Apichatpong Weerasethakul, architekt snění

Apichatpong je výjimečný umělec, který zajistil thajský filmový otisk v soutěžích filmových festivalů tzv. velké trojky. Jeho snímek Slastně tvá v roce 2002 vyhrál sekci Un Certain Regard v Cannes, jež se soustředí na extrémně idiosynkratické vize. Tropická nemoc, film rozdělený na dva segmenty, z nichž první tvoří romance mezi dvěma muži a druhý vypráví o vojákovi ztraceném v pralese, získala jako první thajský film v hlavní soutěži Cannes Cenu poroty v roce 2004. Šlo rovněž o první thajský film, který vyhrál cenu na festivalu tzv. velké trojky. Světlo století z roku 2006 je pak prvním thajským filmem, který vstoupil do soutěže v Benátkách. Strýček Búnmí si z Cannes dokonce v roce 2010 odnesl Zlatou palmu. 

Pro lepší pochopení motivu, který je pro Apichatponga klíčový, je užitečné uvést anglický název Strýčka Búnmího, Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives. Téma paměti nejen současného života, ale i těch předešlých je v Apichatpongově díle výsostné. Reinkarnace a křehkost nitě vzpomínek táhnoucí se jedním životem za druhým je podstatná i pro snímek Memoria, v němž se hlavní postava setká s mužem, který tvrdí, že si pamatuje minulé životy své duše.

Thajská země snivců

Během masterclass na FID Marseille mluvil Apichatpong Weerasethakul o vlastní filmařské cestě, inspiračních zdrojích i svých kořenech. Objasnil, že nemocnice, která se objevila v několika jeho filmech, je nemocnicí, kde pracují jeho rodiče a kde strávil značnou část dospívání. Jako malé dítě ho stejnou měrou fascinovaly duchařské historky i sci-fi. Tato fúze má možná vliv na jeho „estetiku budoucnosti“, protože strašidelné příběhy se obvykle odvíjejí ve starých domech a zašlém prostředí a Apichatpong si představuje budoucnost nedokonale a rukodělně, trochu zašle třeba jako původní Star Wars, spíše analogicky než digitálně. Není pochyb o tom, že ho fascinují vesmírně lodě. Ostatně jednu zhotovenou pro film používal se štábem jako místo setkávání. 

Největší důraz ovšem klade Apichatpong Weerasethakul na snění, které v něm vyvolává fascinaci i tvůrčí vzepětí. Vidí budoucnost filmu bez rámu, vše se bude odehrávat jako virtuální realita, lucidní jako sen. Podle něj je „spánek jako chození do kina, jen lepší“. Tato fascinace sněním získala i praktický rozměr. Jedním z projektů režiséra, který se věnuje i výtvarnému umění, je Sleep cinema hotel, kde spí hosté pospolu a před očima mají Apichatpongovu instalaci. Země Apichatponga Weerasethakula je zemí snivců.

Nelze se nevšimnou souvislosti mezi režisérovou Memorií a rakouským spisovatelem a ilustrátorem Alfredem Kubinem. Jeho jediný román Země snivců o muži, který se se svou ženou přestěhuje do země, jež funguje na hranici reality a snu nebo spíše noční můry, režisérův přístup lehce připomíná. V obou případech jde o tajemná a výrazově bohatá díla, ale tam, kde je Kubin temný a morbidní, je Apichatpong světlý a moderní. Nicméně není si obtížné představit, že thajský tvůrce vnímá uměleckou tvorbu v duchu této věty z Kubinova románu: „Svět je představivost, představivá schopnost, představivá síla.“

Apichatpong Weerasethakul v Marseille též poskytl odpověď na otázku, co ho i nadále žene k tvorbě filmů: „Stále si nejsem jistý, jak filmové umění funguje, proto se k němu vracím.“ Naposledy se k němu vrátil ve snímku Memoria.

Ucho Tildy Swintonové

Spirituální drama o neslyšitelném zvuku začíná dutým úderem. Ucho, orgán neodlučitelně spjatý se spánkem, neboť je v něm obsaženo vnímání pádu, který nás probudí, je jedním z hlavních protagonistů filmu. Ucho Tildy Swintonové, abychom byli konkrétní.

Tilda hraje Jessicu, Angličanku žijící v Kolumbii, která je na návštěvě u nemocné sestry v Bogotě. Přitom skrývá, že nahodile slyší dutý, náhlý zvuk. Je nejasné, co přesně se jí děje. Jde o psychickou poruchu? Nebo se jedná o takzvaný syndrom explodující hlavy, jehož příčina je neznámá a při kterém jedinec slyší hlasité zvuky jako bomby či výstřely? Tyto jevy se vyskytují při usínání či probouzení, kdy je mozek dosud malátný. Opět nelze nevzpomenout Kubinovu Zemi snivců: „Nejintenzivnější senzace přicházely zprvu před usnutím nebo bezprostředně po probuzení“.

Jessica už nechce být sama se svými slyšinami, a tak vyhledá pomoc zvukaře Hernána, jenž souhlasí, že se pokusí onen podivný zvuk, který Jessicu trápí, rekonstruovat digitálně. Ta jej popisuje jako „betonovou kouli narážející na kovovou zeď, kterou obklopuje mořská voda“ a „burácení z jádra Země“. Už tato charakteristika prozrazuje, že jazyk Apichatpongova filmu neztratil nic ze své poezie, byť se jedná o jeho debut v angličtině a první film natáčený mimo Thajsko a bez thajských herců. Zvuková architektura filmu, která si zakládá na diegetické stopě, je mimořádná.

Jako bývalý student architektury si Apichatpong zakládá na precizní kompozici a na síle lomu, textury, materiálu. Film je nasnímán velmi čistě, ale přesto obsahuje mystiku, která naplno propukne při přesunu do lesů Kolumbie. Apichatpong Weerasethakul je snílkem a zároveň mistrem observace a prodlévání. Jeho filmy jsou na pomezí instalace, radikálně svébytné, s rozostřenou hranicí mezi fikcí a realitou.

„Já unikám do filmů.“
Apichatpong Weerasethakul

Memoria je zvolna se odvíjející film s hlavní hrdinkou, u níž není zřejmé, zda je vyvolená, nebo nemocná. V případě Apichatponga se dá říci, že spánek plodí science fiction. Ve filmu je však i něco z duchařských příběhů, kterým thajský tvůrce přišel na chuť už jako chlapec, a to v podobě ústřední záhady a jakéhosi stínového počitku, který nikdo jiný nezaznamená, což je jasný odkaz na horory s duchy, kteří se zjevují jen někomu. 

Jessica později narazí na Hernánova jmenovce, který si údajně pamatuje všechny minulé životy a tvrdí, že nikdy neopustil vesnici, protože nemůže riskovat, že by byl zachvácen novými vjemy. „Zážitky škodí mé paměti,“ tvrdí. Je to tedy paměť a minulost, v níž hledá únik. 

„Já unikám do filmů,“ říká naopak Apichatpong Weerasethakul. Jeho únik je jako modul vesmírné lodi zkoumající náš svět a naši realitu tak nově, až působí mimozemsky i povědomě zároveň.