Bude všechno jinak? Televize a covid-19

Původně jsem hledal nějaké téma, které by mi umožnilo psát o čemkoli, jen ne o koronaviru, pandemii a nouzovém stavu. Bohužel se ukázalo, že každé takové zamyšlení by bylo „mimo čas a prostor“, a tak jsem nakonec dospěl k názoru, že covid-19 nemohu ignorovat ani při úvaze o nejbližší budoucnosti televize.

Kolegové v řadě zahraničních médií se už týdny zabývají tím, jak se změnila strategie provozovatelů klasických lineárních televizí či streamingových služeb, upozorňují na nebývale zvýšenou sledovanost i na změny ve způsobu natáčení. A tak si říkám, zda není dobrým tématem úvaha o tom, co bude dál, co z oněch změn nás bude provázet i v dalších měsících, a třeba i letech.

Telka učí v čase korony

Zcela jistě se za poslední dva měsíce ukázalo, jak hluboce se mýlili všichni, kteří odepisovali lineární televizi jako překonané médium. Nejde jen o sledovanost zábavních pořadů a zpravodajství (kde se samozřejmě dala očekávat), ale i o fakt, že se televize vrátila do jisté míry k věcem, jež dělala před několika desítkami let, a světe, div se – ony fungují. Mám na mysli třeba vysílání pro školní děti (u nás mající tradici v kdysi zařazovaném TVŠ), které se velmi rychle začalo realizovat v řadě zemí světa. Nezdálo se, že by malí diváci projektu UčíTelka spílali televizi, že je vrací do pravěku bez tabletů či smartphonů.

Lineární televize prokázala i kreativní rychlost, s níž vymýšlela a připravila do vysílání také hrané seriály o životě v době pandemie (například Láska v čase korony). Pozoruhodný je rovněž počet živě vysílaných pořadů – respektive to, co všechno a jak se dá vysílat živě. Objevily se zcela nové formáty, které vznikly z nouze – například živé velké zábavní pořady složené z moderace a vystoupení mnoha hvězd, přičemž každý z účinkujících se divákům přihlásil z vlastního obýváku. Dokumenty o restrikcích a potížích, jaké přinášejí, rovněž vznikaly z výpovědí někdy i desítek osob – všechny se sešly na jednom místě online. To, co před pár lety s nepříliš velkým úspěchem zkoušely různé produkční společnosti – tedy soutěžní pořady, do nichž se kandidáti (třeba i celé rodiny) hlásí online, takže není potřeba velké studio a podobně –, se najednou stalo oblíbenou podívanou a příkladem úspěšné inovace.

Televizní trh na podzim

Tím není řečeno, že lineární televize nemá velké problémy nebo že ji nečekají. Stačí připomenout, že vysoká sledovanost je sice hezká, ale v situaci, kdy je minimální zájem zadavatelů o vysílání reklamních spotů, potěší alespoň částečně jen veřejnoprávní stanice. Pro komerční subjekty, pokud nemají silného majitele a takříkajíc nastřádáno, to může být likvidační. Co to udělá s televizními trhy na podzim? Jaké formáty se budou adaptovat a poptávat? Neznamená to, že se sníží investice do nejdražší části televizní nabídky – tedy do dramatiky – třeba ve prospěch reality show nebo soutěžních show s celebritami?

Nepříliš nadějná situace je i v oblasti televizních dokumentů. Mnoho projektů je zastaveno, nové se připravují, ale není vůbec jisté, kdy, jak a zda vůbec se budou realizovat. Také v této oblasti roste tlak na úspory – i po skončení pandemie se počty skutečně realizovaných filmů mohou výrazně snížit.

Vůbec netušíme, jak se přerušení výroby, snížení příjmů a řada restriktivních opatření, o nichž nikdo není schopen říci, jak dlouho a v jaké podobě budou platit, podepíšou na jednotlivých televizních žánrech. Tak třeba zmíněné velké show – budou se vysílat z velkých studií s publikem? Co se stane s reality TV? Co všechno budou muset například dokládat lidé, kteří se přihlásí na nějaký casting do pořadů typu Prostřeno nebo Výměna manželek? Kdy a v jaké podobě se vrátí na obrazovku sport, seznamky, soutěžní pořady nebo charita? 

Vývoj zdá se také pomohl streamovacím společnostem – ale co se stane, až lidé budou moci trávit svůj volný čas podle vlastní volby? Neklesnou výrazně počty předplatitelů, možná i proto, že nabídka nové původní tvorby bude velmi slabá? 

Jak se žije scenáristům? 

Ale nejde jen o potíže vysílatelů a provozovatelů. Za všemi obsahy stojí samozřejmě lidé, kteří je vytvořili. I jejich svět se změnil a nelze tvrdit, že se po nějaké době vše vrátí do stavu, jaký si pamatujeme například z loňského podzimu. Začnu třeba scenáristy. Ti jistě nezažili pěkné měsíce – zastavila se řada produkcí, část projektů se přesunula na blíže neurčenou dobu, některé honoráře, s nimiž autoři počítali, se zatím vyplácet nebudou (v řadě zemí dostávají scenáristé padesát procent honoráře až při zahájení natáčení). Není jasné, jak rozsáhlé požadavky od producentů přijdou v dalších měsících. V situaci, kdy se velká část dramatických projektů odložila, se navíc ukazuje, že televize má nyní zájem o poněkud jiné scenáristické výkony. Narychlo slepené projekty s využitím Skypu, jednoduché komediální či romantické seriály s minimem postav a akce, reprízy všeho druhu, upravené zábavní formáty bez diváků a mimo velká studia – to jsou hlavní dominanty stávající televizní nabídky. Je to mnohem levnější, a pokud měla některá televize to štěstí, že dotočila včas nějaký seriál, na zájem diváků si nemůže stěžovat.

Samozřejmě se vysílá i obrovské množství diskuzních pořadů, většinou ve formátech jeden moderátor a dva či tři hosté, pokud možno připojení online. U těch se scenáristé také zrovna nenadřou. Ne všichni totiž pracují pro Netflix nebo Amazon Prime a i u těch producentů, kde se dá předpokládat, že se budou snažit rychle nahradit výpadek projektů hrané tvorby, nemusí být dostatek uplatnění. Jen se prostě budou realizovat již schválené seriály a filmy a práce na těch nových se posunou o mnoho měsíců.

Nové výzvy pro režiséry

To samozřejmě platí i pro režiséry. Ti ale budou v nejbližší době čelit i dalším problémům. Zkusme si to představit. Odborná média jsou v posledních dnech plná článků popisujících nové způsoby režisérské práce. Například při natáčení jsou přítomni pouze herci a robotické kamery, snímající jejich akci. Režisér dává příkazy pomocí smartphonu nebo Skypu. Do rolí, které vyžadují interakci s dalšími, se obsazují manželé či partneři. Všechno se zpracovává online, kontakty mezi tvůrci jsou minimální. Je to rychlé a levnější. Hrozí však reálné nebezpečí, že producenti budou režiséry nutit, aby v době pandemie zavedené a vyzkoušené postupy používali i nadále. Nic proti nim, je jistě skvělé, jak kreativně mnohde přistoupili k tak obrovské výzvě, jakou je natáčení za silných restrikcí omezujících pohyb osob a upravujících jejich chování. Ale nevidím důvod, proč bych měl být nadšený z toho, že by se mělo i nadále natáčet improvizovaně, takzvaně na koleně.

Osamělost televizního tvůrce 

Je tu i další potíž, o níž se zatím nemluví, ale všichni, kteří byli zvyklí pracovat v týmu, mi potvrdí, že ji pociťují. Chybí kontakty mezi lidmi, diskuze, spory o konkrétní řešení, přítomnost jiného názoru a jiného pohledu. To se dá dost těžko nahradit jakýmkoli způsobem komunikace prostřednictvím technologií. Vzniká pocit, jenž neoriginálně nazvu „osamělost televizního tvůrce“. Neměli bychom si na ni zvykat. Ale pokud bude trvat ještě dlouho…

Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu. Ale abych nebyl jen pesimistický – nezdá se, že by lidé stáli méně o příběhy, které je mohou na jedné straně inspirovat a na druhé straně v nich probouzet řadu emocí. A pokud se ukáže, že jsou tvůrci schopni takové příběhy vymýšlet a realizovat v krátkém čase, byť s mnoha technickými omezeními, je to dobrá zpráva. Stejně tak se zdá být přinejmenším pro část televizního světa povzbudivý fakt, že diváci si vybírali zábavu, kterou bychom mohli označit jako tradiční, překonanou – někdy nazývanou i starou. Proč to považuji za povzbudivé? Protože hledání krkolomných a mnohdy na technice závislých nových formátů nemusí být do budoucna tím správným postupem. Teď se ukázalo, že schopnost napsat skeč, vymyslet stand-up nebo si vzít na mušku lidskou omezenost v satiře si diváci stále cení. Pozitivní zjištění se týká i režisérů dokumentárních filmů. Už teď se ukazuje, kolik témat ke zpracování se nabízí. U části z nich je zjevné, že nemá valného smyslu věnovat se jim v aktuální publicistice, protože potřebují odstup a zpracování v delším časovém horizontu. Jen aby na ně sehnali dostatek financí.

S tím souvisí i další věc, o níž se v poslední době dočítám – jsou země, jejichž vláda má v úmyslu podpořit audiovizuální branži dotacemi, od rozhlasu přes televizi až po kinematografii. Mimo jiné proto, že jde o oblast, která v „normálních dobách“ dokáže přinášet značné sumy do státního rozpočtu a také na sebe váže nezanedbatelné množství pracovních míst. Doufejme, že na to přijde i naše vláda.