Umělecký dokument mezi kinosálem a galerií

Snímek dokumentaristy Pavla Jiráska Evropský architekt Bohuslav Fuchs je ukázkou filmového díla, které dobře funguje jak v galerijním prostoru, tak v kinosále. Přesvědčilo se o tom publikum letošního jihlavského festivalu dokumentárních filmů, kde měl dokument o českém průkopníkovi světové moderní architektury premiéru. Jiráskův film nepatří mezi experimenty, spíš než stylistickou originalitou se zabývá uměním z hlediska faktů. Má tradiční formu a je koncipován především jako zdroj informací. Tím, že vznikal jako součást rozsáhlé výstavy ke 120. výročí architektova narození, jej však lze vnímat dvěma způsoby podle toho, v jakém prostředí je uváděn. V galerijním prostoru, který nabízí odlišný způsob recepce, jinou funkci i cílové publikum, je audiovizuální dílo uváděné paralelně s dalšími expozicemi vnímáno jako součást mimofilmového kontextu, zatímco v kinosále funguje coby samostatná jednotka oslovující širší diváckou obec. Ať už jako fragment, nebo autonomní jednotka, snímek navíc sám svou strukturou dále kontextualizuje soubor uměleckých artefaktů, na které se zaměřuje.

Dokument, který vznikl ve spolupráci s brněnským studiem České televize, má potenciál oslovit prostřednictvím televizní obrazovky nebo filmového plátna kromě specializovaného publika i část obyvatel, pro něž doposud představovala příklad modernistické architektury především vila Tugendhat německého architekta Miese van der Rohea, zatímco denně v brněnských ulicích nevědomky míjeli Fuchsovy unikátní funkcionalistické počiny, jež formovaly tvář města a dodnes jsou součástí každodenní reality moravské metropole. Díky bohatému archivnímu materiálu, který přibližuje Fuchsovy jedinečné brněnské návrhy z meziválečných a poválečných let, se ve snímku podařilo oživit pozapomenutý obraz města, které následovalo nové trendy evropského stavitelství, stalo se centrem moderní architektury v zemi a následovalo aktuální požadavky poválečného Československa. Galerijní expozice pak nabízí pokračování tohoto příběhu v podobě výpovědi o perzekuování Fuchse ze strany představitelů komunistického režimu na konci 50. let.

Rozhovory s deseti českými architekty tvoří v Jiráskově dokumentu pomyslný most do současnosti. Jejich očima můžeme znovu objevovat geniální prostorová řešení hotelu Avion rozkládajícího se na extrémně úzké parcele a stále čekajícího na rekonstrukci. Přibližují dodnes plně funkční repliku Zemanovy kavárny, která byla po sametové revoluci postavena podle původní budovy z 20. let a přizpůsobena novým technickým požadavkům a dobovým trendům. Nebo ukazují masivní prostory dominanty brněnského hlavního vlakového nádraží, České pošty, jejíž funkčnost se s postupem let a změnou nároků na provoz vytrácí a kdysi monumentální užitková stavba se stává přežitkem. Jiráskovi se podařilo do centra snímku společně s Fuchsovou osobností dostat i obraz města samotného a vytváření jeho podoby v závislosti na dobových podmínkách jak v umění, tak ve společnosti.

Panelová diskuze na jihlavském festivalu, která se zaměřovala především na míru kompatibility experimentálního filmu s galerijním prostorem a specifičností spolupráce galeristů s filmovými tvůrci, nalézá styčné body i s typem monografického dokumentu, jaký natočil Pavel Jirásek. Jak v experimentálním tak dokumentárním filmu je klíčový autorský záměr, skutečnost zda je dílo koncipováno se záměrem uvádění ve specifických galerijních podmínkách a připraveno na odlišnou diváckou základnu.