Výsledky festivalových klání
Festivalová čísla dok.revue přinesla pod hlavičkou „anketa“ a „duel“ několik názorových střetů a miniprůzkumů mínění oslovených osobností dokumentárního světa – tvůrců, ale i pedagogů, producentů či kritiků. Otázky, které jsme jim kladli, se řídily tematickým zaměřením jednotlivých čísel. Ptali jsme se například: Je slovenská dokumentaristika odvážnější než ta česká? Má filmové vzdělání smysl? Jak si stojí český politický film? A čeho je dnes továrna symbolem?
Několik z dotázaných se jalo polemizovat se samotnou otázkou: Vít Klusák, jehož jsme požádali o definici „politického dokumentu“, má například za to, že označovat dokument za „politický“ je nadbytečné: každý dokument má politickou dimenzi, „a to i tehdy, když zrovna nepojednává o životě na stranickém sekretariátu“. Pavla Smejkala zase vedla výzva srovnat českou a slovenskou dokumentární kinematografii k tomu, zamyslet se nad oním neustále pociťovaným tlakem srovnávat Slováky s Čechy. Na slovenské straně identifikuje symptomy „sebakolonializujúcej, traumatickej kultúry, ktorá je založená na bytostnom pocite absencie a zaostávania za civilizovanejším svetom“, kterýmžto výrokem, paradoxně, slovenské trauma jen prohlubuje. Sebezpytování je však vlastní i jiným národům: Smejkalova partnerka v duelu Anna Stejskalová například vyzdvihuje slovenskou odvahu – a nepřímo tak kritizuje českou zbabělost – utkat se s předlistopadovými národními dějinami. A původní otázku proměňuje také Pavel Sterec, který se místo nad továrnou jako takovou zamýšlí nad zubatou ikonou z jihlavského vizuálu, jež v něm ovšem rozehraje takovou síť asociací, že plánované zúžení otázky nebylo nejspíš nutné. „Piktogram je tak zatížen různými významy, že se divím, že se ještě zcela nevyprázdnil,“ komentuje sám tuto žeň.
Z juxtapozice různých odpovědí někdy vzešlo neplánované napětí, o to překvapivější, vyskytlo-li se v odpovědích na zdánlivě nekontroverzní otázky, jako byla například prosba o srovnání českého dokumentu 2014 s dokumentem v jiné zemi. Iwona Lyko, polská filmová historička, například v české dokumentaristice identifikuje „pozoruhodnou a nadějnou tendenci“, kterou charakterizuje jako „hledání nových formálních východisek.“ „Jsme svědky rozšíření referenčního rámce českých nonfikčních filmů,“ dodává. Kontrapunkt k tomuto pozorování představuje odpověď Štěpána Bendy, jenž jako referenční rámec pro českou kinematografii použil německý dokument. Má za to, že české dokumenty jsou „příliš ovlivněny současnou českou televizní estetikou. V Německu to není tak zlé.“
Větší kontroverzi jsme naopak očekávali v případě polemiky o potřebnosti filmového vzdělání. Původně oslovený protějšek letošního vítěze České radosti Martina Duška, Karel Vachek, se ovšem se svým bývalým studentem nechtěl v duelu utkat, a tak jsme nakonec oslovili Vachkovu kolegyni z FAMU Alici Růžičkovou. Mezi ní a Duškem ovšem zavládl překvapivý soulad: oba škole připisují důležitou roli v tom, že zbavuje studenty ostychu či strachu, a oba mluví o potřebnosti toho být vystaven mnoha filmům, získat analytický pohled, zbavit se, jak říká Dušek, počáteční „dojmologie“. A oba zdůrazňují (Dušek snad jen o něco přímočařeji) nutnost existence vlastní touhy po vyjádření, vlastního pohledu, vlastního myšlení, jež škola filmaře naučit nemůže. Jedině to představuje nutnou podmínku, na které tvůrčí dokumentaristika závisí.
