Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje Loznitsy

Nejnovější dokumentární esej Den vítězství Sergeje Loznitsy, která měla premiéru na Berlinale a v těchto dnech je stejně jako režisérův hraný snímek Donbass součástí karlovarského festivalového programu, sleduje průběh jedné z každoročních oslav konce druhé světové války. Dokument ukrajinského tvůrce, který ukazuje stovky návštěvníků, již se sešli 9. 5. 2017 u sovětského památníku v Treptower parku v Berlíně, vykazuje stejnou fascinaci davem a snahu o zobrazení obecných společenských procesů jako obrazy nizozemského malíře ze 16. století Pietera Brueghela. Umělec, který zachycoval kolektivní život na vesnici, svými výjevy společenských rituálů a slavností zaměstnával oko diváka množstvím postav a mikrodějů a složitými kompozicemi. Přestože oba umělce dělí staletí, dívají se na realitu z podobného úhlu.

Brueghel ukazuje davové scény většinou z dálky a z nadhledu, což souvisí nejen s vysokým počtem postav a dějů, ale i s nutným kritickým odstupem, bez kterého bychom neviděli celek. Pomyslně odstupuje od plátna i Loznitsa, aby svou typickou observační metodou distancovaně a bez slovního komentáře předestřel divákovi výsek skutečnosti. Panoramatické davové scény, které fascinují kolektivní atmosférou, ukazují pestrou směsici lidí, zahrnující členy ruské paramilitární motorkářské skupiny Noční vlci, veterány z druhé světové války, mladé rodiny s dětmi, členy vojenské stráže nebo folklórní hudebníky. Loznitsa se nesnaží ukázat přehlídku postav a tváří jako homogenní lidskou masu, ukazuje mnohem komplikovanější celek, složený z rozdílných společenských segmentů s různými definičními znaky.  Přehlídku vlajek, odznaků a symbolů různých tvarů, barev a významů sjednocuje atmosféra společné nostalgie, ať už jsou to pietní písně na počest padlých vojáků, propagandistické hity oslavující Sovětský svaz nebo folklórní zpěvy a krojované tance ve jménu panslovanství.

Loznitsa nahlíží na společnost nejen jako pozorovatel, ale též jako sociolog, podobně jako Brueghel, který se ve své nejznámější malbě Babylonská věž posunul od žánrového obrázku k alegorii. Nezjednodušuje ani nezplošťuje obraz mnohovrstevnaté společnosti, zároveň však zviditelňuje mechanismy, které procházejí napříč různými segmenty. Snímek Den vítězství, jenž rámuje píseň Bulata Okudžavy o mrtvém vojákovi, tak nepředstavuje pouze nezúčastněnou observaci nebo žánrový výjev, ale kritickou zprávu o stavu společnosti podobně jako Loznitsova předchozí dokumentární esej o turistice a koncentračních táborech Austerlitz. Ukazuje groteskně karnevalové setkání lidí různých národností, kteří v jeden den na jednom místě uctívají porážku společného nepřítele. Zároveň jedním dechem implicitně dodává, že oslava pádu jedné totality probíhá v duchu oslav nástupu další totality a že pojem vlast je ztotožňován s ideologickou propagandou a militarismem.