Dokud skleněný strop nevidíme, nemůžeme ho prorazit

K ilustraci tohoto fenoménu se ve filmu střídají příběhy několika žen (a jednoho muže) a anketa na ulicích různých měst celého světa. Z té se dozvídáme, že ačkoli řada lidí má poměrně konkrétní představu o tom, co by skleněný strop mohl znamenat, stále ještě velká část společnosti ani neakceptovala jeho existenci. 

Setkáváme se s Rebeccou Burke, která se soudí se svým bývalým zaměstnavatelem kvůli platové diskriminaci, s jejími předchůdkyněmi z BBC, s francouzskou architektkou, japonskou manažerkou a koučkou. Režisérka hovoří i s první finskou prezidentkou Tarjou Halonen, podle které ani současná situace ve Finsku neznamená, že ženy již plnou rovnoprávnost vybojovaly. Bojovnice za lidská práva Charlayne Hunter-Gault zase připomíná, že úsilí o rovnoprávnost je celoživotní práce, nikoli jedna bitva. 

Nejde jen o statistické údaje

Sdělení filmu není nijak překvapivé – ženy na pracovním trhu ani v politice nemají na růžích ustláno a boj s nerovnostmi není nijak snadný nebo příjemný. I toto zdánlivě jednoduché sdělení však má významný přínos – je to právě vizualizace dopadů diskriminace na jednotlivé ženy a jejich osudy, co nám může napomoci uvědomit si, že v diskriminaci nejde jen o nějaké statistické údaje. Stále se až příliš často s tvrzením, že nic takového jako genderové nerovnosti na pracovním trhu nebo v politice neexistuje.

A právě takové příběhy, jako je ten Rebeccy Burke, ukazují, jak nerovnosti a znevýhodnění dopadají na reálné životy lidí. Jak bolestivé je setkání se znevýhodněním v práci, které není možné redukovat pouze na ušlou mzdu. A zejména - jak náročné můžou být soudní spory, pokud se rozhodneme proti znevýhodnění nebo diskriminaci ozvat. 
Ne všechny zobrazené příběhy jsou takto deprimující – setkáme se i s úspěšnými strategiemi, jak nerovnostem čelit, například je možné založit si vlastní firmu. Ani tyto strategie však nesmažou pocit kruté nespravedlnosti, kterému ženy v pracovním světě často musí čelit.

Systémový problém

Co film neakcentuje, jsou společenské faktory, které existenci skleněného stropu podmiňují a nadále umožňují. Nejde totiž jen o individuální „zlé“ zaměstnavatele, kteří diskriminují konkrétní ženy, ale o systémový problém. Ten vychází mimo jiné ze společenských stereotypů, z toho, jak je konstruováno mateřství a rodičovství, a z ekonomických faktorů, které nutí zaměstnavatele šetřit na lidské práci i za cenu porušování zákonů.

Ocenila bych i větší důraz na to, že protipólem a jakýmsi doplňkem prorážení skleněného stropu a pronikání žen do maskulinizovaných sfér by mělo být i zvyšování prestiže a hodnoty oblastí, ve kterých ženy v současnosti převažují. Ať už se jedná o mateřství a neplacenou druhou směnu nebo o feminizované profese. Tento prvek je částečně zastoupen příběhem otce v domácnosti, ale podobně jako o podobách skleněného stropu je třeba o něm mluvit ještě více. To už by ale mohl být materiál na další film.