DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Co se děje na Slovensku?Zdroj Pexels.cz

Anketa

Co se děje na Slovensku?

24. 6. 2024 / AUTOR: redakce dok.revue

Slovenských tvůrců a tvůrkyň (nejen) dokumentárního filmu jsme se zeptali: Jak ovlivňuje současná politická situace na Slovensku váš profesní život?

Marek Šulík

Slovenský dokumentarista a střihač. Za snímek Těžká duše (2022) získal nominaci pro nejlepší slovenský dokument Slnko v sieti. Právě dokončuje dokument o Zuzaně Čaputové Prezidentka, který do kin vstoupí na podzim.

Politická nomenklatura vždy prosazuje své nominanty do řídících funkcí různých organizací. Jejich vkus a představy o umění a světě pak určují celý systém, který s nimi souvisí. Míra té determinace je spojená s jejich osobními kvalitami a schopností být otevření světu a lidem. Bohužel dnešní koalice přišla s představou státu, který má v maximální míře kontrolovat společnost, a složitými mechanismy se dokonce snaží určovat společenské narativy. Takovéto „komandování“ shora je projev diktatury. Snaží se usilovně proměnit otevřený systém na uzavřený – takový, jaký tu byl před rokem 1989 a během vlády Vladimíra Mečiara.

Následně neočekávám jen přímé politické objednávky, či dokonce cenzurní zásahy. Jde také o případnou autocenzuru, nesvobodu jednání a obavy mnoha lidí na různých rozhodovacích pozicích. To pak ovlivní výběr projektů, témat a způsob jejich zpracování, a to potom bude souviset s tvůrci, kteří je realizují. Oblast kreativního průmyslu na Slovensku je obecně velmi křehká, protože je malá. V oblasti dokumentární tvorby v posledních letech vzniklo několik kvalitních dokumentárních filmů a televizních cyklů s nadčasovým rozměrem, ale pokud bychom měli hovořit o systematické angažované dokumentaristické práci, která by reflektovala společnost a pomáhala ji pochopit, takové výrobní struktury nevznikly a konkrétní filmy tohoto typu jsou spíše unikátními jevy. Důležité výzvy by před námi stály i v dobrých letech. Nicméně ztrácíme drahocenný čas a energii tvořivých lidí.

V této chvíli politická situace na Slovensku ovlivňuje jen mé duševní zdraví. Je však velmi pravděpodobné, že je otázkou několika měsíců, kdy se dotkne i konkrétní práce.

Lucia Kašová

Slovenská dokumentaristka, režisérka filmu The Sailor (2022), který měl premiéru na kanadském festivalu HotDocs. Pro televizní cyklus Expremiéri (2018) natočila otevřený portrét slovenského premiéra Roberta Fica.

Vládnoucí garnitura se rozhodla podrobit si kulturní obec. Instituce, které dlouho bojovaly o svou samostatnost, chce opět centralizovat, odebrat rozhodovací kompetence odborným komisím a všechny uspořádat do pyramidové struktury, na jejímž vrcholu bude ona – „nacionalistka z Kittsee“, která chce diktovat, o čem máme psát, jak malovat, jaká témata zpracovávat ve filmech. Často nyní skloňujeme termín „normalizace“, protože podle ministryně má být umění „slovenské a žádné jiné“. Rozsévá kolem sebe nenávist vůči menšinám a otevřený rasismus podbarvený konspiracemi nejhrubšího zrna. Na Slovensku nyní vážně diskutujeme o tom, zda je Země kulatá. Je to tragédie, cítím se, jako bychom se vrátili do středověku.

Začali s rozkladem RTVS po vzoru Orbána, následovaly politické relace na komerčních televizích, kde jsme s nadějí upírali pozornost k Renátě Kellnerové, která tento rozklad v TV Markíza jakožto majoritní vlastník mohla zastavit, ale ukazuje se, že byla spíše jeho tvůrkyní, aby ochránila svůj byznys s vládou. Pokračovali Fondem na podporu umění, kde pan Michelko – náměstek ministerstva kultury – argumentoval citátem z knihy, kterou sám vydal, že prý „jaké zvrácené umění“ fond podporuje. Další na řadě budou Audiovizuální fond (AVF) a jiné divoké nápady nových cenzorských orgánů.

Kultura vždy bojovala v první linii proti socialismu, mečiarismu – a nyní bojuje proti ficismu. Neměli bychom se ptát, čeho tím dosáhneme, měli bychom se ptát, kým bychom byli, kdybychom to neudělali. Proto protestujeme, píšeme petice, stávkujeme, ale čas a moc jsou na straně vlády. Bude nyní velmi záležet na tom, jak definujeme hranice a jak se zorganizujeme v odporu. Dokumentární film je naštěstí (nebo bohužel) na okraji zájmu. S podfinancovaným AVF, který je ve ztrátě, a minimální podporou od RTVS, jejíž financování se bez diskuse změnilo, je výsledkem prostředí plné nejistoty a strachu.

Paula Ďurinová

Slovenská filmařka, výtvarnice a esejistka žijící v Berlíně. Její experimentální slovensko-německý snímek Lapilli má premiéru na letošním festivalu v Karlových Varech v soutěži Proxima.

Na Slovensku dlouhodobě nežiji, politickou situaci však sleduji a úzce spolupracuji s kolegy, kteří zde působí. Profesně i lidsky cítím hlubokou frustraci ze současného vývoje, kdy se dva významné umělecké fondy – Fond na podporu umění a Audiovizuální fond – ocitly v ohrožení demagogií současné vlády. Když se o financování filmů a uměleckých projektů bavím se svými kolegy v zahraničí, ukazuje se, že fondy na Slovensku mají kvalitní schémata vícestupňového financování, která jsou otevřena rovněž začínajícím autorům a autorkám. Slovensko se momentálně stává strašákem, protože jde o další evropskou zemi, která se orbánizuje. 

Z Berlína, kde žiji, v posledních devíti měsících sleduji, jak se Německo stále více posouvá směrem ke krajní pravici. Umělci a aktivisté jsou ostrakizováni nebo jejich projekty zastavovány, protože ze základního pocitu lidskosti vyjadřují solidaritu s Palestinou. Boj o to, aby berlínský senát nevyužíval politickou doktrínu a lustrační praktiky ve svých uměleckých fondech, jsme zde vedli také. Moje velká podpora na Slovensku patří například iniciativám jako Otvorená kultúra!.