lišit. Na velkém plátně vynikne navíc i každý technický nedostatek – špatný střih, neschopnost vizualizovat příběh, komentář, který působí spíše kontraproduktivně, protože je buď bezobsažný, nebo mu neodpovídají obrazy k němu připojené a podobně.

Ambulance

Bylo pro mne překvapením, že největší počet chyb byl při těchto projekcích vidět u britské televizní tvorby, která ovšem zmíněné nedostatky dokonale překonala atraktivitou tématu, zvoleným způsobem vyprávění a schopností vybrat správné respondenty. Naopak technicky nejdokonalejší byly americké pořady, ne vždy se ovšem o nich dalo říci, že ruku v ruce s řemeslnou dovedností jde i výjimečný obsah. V některých případech jsem při výběru pořadů totiž volil typické zástupce nějakého v té době silného trendu, aniž by nutně muselo jít o nějaký kvalitativní posun televizní nabídky – to se týkalo třeba americké „docusoap“ Mob Wives o manželkách a rodinách uvězněných mafiánů. Že jsem uvedl docusoap v uvozovkách není náhodou – podle mého je velká část pořadu točená podle předem dohodnutého scénáře a protagonistky hrají samy sebe – tedy hrají ženy mafiánů tak, jak si je podle nich představuje průměrný divák. 

Rok co rok si říkám, jestli by se stejní diváci, kteří přicházejí na promítání televizních pořadů, byli ochotni na ně dívat v televizi. Zdánlivě nesmyslná otázka je namístě – je totiž rozdíl věnovat na festivalu hodinu času scripted reality o zlaté londýnské mládeži, nazvané Made in Chelsea, a usedat ke stejné „stravě“ týden co týden před obrazovku.

V Ji.hlavě vidí zájemci o televizní tvorbu většinou pořady, které patří ke špičce, nějakým způsobem převyšují běžnou, byť primetimovou produkci. Divákům se snažím sdělit, že na podobné téma s využitím podobného postupu se zaměřily další desítky, možná stovky podobných relací po celém světě, neboť napodobování a kopírování patří k typickým postupům, používaným v televizi už od jejího vzniku. Je-li něco úspěšné, zkoušejí to logicky i ostatní.

True Selfie

Nedá se říci, že by výběr pro Ji.hlavu byl s rostoucí zkušeností nějak snadnější – není totiž nijak zaručeno, že se každý rok objeví v nabídce zahraničních televizí takové formáty, které skutečně lze bez výčitek prezentovat jako „nové“ či inovativní, a také nelze čekat, že každý rok přinese nějaký silný trend. Asi nejlépe takový požadavek splňují nejrůznější experimenty – na festivalu měl například velký ohlas nizozemský pořad Velká dárcovská show, který zvolil formu drsné reality show, aby upozornil na nedostatek dárců orgánů, nebo Velký rasistický experiment z Německa. Prezentovali jsme také množství formátů, kterým se tuzemští televizní tvůrci zatím spíše vyhýbají – například living history, rekonstrukční pořady, mockumentary a podobně. 

Občas si říkám, jakou má vlastně cenu ukazovat, že televize se dá dělat i trochu jinak, než jak jsme zvyklí. Pochybnosti většinou zmizí, když vidím reakce publika – přinejmenším diváci v Ji.hlavě mají šanci nahlédnout do televizního světa, který je nám v některých směrech dost vzdálený. A fakt, že je řada z těchto pořadů baví, že jsou jim blízké způsobem zpracování a především schopností oslovit nejen tradiční televizní diváky, nakonec spíše než skepsi vyvolává naději.

I letos se v Ji.hlavě představí pořady, které nabízejí něco víc než jen solidní řemeslo – například experimentální True Selfie nebo vizuálně atraktivní Ambulance. A zájemci o žánr late night show se mohou těšit na dílnu věnovanou jeho historii i současnosti.

Autor pracuje v České televizi.