Za havrany Vráti Brabence

„Začali jsme se scházet v jedné hospodě ve Vršovicích – já, moje žena a Vráťa. Z těchto setkání jsme vždy odcházeli nesmírně osvěženi, a nebylo to vypitým alkoholem,“ říká režisér Miroslav Janek v rozhovoru o svém novém filmu Evangelium podle Brabence, který, jak doufá, na diváky zapůsobí podobně blahodárně jako živá přítomnost hlavního protagonisty. S Jankem jsme se také sešli v hospodě, kousek od kina Oko, kde měl právě premiéru Odborný dohled nad východem Slunce (Pavel Gobl, 2014), ve kterém Brabenec hraje. Na posledních pár minut se k nám připojila i Tonička Janková, jež Evangelium stříhala. „Posezení v hospodě s Vráťou mi vždycky umožňovalo unikat z tohoto světa do světa jeho, který je mi bližší.“

Evangelium podle Brabence není klasickým biografickým portrétem. Otevírá jej sice jasně historicky zasazená vzpomínka na exil, ale od životopisných dat se snímek velmi brzy odpoutá a namísto nich dosadí spíše důraz na zvláštní poetiku, meditativní momenty a kouzlo živé řeči Vráti Brabence. Jak se tento přístup vyvíjel?
Od biografických dat jsme ustupovali od samého začátku, třebaže ne programově, spíše intuitivně. Nechtěli jsme ztrácet čas biografickými údaji. I když na samém začátku jsem o tom zcela přesvědčený nejspíš nebyl. Natočil jsem si například spoustu Vráťových fotek, které mě okouzlily. Chtěl jsem je využít jako určitou interpunkci. Je možné, že ono ustupování od biografických informací nakonec převládlo až v průběhu střihového zpracování. Biografie však nikdy nebyla v popředí. Vráťova osobní historie sloužila pouze k tomu, že nám umožnila pojmenovat určité zkušenosti, které jsou pro něj – pro jeho osobnost – důležité. To znamená: člen skupiny Plastic People, zavřený a později vykopnutý z této země. To je vše, co je potřeba vědět.

V jakém časovém rozmezí probíhalo natáčení filmu?
V únoru 2012 mi Renata Kalenská, jež vydala knihu rozhovorů Evangelium podle Brabence, poprvé představila možnost natočit s Vráťou film a nasadila brouka do hlavy. Začali jsme chodit za Vráťou do hospody do Vršovic a bavit se o tom. Všichni jsme měli chuť film udělat. Natáčeli jsme jednou za čas – s pauzami to trvalo zhruba rok. S Renatou a Vráťou jsme dohromady strávili asi dvacet natáčecích dnů. Materiál jsme sbírali převážně na cestách. Ve chvíli, kdy jsem film dotočil, se objevila potřeba udělat film Olga, který měl premiéru letos v dubnu. Přestože jsem tak měl v té chvíli Vráťu vlastně natočeného, práci na filmu jsem přerušil a věnoval se Olze. I když i v ní se Vráťa objevuje, ale to je spíše náhoda – právě jeho vzpomínka na Olgu mě nesmírně zaujala, a proto jsem ho požádal, aby ji na začátku filmu přečetl.

Z Vršovic do Mikulova

Jak přesně probíhala spolupráce mezi Vráťou, Renatou a vámi? Jak fungovala ona společná kreativita?
Jednoduše. Vždy jsme někam jeli a tam si povídali. Nápady na výlety vznikaly ve vršovické hospodě a vždy se našel nějaký důvod, proč jet právě tam či onam. Cíl jsme mít museli, jinak bychom nikdy nic nenatočili, pořád seděli u piva a bavili se o tom, co by se dalo natočit.

Podle jakého klíče jste cíle cest volili?
Lokace byly spjaté se vztahem, který vznikl při rozhovorech Vráti a Renaty. Nevázaly se přímo k Vráťově životu, ale spíše k jejich dialogu.

Mikulovská benzínka mi přitom připadala jako velmi sofistikovaná volba. Místo, které mělo význam nejen z hlediska osobní historie vztahu Renaty a Vráti, ale také díky blízkosti hranici s Rakouskem a především pro symbolické propojení extrémní podoby civilizace s přírodou, na kterou neustále poukazují. Sedí na parkovišti a svými rozhovory ho dokáží přesáhnout.
Mikulov je dar pro blbé a ten blbý – to jsem já. Šílený svět komerce, nesmyslného nakupování, ruch dnešního světa – a uprostřed toho Renata a Vráťa nerušeně klábosí v jakémsi bezčasí. Sedí na ostrůvku obklopeném zběsilým okolím a snaží se dopátrat něčeho niterného o životě. Celé natáčení, které na samotném místě trvalo pět hodin, pak bylo darem ještě z jiného důvodu. Ten den se tam asi desetkrát proměnilo počasí. Lilo, svítilo slunce, všechno možné – to vytváří pro filmaře nesmírně atraktivní podmínky. Samotný impulz k tomu, jet právě na benzínku k Mikulovu, byl však naprosto nesmyslný. Rok před natáčením tam Renata a Vráťa uvízli kvůli rozbitému autu a podle Renaty tam prožili ten nejhlubší a nejniternější zážitek za celé období práce na knize. Věděl jsem od začátku, že je nesmysl se domnívat, že se nám tu situaci podaří zrekonstruovat. Ale říkal jsem si, že někde začít musíme, a Renata o návrat hodně stála. Byl to bod začátku. Kupodivu se z toho stala zásadní porce filmu.

Fotografie z natáčení

Jak úzce je film provázaný se stejnojmennou knihou Renaty Kalenské?
Ta kniha byla spíše odrazovým můstkem. Respektive ani ne tak ta knížka, jako započatý rozhovor Renaty Kalenské s Vráťou Brabencem, nějaký vztah, který už spolu měli.

Korigoval jste nějak režisérsky jejich dialog?
Nechával jsem to na nich. Občas jsem do dialogu vstoupil nějakým pošťouchnutím nebo poznámkou, ale strukturu rozhovorů jsem nedělal a myslím si, že ani Renata ne. Možná měla nějakou bodovou přípravu na každé natáčení, ale hodně věcí vzniklo spontánně. Hlavně tím, že jsme tam byli spolu.

A cesta na vrchol Zebín ve Valdicích byla také spontánní? 
Ne, na té jsme se domluvili. Představovala jedno z posledních natáčení. Pro Renatu bylo důležité, abychom na ten kopec vylezli, tak jsme to udělali. Nakonec se z toho stala určitá kostra, půdorys pohybu.

Fotografie z natáčení

Vráťa jako terapie

Ve vašem minulém rozhovoru pro dok.revue jste uvedl, že doufáte, že film o Vratislavu Brabencovi bude „filmem o vnitřní svobodě“. Naplnil snímek vaše očekávání?
Asi je spíše filmem o setkání dvou mentalit. Ale myslím si, že je tam alespoň nějakým způsobem vyportrétovaný člověk, který není tuctový, který má své jednoduché, průhledné názory, drží se určitých hodnot a jenž už asi z dnešního hlediska patří minulosti.

Má tento film nějaké poslání?
Ze setkání ve vršovické hospodě jsem se vždy vracel osvěžen a nebylo to tím alkoholem, co jsme vypili. Hodiny strávené s Vráťou mě vždy dostaly do dobrého životního pocitu. Má žena Tonička, která nás občas doprovázela, zažívala totéž. Dokonce ji vždycky po takovém večeru stráveném s Vráťou přestala bolet záda. Takže jsem věděl, že přítomnost Vráti má dobrý vliv – takřka terapeutické účinky. Je možné, že jediným cílem natáčení bylo tuto zkušenost s Vráťou přenést na film a předat divákům.

Jakým způsobem vnímáte vy sám svůj vztah k Brabencovi? Je ve filmu něco z vás obsaženo?
Nesnažím se v průběhu natáčení vše definovat a odůvodňovat. Dělám to spíš intuitivně. Se vším, co Vráťa říká, ale pochopitelně souzním.

Mnohokrát se ve filmu jako téma vrací ptáci – ať už v mluveném slovu či v obrazu. Jaký nesou význam?
Když jsme se v únoru před natáčením scházeli a povídali, vyplynula z toho jedna věc – že ve filmu musí být havrani. Ještě než jsme se do točení skutečně pustili, vzal jsem kameru, jel do Kralup a natočil havrany. To byl základ.

Fotografie z filmu

Proč je však obraz havrana pro film ústřední?
V prvé řadě reprezentuje tajemný řád přírody, ke kterému se Vráťa často v myšlenkách obrací. Tomuto řádu sice nerozumíme, ale kdybychom mu rozuměli a byli ho schopni následovat v našem vlastním společenství, tak by bylo na světě líp. Zadruhé je havran mytologickým ptákem, jakýmsi průvodcem člověka na druhý břeh. Havran v Evangeliu má i tuto souvislost.

Vráťa je tedy chvíli havranem, který provedl Jirouse na druhý břeh.
Taky napsal dětskou knížku Všude je střed světa. Je o tom, jak tatínek pomohl havranovi a pak se stal jeho velkým přítelem. Vráťa považoval za důležité, aby ve filmu havrani byli, a já jsem tomu s radostí naslouchal a točil. Netýká se to ovšem jen ptáků, ale například i mravenců. Všechno se řídí nějakým tajemným fungujícím kódem, který vůbec nechápeme. Rezonuje tím Vráťův povzdech nad lidstvem.

Vráťa ve filmu vystupuje jako velmi osamělá postava. Renata je jediná, kdo mu naslouchá nebo se z něj snaží něco dostat. Nikdo z jeho blízkých tam není. Možná je ta touha po tom, co ho přesahuje, touhou po jiném člověku.
Člověk je přeci nesmírně osamělá kreatura. Oproti těm hejnům.