Ejhle, paradigma!

Člověku se mohou i bez roušky zamlžit brýle, když se porozhlédne po Googlu, jak se paradigma a změna staly předmětem podnikání. Je to nesporně součástí (evoluční) proměny světa, jen reflexe této probíhající změny se mění. Na změně a její reflexi byla postavená i idea modernismu a celé 20. století s oběma světovými válkami zasadilo vědomí změny do našich životů jako konstantu, s níž se vypořádáváme. Jenže ony války byly časově vymezené: víme, kdy a jak začaly a kdy a jak skončily. Naše doba takto omezená není, válka a mír se prolínají v čase i v prostoru. S globalizací se náš pohled rozšířil na oblasti, které přesahují odborné nebo zkušenostní horizonty každého z nás. Od šedesátých let pak zkoumáme možnosti paradigmatu především jako obecné, velké teorie, koncept světa a jeho fungování. Přitom jsme znejistěli v tom, co sami zakoušíme, i v tom, co víme. Osvojujeme si cizí zkušenost, protože se nám přiblížila na dosah, cítíme (spolu)odpovědnost za skutky, které jsou nám vzdálené fyzicky a geograficky, ale nikoliv morálně.    

Benešův zákolníček

S odchodem Karla Vachka na konci roku 2020 se mnohým začaly zpřítomňovat nejrůznější příběhy, záblesky vzpomínek, slova a zvuky, které s ním byly spojeny. Zůstane mi v paměti mimo jiné i Vachkova lehkomyslnost v nakládání s fakty, vyvažovaná osobitou encyklopedií, kterou vytvářel svými knihovnami. To byla součást Vachkovy dynamické filozofie: jednotlivá fakta, historickou přesnost jmen a letopočtů nepovažoval za směrodatné, protože chtěl pomocí příběhu pojmenovat nějaký etický problém. Legendární je Vachkovo vyprávění o zákolníčku, jejž malý Edvard Beneš vytáhl z kola vozu, takže rodina nemohla za bouřky vyjet na pole a byla tak ušetřena zkázy. Vachkův svět byl subjektivní, osobně za něj ručil, takže si i historická fakta mohl přizpůsobit, přisvojit. Onou encyklopedií, která tuhle svobodu v nakládání s fakty vyvažovala, myslím knihovnu, kterou budoval dlouhá léta, aniž by ji spojil v jeden celek – už proto, že část zůstala v Americe, část v jeho bytě na Suchém vršku a část v seminární místnosti na FAMU. Není to knihovna jako idea univerzálního vědění, ale přebohatá mozaika nejrůznějších typů poznatků, ideologií, příběhů – tedy idejí, z nichž se každá ve svém kontextu zdála být významná a reprezentativní. Nevím, jak často někdo ze studentů na katedře dokumentu na FAMU nebo u Vachka doma nějaký svazek z knihovny vytáhl, aby se inspiroval nebo třeba jen něco dozvěděl. Často jsem měl dojem, že zaplněné regály knihoven jsou spíš Vachkovou hradbou proti ignoranci, že se vlastně nepředpokládá kdovíjak aktivní nakládání s uloženými svazky, že to je tedy spíš symbolická alternativa rychlé sklizně internetových informací. Vachkova knihovna je z podstaty pomalá, ale nabízí nepřeberné bohatství náhod, inspirací, vysvobození.

Vachkova jeskyně rovnosti

Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit. Hned mi vytanula na mysl vzpomínka, že to byl právě Vachek, kdo vehementně upozorňoval, že aspoň pro absolventy, kteří se z dobrých důvodů nedokážou asimilovat  dominantnímu modu produkce (rozuměj televize, reklamy, spotřeby), musí škola zařídit zázemí, v němž dokážou nějakou dobu tvořit a přežít – ideálně do premiéry prvního filmu, ve kterém se ukáže, co dál. Anebo neukáže – to byl další rozměr Vachkovy volnosti ve vztahu ke studentům a studentkám jako budoucím kolegům a kolegyním. Bral je jako někoho, kdo bude společně s ním utvářet podobu české kinematografie, kultury, společnosti. Už při přijímacím řízení dával dost jasně najevo, u koho cítí osobitý talent, hodný podpory, a kdo se naopak podřídí systému bez invence. Na svých soudech docela trval, ale dokázal je i přehodnotit – vždyť se za jeho éry vraceli do magisterského stupně studia studentky a studenti, které sám původně odmítl. Omyl je součástí pedagogického rizika a Vachek věděl, že ani debut, do něhož autor/ka vloží všechno, se nemusí podařit. Všichni dnes vědí, že natočit první film je snazší než natočit druhý, třetí. To tu píšu proto, že moje představa o Vachkově kabinetu (nebo spíš jeskyni?) se podobá útočišti, ale jistě ne producentskému workshopu.

Představa tohoto světa, v němž jsou vize právě Vachkovy jeskyně uskutečnitelné, je nakonec tíživá, protože paradigma, k němuž jsme většinově odsouzeni, tuto představu aktuálně vylučuje. A tady se mohutně vynořuje jeden ze základních kamenů Vachkova pedagogického a filozofického poselství: změna. Ten pojem patří spíš do začátků Vachkova pedagogického působení na FAMU, ale časem se nevytratil, jen ho překryly širší sociální a filozofické koncepty. Dokážeme dnes myslet v kategorii změny? Nebo jsme akceptovali status quo, podmínky existence, hierarchie, autority? Nejsme jen obětí mýtu, že „to nejde“? Na základě čeho nějakou věc vylučujeme nebo předpokládáme jako nemožnou?

Když jsem psal pro A2larm Vachkův nekrolog, vzpomněl jsem si, jaký význam dával Vachek pořadí slov rovnost, volnost, bratrství v podtitulu Nového Hyperionu, svého prvního filmu po roce 1990. V úvodních titulcích filmu to začíná volností, jak jsme zvyklí. Na plakátu je ale první rovnost. Možná to byla jen chyba, chvilková nepozornost Milana Knížáka jako autora plakátu, ale Vachek na změněné pořadí často upozorňoval s tím, že rovnost je víc než volnost. Rovnost byla podle něj vydobytá hodnota, která dává každému člověku šanci na důstojnost; rodové nebo sociální dispozice nejsou určující – a v tomto smyslu je rovnost volnosti nadřazená. Není to snad dostatečný důvod k tomu, abychom si Vachkovu jeskyni představili jako možnou?