Animovaná cesta do hlubin noci

Polského klasika reportážní literatury Ryszarda Kapuścińského nazval Gabriel García Márquez „mistrem žurnalistiky“ a Sulman Rushdie o něm napsal: „Jeden Kapuściński vydá za tisíc fantazírujících a skuhravých pisálků. Díky výjimečnému spojení umění a žurnalistiky nám jeho dílo dovoluje být blízko tomu, co sám nazval „nepopsatelně pravdivým obrazem války“. Když se Kapuścińského ptali na jeho profesi, odvětil, že je „tlumočníkem kultur“. Jeho kniha Další den života (Another Day of Life) vychází ze skutečných událostí a situací, které zažil jako válečný reportér v Angole během občanské války a boje za nezávislost v roce 1975. Angolský zážitek byl pro Kapuścińského přelomový: odjel tam jako reportér a vrátil se jako spisovatel. Hrůzy a chaos, které v Angole zažil, mu nedovolily vyjadřovat se pouze skrze reportáže, ale i prostřednictvím úvah a poetických vizí. Sám prohlásil, že kniha Another Day of Life, která bohužel nevyšla dosud česky ani slovensky, není knihou o válce, ale je velmi osobní a promlouvá spíš o pocitech ztráty a nejistoty lidského osudu. „Často se nacházíme v situacích, v nichž jsme si jisti, že neunikneme smrti. A další den se probudíme a řekneme si: Byl to jen další den života a ten další je před námi,“ prohlásil polský reportér o své knize. 

Kniha plná obrazů

Stejnojmenný snímek režijního dua Raúl de la Fuente a Damian Nenow, jenž vychází z Kapuścińského knihy, kombinuje 3D animaci v komiksovém stylu s dokumentárními záběry, ať už archivními, nebo natočenými speciálně pro film s přeživšími účastníky angolských bojů. Podle tvůrců dokonce animace tvoří 60 minut a dokumentární části 20 minut celkové délky. Španělský tvůrce a náruživý cestovatel Raúl de la Fuente přišel s nápadem přetavit Kapuścińského knihu do filmových obrazů, protože jeho knihy jsou podle něj velmi vizuální. „Jeho knihy pro mě byly psané filmy. Film Další den života (2018) vznikl proto, že jsem chtěl, aby diváci pocítili to, co jsem cítil při čtení jeho knih.“ 

Snímek díky animovaným pasážím zpřítomňuje reportérovu cestu na jih Angoly, do srdce tamní války. Podle Raúla de la Fuenteho, který byl nejen autorem námětu filmu, ale i kameramanem, střihačem a režisérem hraných a dokumentárních pasáží, je Další den života „animovaným filmem, který využívá dokumentární obraz skutečných postav. Byla to výzva vytvořit koherentní, poetický film, v němž se animace a dokument přirozeně doplňují. Neexistuje mezi nimi hranice. Jde o prostředky umožňující vytvořit jakýsi hybridní tvar, o dva odlišné jazyky, jejichž spojením se dá do obrazů přetavit svět Kapuścińského reportážního románu.“ Animované a dokumentární pasáže nesou odlišné významy, ale jsou stejně podstatné pro strukturu i vyznění filmu.  

Film Další den života pracuje na jedné straně s velmi realistickou animací, zejména co se týče postav a jejich pohybů (postavy se překreslovaly na základě hrané akce), ačkoliv ji halí do komiksového výtvarna, ale zároveň obsahuje řadu snových až halucinačních animovaných pasáží, které zobrazují reportérovy vize a zhmotňují jeho obavy. Tato kombinace připomíná animovaný film Richarda Linklatera Temný obraz (2006), který také pracuje s komiksovou estetikou a hyperrealistickou animací překreslenou na základě hrané akce, ale zároveň často neznatelně přechází do paranoidních vizí hlavní postavy závislé na záhadné látce D. V Dalším dnu života právě snové animované pasáže zobrazují niterné stavy hrdiny, ať jsou to mimoděk kolem něj poletující imaginární kulky, nebo jízda, při níž auto projíždí silnicí, která za ním postupně mizí a propadá se do nekonečné propasti, či nahé tělo angolské partyzánky a bojovnice Carloty jako zosobnění matky – rodné země, za jejíž svobodu položila život. 

Stále žijeme ve válce

V těchto pasážích je film dle mého nejsilnější. Znázorňují neskutečnou realitu války, kterou Kapuściński celý život vyhledával. „Stýská se ti po Polsku?,“ ptá se ho ve filmu partyzánka Carlota. „Samozřejmě,“ odpovídá Ryszard. „Ale víc se mi pak v Polsku stýská po Africe... A když člověk jednou zažil válku, už v ní žije pořád.“ Řada surreálných pasáží snímku, v nichž se rozpadají těla či auta, znázorňují Kapuścińského pochyby o samotné roli reportéra: má pouze pasivně pozorovat, nebo se má do bojů zapojit? A co vlastně žene člověka do války, když v ní nemusí bojovat? Touha být první, kdo o tom podá svědectví? Reportér v jednu chvíli filmu ustupuje bojovníkovi za lidská práva a scéna vyjevuje i sílu slova v době před internetem, kde pouhý raport z války mohl ovlivnit její průběh i řadu lidských životů. Další den života je mimo jiné úvahou o novinářské profesi a jejích limitech i o tom, jak fungoval svět za studené války. 

Film však obsahuje i silné dokumentární pasáže, které podporují věrohodnost výpovědi a především dodávají filmu autenticitu. Místy jde o konfrontaci animovaných a archivních záběrů či fotografií, kde můžeme porovnat tytéž postavy či výjevy. Jinou konfrontaci pak představují dokumentární záběry z Angoly čtyřicet let poté, když se tam Raúl de la Fuente vypravil s kamerou v Kapuścińského stopách. „Do Angoly jsem se vypravil dvakrát, v roce 2011 a 2015. Hledal jsem skutečné postavy Kapuścińského vyprávění. A našel jsem je. Reportéra Artura Queiroze i legendárního velitele Farrusca. V Angole jsem také potkal sestru Carloty, angolské partyzánky, a také Luise Alberta, dalšího angolského novináře, jenž se vydal na bojiště. Bylo zvláštní slyšet, jak si po čtyřiceti letech do detailů vybavují Poláka, kterému říkali Ricardo,“ líčí natáčení dokumentárních pasáží Fuente. Podnikl tutéž cestu jako Kapuscinski v roce 1975 a v Angole jsou podle něj dodnes přítomné stopy války v podobě opuštěných tanků či ruin domů. Klíčovým slovem celého filmu se zdá být portugalské „confusão“, jež znamená zmatení. „Dodnes žijeme ve světě absolutní dezorientace,“ přitakává Fuente a dodává: „Confuçao dnes znamená Donald Trump, Vladimír Putin. Uprchlíci...“