Vlézt do undergroundu

„Za rohem ve Spálené jsem cestou za vámi potkal pána, který místo psa vedl na vodítku pumu,“ prohodil režisér Miroslav Janek na úvod rozhovoru věnovanému jeho novému dokumentárnímu snímku Olga (2014), portrétu Olgy Havlové, který měl premiéru na festivalu Jeden svět.

Po premiéře Olgy mě překvapilo, že se deníku Blesk podařilo najít ve filmu informace, které bylo možné prosít bulvárem. Něco podobného se dělo i s Občanem Havlem. Nesnažíte se možné bulvarizaci ve svých filmech předejít? Neopomíjíte záměrně některá osobnější témata?

To, jak o Olze či Občanu někteří píší, mi nevadí. Získává to filmu diváky, kteří by jej jinak neviděli. A není nic, čemu bych se záměrně vyhýbal kvůli tomu, aby ten obraz někoho v mém filmu byl takový, jaký ho chci mít. Jediný důvod, proč jsem nepoužil spoustu dalších věcí, jak v Občanu Havlovi, tak v Olze, bylo, že už pro ně nebylo místo. Film nemůže být nekonečný.

Co říkáte na recenzenty, kteří tvůrce Občana Havla obviňovali, že tvoří na zakázku pravdoláskařů jakýsi ikonický obraz. Až půjde Olga v televizi, lze očekávat, že některé recenze takový postoj zopakují.

Já mám samozřejmě k „pravdoláskařům“ větší úctu než k těmhle blbečkům, co je zesměšňují. Když Klaus po zvolení Zemana z Brazílie vzkázal, že konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí, tak se mi zježily chlupy hrůzou. Bylo to něco neskutečně hnusného.

Olga

Nechtěl jste svým nejnovějším snímkem Olga udělat k Havlovi jakýsi „dodatek“? Do jaké míry vás ovlivnila práce na dokumentu Občan Havel?

Kromě toho, že Olga Havlová byla manželka Václava Havla, ty filmy nemají nic společného. Formálně jsou úplně jiné. Občan Havel byl natočen Pavlem Kouteckým, materiál byl daný a já jsem byl střihač, který to zpracoval, i když to tedy stříhala Tonička (Janková, pozn. ed.). Kdežto v Olze jsem vycházel od nuly. Je to také poskládané z archivů, ale ze všech možných koutů. Ale je fakt, že díky práci na Občanu Havlovi jsem ji trochu poznal. Pocítil jsem její personu a zjistil, jak působí na plátně.

Potkali jste se někdy?

S Olgou jsem se nikdy nesetkal, ale samozřejmě mi o ní už v minulosti vyprávěl třeba Bohdan Holomíček nebo Andrej Krob. A když jsem si pak přečetl Kosatíka („Člověk má dělat to, nač má sílu.“ Život Olgy Havlové, pozn. ed.), připadalo mi, že ji znám už dávno. Jako by byla – nějak vnitřně – má stará známá.

V emigraci jste strávil dlouhé roky. O jaké období přesně šlo?

Nežil jsem tu v letech 1979–1996. Ale nejsem tou dobou úplně nedotčený. Než jsem utekl, stýkal jsem se s řadou lidí, kteří byli v disentu aktivní, chodil jsem na všelijaké bytové semináře. Když jsem hledal pro Olgu materiál, ať už psaný nebo audiovizuální, narážel jsem na spoustu kamarádů. Dokonce v Novém braku, což je samizdatový časopis, který si vydávala Svépomocná lidová knihovna Hrobka, která se scházela u Andreje Stankoviče, jsem našel příhodu přímo o sobě.

Jak jste se dostal k archivním materiálům z období disentu? Je v Olze něco objevného, co se považovalo za dávno ztracené?

Určitě, je tam spousta záběrů, které nejsou použité v žádném uceleném filmu. Mám na mysli hlavně soukromé záběry Andreje Kroba z Hrádečku, třeba poslední scéna filmu házení klacku psovi. Nebo černobílé záběry z večírků natočené na šestnáctku. Narazil jsem na ně v archivu televize, která odkoupila asi polovinu Videožurnálu. Tuto kazetu ale měli zvlášť v jakémsi trezoru. A odtrezorovali nám ji. Nejvzácnější pro mě pochopitelně byly záběry se samotnou Olgou.
Zajímavé bylo, že ze začátku jsme kromě originálního Videožurnálu taky hledali ve všech možných materiálech z České televize. A zjistili jsme, že jejich záběry vůbec nejsou schopné obstát vedle těch „amatérských“. Přestože byly profesionálně provedené, tak byly nějak bezobsažné, zatímco amatérské záběry Andreje Kroba, a vůbec Videožurnálu, měly v sobě takovou neukázněnost, živelnost, zkrátka život.

Olga

„Svobodná“ Amerika

Ve filmu se výrazně zabýváte dobou, kterou jste tu z podstatné části osobně neprožil. Je tento fakt jedním z důvodů, proč vás přitahuje?

Období disentu jsem neprožil, takže si to možná prožívám skrze své filmy. U Olgy jsem věděl, že mě tahle doba zajímá úplně nejvíce, ale ne kvůli disentu. Zajímal mě duch té party, jejich svět a jejich humor, který byl takovým sérem proti blbosti kolem, blbosti policajtů. Možná proto se tomu ve filmu, pro někoho až moc nepatřičně, tolik věnuji.

Považujete svou rekonstrukci období disentu za věrnou?

Záleží mi na tom připomínat, že lidi měli prostě svůj ksicht, své individuality a dovedli se v tehdejším světě pohybovat s určitým nadhledem. Měli svůj charakter. Dnes se vše rozmělňuje. Není viditelný společný nepřítel a stmelování se přes určitou duchovní spřízněnost je čím dál méně obvyklé. Když film viděli moji studenti ještě v hrubém stavu, říkali: „Jé, to jim závidíme.“

A je pro vás – bez znalosti často vyhrocených vztahů mezi jednotlivými aktéry – jednodušší tuto dobu filmařsky uchopit?

Vyhrocené vztahy, ty jsou proboha v každé komunitě, v každém malém divadle. Kdybych měl točit o vztazích, tak by vznikl úplně jiný film. Když to řeknu pateticky, cítím v disentu velkou vnitřní svobodu. Možná je to ovlivněno i tím, co jsem zažil v emigraci. Když jsem totiž najednou přijel do té free Ameriky, o které jsme tady snili, s překvapením jsem zjistil, že Američani vnitřní svobody moc nemají. Tím víc si cením toho, co někteří vnitřně prožili zde za totáče.

Olga - ukázka z filmu, v níž se Olga setká s Václavem Klausem

Zkušenost návratu

Vrátil jste se v devadesátém šestém. Václav Havel byl prezidentem, řada lidí z undergroundu se dostala do státní správy, rozběhl se stroj normální demokracie. Můžeme se ale o duch disentu opřít i dnes?

Potřebu vlézt do undergroundu poslední roky mám. Není to ale underground oněch vymírajících, o kterých dělám filmy. Musí to být nějaký nový underground. Co to je? Určité stavění se na zadní vůči establishmentu. To by se, myslím, mělo dít v co největší míře, protože lidé hrozně tupnou. Nejde jen o to, že jsou všelijací neřádi v politických pozicích. Lidé tupnou blahobytem.

Vidíte takový underground kolem sebe? Patříte k němu?

Spíš je to takové podhoubí než nějaká konkrétní skupina. Daří se mi to pozorovat individuálně. Takových lidí, kteří se nechtějí poddat mainstreamu, je hodně. V tom, co dělám, se o to snažím také.

Bylo pro vás těžké se po návratu zapojit do dění? V první polovině devadesátých let tu byla docela averze vůči emigraci a emigrantům. Cítil jste to, když jste se vrátil?

Naopak. Jeden z důvodů, proč jsem se vrátil natrvalo, bylo to, že jsem najednou měl možnost dělat filmy, které mi nabízela Kateřina Ondřejková, tenkrát z ostravské skupiny Ondřejková–Vlčková. Dělaly všechno možné a v devadesátých letech až do televizní krize se projekty domlouvaly strašně rychle a bez problémů. To bylo sedmé nebe, najednou člověk přijde, nemusí dva roky žádat o granty a hned může jít třeba za tři měsíce točit. Do roku 2000 to byla pohádka a pak to začal být opruz. Nicméně pořád se ještě dá dělat.

Jaká pro vás byla zkušenost návratu? Karel Vachek například říkal, že mu trvalo tři roky, než přečetl větu a porozuměl jí – ne ve smyslu slov, ale ve smyslu kontextu.

Něco takového jsem nevnímal. Ale rovněž je možné, že jsem nedělal takhle podrobné sondy do společenského nebo politického dění, že jsem se v tom tak nevrtal. Jen tak jsem si plul v už vlastně třetí emigraci a točil jsem své lidské příběhy, humanistické filmy, jak říká Andrej Stankovič. Po návratu jsem chvíli překonával emigrační inkubační proces, pocit určité frustrace z něčeho, co nefunguje, ale to byly jen mechanické překážky.

Filmový zápisník

Jak vlastně volíte témata?

Všechno je to náhoda. Filmy jsou mi obvykle někým podsunuty. Danča Gébová neměla čas dělat Vihanovou, tak mi ji nabídla. Andulka Freimanová mi navrhla, abych udělal Olgu, a Renata Kalenská říkala, hele, uděláme film podle té mojí knížky (Evangelium podle Brabence, pozn. red.). Stejně tak vzniklo i Nespatřené, které vyprovokovala Kateřina Ondřejková. Dala na stůl fotky a zeptala se, co tomu říkám. „Krásný,“ já na to. „Dělaly to slepé děti,“ řekla ona, „a já chci, abys o tom udělal film.“ A já jsem podlehl.

A natáčíte také něco bokem, nebo točíte vždy pro konkrétní film? Netvoříte nějakou kroniku nebo deník?

Mám asi čtyřicet kazet, které nazývám zápisník. Ty jsem točil v období let 2002 až 2006, ale velmi nárazově, kameru jsem pořád nenosil. Nevím, jestli z toho něco bude. Mám tam třeba tatínka, jak se hádá s maminkou.

A co z období emigrace? Archivujete nějaký materiál, třeba zbytky po střihu, nebo si nic nenecháváte?

Všechno se točilo na film a jenom v malém prostřihu. Žádný extra materiál nezůstal. Vzpomněl jsem si ale, že mám ještě asi čtyřicet kazet, které jsem natočil s Bohdanem Holomíčkem. Není to nijak vystavěné, prostě jsem s ním jezdil po světě a všechno jsem točil. Tedy ne všechno, ale ledaco.

Takže to je vlastně další portrét.

Ne, to není. Je to spíš takový mejdan, on tam nic neříká. Jenom spolu cestujeme po různých místech. Možná by se to dalo promíchat se zápisníkem. Vlastně by mě moc bavilo točit filmy tímto způsobem: jen tak chodit a zaznamenávat a pak z toho za deset let udělat nějaký film. Ale na takový film nemůžu žádat o grant. Nemůžu jim říct, že si budu jen tak pět let chodit a potřebuji dva miliony.

Umanutá

Více ticha

Nyní natáčíte portrét Vráti Brabence a filmu Olga předcházel portrét Drahomíry Vihanové. Tyto snímky se sice dotýkají současnosti a dílem se v ní i odehrávají, ale vztahují se spíše k minulosti, k mizejícím „ikonám“. Není to jakýsi úhyb stranou, snad dokonce rezignace, neochota zabývat se dneškem?

Ani jeden z těch tří filmů nechápu jako návrat do minulosti. Vihanová je pro mě trápení, které někdo může mít za padesát let. Samozřejmě, že pracuji s tím, co natropila, ale smyslem filmu není rekonstruovat minulost. Ta dává příběhu jen určitý pohyb. Je jen nástrojem. A totéž platí pro Olgu. Vždy se snažím – a ne vždy se to podaří, aby ve filmu bylo něco navíc. Olga je podle mne inspirující příklad člověka, který zůstal sám sebou. To je pro mě téma. U Vihanové je jím otázka, jestli má cenu obětovat svým ambicím veškerý osobní život. Vráťa samozřejmě také mluví o tom, jak byl zatčený. Ale ani v jeho případě nepůjde o film uzavřený v minulosti. Spíš bude o vnitřní svobodě. Alespoň doufám.

Způsob, jakým zacházíte s osobnostmi, o kterých natáčíte, je dosti specifický. Nestavíte jim žádný pomníček. Vaše filmy mají zároveň výjimečné kinematografické kvality.

Je pro mě důležité, abych netočil „pomníčky“. Je to vlastně první omezení, ze kterého vycházím. Například u Vihanové jsem věděl, že nechci natočit medailonek zasloužilé umělkyně. Vyhnout se „pomníčku“ lze jednoduše tak, že eliminujete vše, co by mohlo svádět k sentimentálnímu chválení. Ale já hledám i jiné cesty. U Olgy jsem se pokusil rekonstruovat její osobnost, a tak jsem hledal všechny zdroje, které mi pomohly tenhle účel splnit. Nešlo mi o životopis ani o pomníček, ale vyloženě o rekonstrukci osobnosti jakoby zevnitř.

Vaše filmy jsou často postavené na osobnostech, ale nejsou umluvené. Vyrůstají ze situací, obrazů, autorské vnitřní svobody, kterou – jak říkáte – hledáte i u druhých.

To je zajímavé, že to říkáte. Trpím jako zvíře, že jsou ukecané. Chtěl bych, aby se v mých filmech mluvilo co nejméně, a připadá mi, že se mi to moc nedaří. V poslední době pořád skáču na náměty, které mi nutí mluvícího člověka. A pokud je film postavený na výpovědi jedné osobnosti, tak je jasné, že musí něco říkat. Strašně rád bych přitom dělal němý film. Dlouhé, třeba minutové záběry, ticho. Jenom bych seděl a pozoroval svět z okna. Chtěl bych ve svých filmech daleko víc ticha.

Ve zkrácené verzi tento rozhovor vyšel v příloze dok.revue Respektu (28. 4. 2014). Rozhovor s Miroslavem Jankem vedli Marek Hovorka, Petr Kubica a Petr Lukeš.