Deset tipů z Famufestu

59. vteřina (r. Kateryna Ruzhyna)
Ukrajinská filmařka Kateryna Ruzhyna, autorka oceňovaného snímku Avitaminóza, a střihač George Itzhak vytvořili pětiminutový film stojící na pomezí avantgardní a vědecké kinematografie, v němž se prolíná životní cyklus vosy uvězněné v plodu fíkovníku a jednoho partnerského vztahu, jehož průběh se rovněž zdá být řízen pudy a odsouzen k rozkladu. 

Ani se nenaděješ a už se jmenuješ (r. Ema Hůlková)
Portrét šestileté Viktorky, která žije se svou mámou, čekající druhého potomka. Vědomí, že už nebude jediným dítětem, a také blížící se nástup do první třídy, v dívce podněcuje úvahy o vlastním místě ve světě. Dětskému vnímání je podřízen styl a rytmus filmu, který je unikátní právě svou schopností empaticky zprostředkovat něčí způsob zakoušení a vyhodnocování reality.

Dotknout se tmy (r. Jamaica Kindlová)
Anidok nedávno vyznamenaný Cenou Pavla Kouteckého je vyprávěn z pohledu nevidomého chlapce. Jeho svět nám zprostředkovává voice-over i nezvyklá animační technika. Jamaica Kindlová film vytvořila metodou pískové animace, která – podobně jako vnímání světa skrze doteky – vyžaduje velmi citlivou motoriku. Křehká estetika filmu je tak podobně jako v případě Ani se nenaděješ a už se jmenuješ v souladu s tématem a perspektivou protagonisty.

Keď som vošla dnu, bolo ťažké vyjsť von (r. Nora Štrbová)
Podobně jako 59. vteřina, také nový film nadějné a nadané animátorky a dokumentaristky Nory Štrbové se nachází na pomezí různých druhů a žánrů. Když Ida vyklízí dům po svém dědečkovi, výtvarníkovi, jednotlivé artefakty začínají za zvuků Concerta grossa od Francesca Geminianiho žít vlastním životem, zpřítomňovat trudné i radostné vzpomínky a přetvářet (časo)prostor. Film získal na Jihlavském festivalu cenu za nejlepší zvuk. 

Mezi námi zvířaty (r. Adéla Kaiserová)
Mezidruhová esej Adély Kaiserové vypráví příběh o tom, jak se člověk v přesvědčení o vlastní důležitosti nadřadil ostatním živočichům a ztratil schopnost s nimi spolucítit. Film nás obrazem i zvukem navrací ke zvířatům, jejichž přirozený řád je nabouráván lidskou činností, a převrací tím obvyklou hierarchii. Jako nezvyklé, vychýlené se v pásmu tragikomických i skličujících výjevů ze života lidí a zvířat nejeví to, co je zvířecí, nýbrž to, co dělají lidé. 

Mincinky (r. Veronika Tůmová)
V rámci svého cvičení 1. ročníku katedry dokumentární tvorby se Veronika Tůmová vydala do Banátu, kde její vzdálená teta strávila čtyři roky. Obě ženy spolu přitom mimo obraz vedou otevřený mezigenerační dialog o mateřské zodpovědnosti a nárocích na ženy, kterým společnost nikdy neopouští to, co muži dělají zcela běžně – opuštění domova a vlastních dětí. 

Portrét Irmy Geisslové, která umřela smutná (r. Kateřina Konrádová)
Atypický přístup k portrétnímu formátu zvolila Kateřina Konrádová. Její film připomíná život a tvorbu básnířky Irmy Geisslové prostřednictvím hraných scén, rozhovorů s lidmi, které Geisslová ovlivnila, i bezeslovných záběrů míst a věcí. Namísto toho, aby režisérka předložila definitivní portrét jičínské rodačky s výjimečným literárním talentem, zaznamenává samotný proces rozkrývání něčí minulosti a hledání vhodného tvaru. 

První pacient (r. Ondřej Nuslauer)
Film Ondřeje Nuslauera, mj. střihače celovečerního dokumentu Velké nic, je naléhavou, v podstatě dokudramatickou rekonstrukcí první transplantace srdce, která byla v Československu provedena. Protagonistkou filmu odehrávajícího se v létě 1968 je žena, kterou dle lékařského koncilia může zachránit jedině nové srdce. Autenticky působící záběry riskantního zákroku jsou prokládány retrospektivními střípky z jejího předchozího života.

Říká se, že nejdelší sen trvá 45 minut (r. Juliana Moska, Zdeňka Petrová)
Další z výrazných tvůrkyň s osobitým filmovým viděním je Juliana Moska, jejíž filmy jsou pravidelně uváděny na jihlavském festivalu. Na FAMU studuje dokument. Fragmentarizovaný průnik do mysli člověka trpícího ztrátou krátkodobé paměti Říká se, že nejdelší sen trvá 45 minut realizovala se svou spolužačkou z katedry střihu Zdeňkou Petrovou.  

Zapsán jako otec (r. Dariia Kovalchuk) 
Dariia Kovalchuk pochází z Doněcké oblasti na Ukrajině. Na FAMU studuje dokument. Ve filmu Zapsán jako otec se prostřednictvím fotek, zpráv a rozhovorů s rodinnými příbuznými snaží pochopit, kdo je její táta, kterého neměla možnost poznat. Od rodiny odešel, když jí byl jeden rok. Podobně jako Diana Cam Van Nguyen ve filmu Milý tati s ním vede alespoň na dálku dialog a snaží se mu přiblížit nejdřív v přeneseném, pak i v doslovném významu.