COVIDíme
Život v technologicky vyspělé společnosti navozuje dojem bezpečí a kontroly nad vlastním osudem. Katastrofy, jimiž média vyplňují naši každodennost, jsou vzdálené, takřka virtuální. Můžeme se jich lehce zbavit přepnutím na jiný televizní kanál. Když tedy v bezprostřední blízkosti našeho domova udeří virová pandemie, vypadá nereálně, nepravděpodobně a surrealisticky. Jako bychom se ocitli v dystopickém sci-fi či v katastrofickém filmu, který za chvíli skončí. Nebo se ve snu nořili do strachů zakořeněných hluboko v našem podvědomí, s jistotou, že se zakrátko probudíme.
Na tuto neviditelnost, surreálnost pandemie upozorňuje italská dokumentární esej Mizející, soutěžící v hlavní ji.hlavské sekci Opus Bonum. Režisér Filippo Ticozzi natočil videodeník, v němž analyzuje svůj fyzický i psychický stav během lockdownu. V černobílých obrazech ukazuje ohraničený svět své existence, která se smrskla mezi čtyři stěny a omezila se na rozestlanou postel, nepořádek na kuchyňské lince, fleky na zdi a neúspěšné pokusy navázat kontakt s blízkými. Jako by nemožnost být viděn a slyšen uvrhla tvůrce do nicoty. Ticozzi z okna svého bytu sleduje psa, který svobodně polehává na ulici, nebo poslouchá zpěv ptáka, jenž se usadil na stromě před domem. Známý svět se mu ztrácí před očima a banální výjevy získávají zcela nové obrysy. Zviditelňují vše, co člověk právě ztratil.
Svět sice vypadá stejně jako kdykoli jindy, ale je to jen opojná, zrádná a zkázonosná iluze, zakrývající neviditelné nebezpečí. Vypovídá o tom i snímek ze sekce Dokument ČT, New York v čase korony. Tereza Nvotová ve svém filmu, jenž je napůl deníkem a napůl reportáží, vyjíždí do ulic New Yorku, zaplavených billboardy a barevnými světelnými reklamami. Ty však nikdo nevidí, protože davy lidí zmizely. Zpěv ptáka za oknem nebo zneklidňující pustota a dusné ticho městských ulic poukazují na to, že za těmito všedními obrazy existuje ještě jiná realita nemocničních oddělení plných nakažených lidí.
Mluvící obrazy
Pod tento zrádný a zdánlivě banální povrch nahlíží v ji.hlavské sekci Zvláštní uvedení CoroNation čínského disidenta a aktivisty Aj Wej-weje. Spolupracovníci předali režisérovi, který žije v exilu, téměř pět set hodin záznamů natočených mezi lednem a dubnem 2020 přímo ve Wu-chanu, v epicentru pandemie. Mýlili bychom se, kdybychom čekali kolekci drastických záběrů, jež v reportážním stylu vyobrazují dramatické výjevy chaosu, paniky a utrpení. To by ostatně ani nebyl Ajův styl. Představitel tzv. pomalých filmů natočil v duchu Slow Cinema již svůj celovečerní debut Human Flow (2017). Vizuálně uhrančivá esej o uprchlické krizi se vyjadřuje prostřednictvím tiché observace, estetické působivosti širokoúhlých obrazů a meditativní hudby.
Estetizace představuje důležitý element i v CoroNation, což je patrné v délce záběrů nebo scén odehrávajících se v reálném čase. Téměř minutový pohled na lékaře, jak si myje ruce, nebo záběr, ve kterém na sebe před nástupem na pracoviště navléká několik vrstev ochranného oblečení a po skončení pracovní doby kontaminovaný oděv podle přesně stanovaného postupu zase svléká, akcentuje význam těchto pracovních rituálů. Ajův důraz na detail a jeho trvání můžeme vidět i v záběru na lékaře při cestě do jeho ordinace, která se nachází na konci dlouhé a spletité chodby provizorní, narychlo postavené nemocnice. Délka záběru zdůrazňuje extrémnost prostředí a v této abnormální situaci zostřený význam jinak běžných činností.
CoroNation není jen vizuální esej, na rozdíl od Human Flow má mnohem výraznější politický obsah. Zaměřuje se na konkrétní lidské příběhy, na nichž ukazuje silné i slabé stránky režimu. Pro fungování systému v době krize je důležitá kolektivnost a jednota. V Ajově dokumentu totalitní Čína zareagovala jako jeden velký organismus. Je to kolektivní postava, která je ověnčená znaky moci, jako jsou hypermoderní výškové budovy, monumentálně se vzpínající k nebi. Jejich barevně osvětlené fasády představují symbol pokroku a konkurenceschopné světové ekonomiky. Projevem této síly je i kolektivní mobilizace stavebních dělníků a zdravotnického personálu, který ve Wu-chanu vítají diváci potleskem, jako by šlo o reprezentační týmy olympijských her. Díky kolektivnímu vzepjetí vzniká v extrémně krátké době obří improvizovaná nemocnice a o pár měsíců později se daří překonat první vlnu epidemie. Poté, co se obranný systém vypořádá s nákazou, však začne napadat i svoje vlastní buňky, jak ukazuje příběh dělníka, který přijel do Wu-chanu stavět nemocnici. Teď marně bojuje s úřady o to, aby ho pustili domů za rodinou.
O vztahu státu k občanům silně vypovídá scéna, v níž úředník před zraky pozůstalého necitlivě drtí ostatky, aby se vešly do urny. Ajova schopnost zaměřit se na detail zde slouží k vykreslení obrazu systému, v němž je lidský život jen položkou na seznamu, úředním úkonem. Pro režim, kde je institucionalizované i umírání, lidský život úředně končí předáním ostatků a úmrtního listu. CoroNation poukazuje nejen na roli jednotlivce při zvládání kolektivní hrozby, ale i na dlouhodobá traumata, která způsobila jak pandemie, tak režim samotný.
