Hranice lidskosti, tříd a starostí

Výsledky eurovoleb naznačily, že abstraktní téma klimatické krize dokáže rozpohybovat nemalou část lidí, když se najednou těsně dotýká každodenních věcí zaparkovaných přímo před domem. „Zákaz spalovacích motorů? Not on my watch, kámo,“ řekli si pravděpodobně početní mladí voliči sběratele aut a nacistických starožitností Filipa Turka. Mohla je přesvědčit Turkova image vytuněného árijského chasníka ze sídliště, jak často zaznívalo v mediálních analýzách. Anebo se zkrátka mohli zaradovat, že před nimi místo komisního politika v šedém obleku konečně stojí lidový expert, kterému ony diskutované motory opravdu procházejí rukama. Hajlování nehajlování, i takhle se dá dnes autenticky uchopit celoevropské téma.

Lze něco z tohoto „rukodělného“ přístupu užitečně přenést na jiný, podobně vzdálený problém evropských rozměrů? Aniž by bylo třeba zvedat nahnědlou pravici? Téma levné práce otevírá z protilehlých ideových pozic letošní film Hranice Evropy režisérky Apoleny Rychlíkové s novinářkou Sašou Uhlovou jako hlavní aktérkou. Pod koberec zametanou zkušenost vykořisťovaných gastarbeiterů, kteří z východoevropských domovů odcházejí za vyššími příjmy na takzvaný vyspělý Západ, líčí dokument syrovými reportážemi přímo ze tří míst činu: německé farmy, irského hotelu a francouzského systému domácí péče. V nich Uhlová coby najatá pracantka sama podstupuje – a s pomocí skryté kamery zaznamenává – mnohdy zničující rutinu. Nabyté pocity, zážitky a zdravotní újmy pak tlumočí deníkovou formou. Rychlíková a Uhlová tímto navazují na svůj velmi podobně koncipovaný film Hranice práce (2017), jenž rozkrýval úskalí soudobé otročiny v tuzemském měřítku.

Stejné téma, jiná startovní čára 

Podařilo se ale novému filmu vyvolat srovnatelně širokou diskusi? Před závorku je třeba vytknout, že ačkoli v atlasu dokumentárních druhů by oba snímky mohly klidně sdílet tutéž stranu, do světa vstupovaly za odlišných podmínek. Hranice práce vznikaly jako díl televizního cyklu Český žurnál showrunnerské dvojice Vít Klusák a Filip Remunda. Stejně jako řada dalších epizod téhož cyklu se tedy vysílaly na ČT, a především soutěžily v sekci Česká radost na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Zde vyhrály hlavní cenu a získaly pochvalné recenze od tuzemských publicistů. Kladně film hodnotili Tomáš Stejskal (HN.cz) i Jan Vitvar (Respekt), vyloženě nadšená byla Karolína Kašparová (E15). Pozornost k Hranicím práce přitáhla ještě před jihlavskou premiérou série textových reportáží Hrdinové kapitalistické práce, kterou Uhlová vydala na webu Alarm. Články měly velkou čtenost a budily pozdvižení. Autorka se stala terčem osobních útoků a svými zjištěními o nedostačující mzdě ve Vodňanské drůbeži přiměla k příkré reakci i tehdejšího premiéra a majitele podniku Andreje Babiše.

Oproti tomu Hranice Evropy byly od začátku mezinárodnější projekt. Jak uvádí sama Rychlíková, první podnět k jeho realizaci přišel od maďarského novináře na zahraničním promítání Hranic práce. Produkčně se na novince znovu podílely ČT i společnost Hypermarket Klusáka a Remundy, tentokrát se však jednalo o mezinárodní koprodukci s Francií a Slovenskem. Reportáže vyšly opět textově na Alarmu, a navíc i jako knižní publikace Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Světovou premiéru měly Hranice Evropy na uznávané zahraniční přehlídce CPH:DOX, v tuzemsku se poté hrály na Jednom světě, kde režisérka snímek osobně doprovázela i do regionů. Na rozdíl od Hranic práce vstoupil nový film také do české a slovenské kinodistribuce, byť v limitovaném nasazení. Ve vícero bodech tak naplnil ukázkovou definici okrajového artového titulu, včetně snížené šance zasáhnout širší veřejnost.

Levicově radikální vetřelci

Jak tedy posun Rychlíkové a Uhlové do evropského prostoru přijala filmová kritika? A jakým způsobem se ke snímku o námezdní práci v cizině vůbec dokázala vztáhnout? Politika je zde nepřekvapivě jednou z interpretačních a hodnotících rovin, byť zdaleka ne v takové míře, jak bychom asi čekali. Ještě v závěru recenze Hranic práce například Mojmír Sedláček (MovieZone) napsal, že film „předkládá myšlenky, které můžou pro leckoho být příliš levicově radikální“, označil jej za „velmi vyhraněný, až emočně vydírající“ a navzdory jeho společenské užitečnosti varoval, že „bychom se před ním však měli mít trochu na pozoru“. V jeho textu k Hranicím Evropy už nic v tomto duchu nezaznívá. Naopak to vypadá, jako by ve snímku Sedláčkovi jistá politická zanícenost scházela. „Angažovaná žurnalistika v podobě Hranic práce aspoň dokázala poukázat na konkrétní tuzemské trable, v nejhorší možné interpretaci novinky si však může někdo říct, že když se tyhle potíže nedaří vyřešit ani na Západě, tak co bychom mohli chtít my…,“ píše kritik.

Dvě recenze nicméně s politickým rámováním Hranic Evropy a jejich tvůrkyň výslovně pracují. Kristýna Skalníková (Novinky.cz) charakterizuje tvorbu Apoleny Rychlíkové skrze „levicová, společensky angažovaná témata“. Není to pejorativní, ale spíše informativní spojení; sama recenzentka zjevně s režisérčinými postoji hodnotově souzní, nebo s nimi alespoň není ve sporu.

Naopak Mirka Spáčilová (iDNES.cz) projevuje vůči ideové pozici filmu silnou antipatii. Nejprve konstruuje „zasvěceného diváka“, který „čeká […] moderní marxistickou agitku“, a následně směřuje svoji kritiku hlavně proti Saše Uhlové. Napadá ji přitom za pokrytectví, tedy za rozpor mezi proklamovanými postoji a jejich uskutečněním v praxi. Jeden prohřešek etického rázu se podle Spáčilové týká přístupu k lidem, kteří v dokumentu vystupují. Kritička se zde zastává zaměstnanců a seniorů a vyjadřuje pochybnost, jestli o natáčení věděli a se zveřejněním souhlasili – především „lidé, jimž by mohly kritické výroky na adresu šéfů ublížit“. Uhlovou tak implicitně líčí jako vetřelce, jehož přítomnost může ostatním zúčastněným přinést více škody než užitku.

„Ve snaze investigativní novinářku nachytat a usvědčit ale recenzentka opomněla, že tato ,záchrana světa‘ byla pro Uhlovou také prací.“

Nejostřeji si pak Spáčilová počíná, když v recenzi se sugestivním názvem „Kdo tě potřebuje víc, dobrovolní otroci, nebo umírající táta?“ hodnotí vztah Uhlové k jejímu otci. Dceru významného novináře a politika Petra Uhla vykresluje jako ufňukanou, div ne narcistní aktivistku, která sice „po tatínkovi zdědila [jeho] postoje“, ale sama je „šíří s nádechem sebestřednosti“. Z ironických poznámek v textu lze vyvodit, že tuto sebestřednost Uhlové spatřuje Spáčilová v jejím domněle zhýčkaném až přecitlivělém chování, jelikož „často hlásí fyzickou újmu na vlastním těle“, a to hned ve vícero zaměstnáních. Má tedy podle ní povážlivě blízko jak k etickému, tak k osobnostnímu selhání.

Když nakonec Spáčilová klade rétorickou otázku, „jestli by člověk místo záchrany celého světa neměl sdílet poslední okamžiky svých nejbližších“, opět sarkasticky rýpe do Uhlové, která kvůli zahraničnímu natáčení dokumentu propásla otcovu smrt. Ve snaze investigativní novinářku nachytat a usvědčit ale recenzentka opomněla, že tato „záchrana světa“ byla pro Uhlovou také prací, kterou si dost možná nemohla dovolit odmítnout. Averzi Spáčilové proti politickému náboji Hranic Evropy každopádně nelze oddělit od uštěpačných poznámek na adresu protagonistky filmu. V jejím soukromí totiž kritička nachází munici k tomu, aby smysl projektu zdiskreditovala.

Ve své jízlivosti je text Spáčilové mezi dosud publikovanými recenzemi ojedinělým excesem, a to i když vezmeme v potaz komentáře na uživatelských databázích (byť narušení etiky ve filmu pozoruje také ČSFD uživatelka Foghorn). Můžeme jej číst – jak bývá u této kritičky zvykem – ryze ideologicky, coby konzervativní odsudek pokrokářského aktivismu. Zároveň v něm ale jde spatřit zřetelné generační hledisko, které nám také napoví, co kritička na Hranicích Evropy navzdory kousavým poznámkám přece jen cení. Petru Uhlovi vyjadřuje sedmašedesátiletá Spáčilová respekt, popisuje jej oslavným adjektivem „legendární“. Napojit se dokáže i na francouzské důchodce, o něž Uhlová dochází pečovat. Pro Spáčilovou film v této třetí části odhodí stranou svoji politickou agendu, „od odborářské linky přejde k působivější lidské“, a dokonce se stává dojemným.

Empatie pro ty, co dřou v temnotě

Právě kapitolu z Marseille, kde Uhlová se seniory během opakujících se návštěv navazuje těsnější kontakt, současně vyzdvihuje několik recenzí bez ohledu na politické preference, věk či gender. Podle Sedláčka se tu „dočkáme nejsilnějších osobních příběhů, dotvářejících kontrast mezi psychicky a fyzicky náročnými pozicemi“. Zahraniční recenzentka Barbara Goslawski (magazín Point of View) pak tvrdí, že ve Francii „se film otevírá, zpřístupňuje a nabízí patrně ty nejvíce srdcervoucí scény“. Pokud tedy hledat bod, v němž snímek dokáže novinářstvo zasáhnout citově, a provázat tak různé lidi, pohledy a postoje, je to přesně zde.

Vůbec nejrozšířenější výklad Hranic Evropy nicméně není ani emočně rozjitřený jako tyto komentáře, ani politicky znepřátelený jako Spáčilová, ani skeptický vůči dopadu filmu jako Sedláček. Spíše s určitou mírou obecnosti popisuje, jak dokument intervenuje do společnosti a kde v pozitivním smyslu tkví jeho potenciál. Ačkoli se v rámci tohoto sdíleného výkladu některé deskriptivní a rétorické prvky docela opakují, i tady najdeme mírné odlišnosti.

Co se zastávaného světonázoru týče, pohybují se tyto vstřícné recenze na poli humanismu. Zaklínadly jsou empatie či lidskost, tentokrát však oproti Spáčilové nejen ve vztahu k třetí, francouzské části, ale k Hranicím Evropy jako celku. Film tak „vnitřně, empaticky graduje v tématu vyprchávající či už vyprchané lidskosti“ (Jindřiška Blahová, Respekt) nebo je „o lidských příbězích“ (Viktor Palák, Odvážné palce), a to hlavně zásluhou Saši Uhlové, která zde „vystupuje nesmírně sympaticky, vzdělaně a především empaticky“ (Pavel Sladký, iRozhlas), „vykazuje velkou porci empatie a zprostředkovává nám životy lidí z masa a krve s vlastními osobnostmi, sny a emocemi“ (Barbara Goslawski), případně „zkoumá limity lidské důstojnosti mimo vlast“ (Kristýna Skalníková).

V humanistickém smyslu univerzální, tedy mezilidsky a interkulturně sdílené, je podle některých recenzí také poselství dokumentu. Sedláček ve filmu nachází „připomenutí toho, že ani když systém nenastavuje ‚správná‘ pravidla, měli bychom se k sobě chovat lidsky a citlivě a nesnažit se obohacovat na zneužívání druhých“. Kanadská publicistka Barbara Goslawski vnímá výpovědní hodnotu filmu jako celosvětovou a akcentuje jeho schopnost „ilustrovat univerzální pravdy o erozi přijatelných pracovních podmínek“. Píše-li Bláhová, že snímek „zviditelňuje neviditelnou Evropu“, podle Goslawski vrhá světlo na všechny, kdo „dřou v temnotě“.

Privilegium střední třídy 

Vedle lidskosti a empatie se ale v těchto a dalších textech objevují i jiné, mnohdy opět politizované výrazy a formulace postihující významové jádro filmu. A zároveň jsou reflexivnější: zohledňují nejen, co snímek investigativně odkrývá, ale i jaké vztahy vytváří či implicitně tematizuje. Ojedinělý je v tomto směru názor Bláhové, která snímek čte jako ukázku pozitivního společenského přínosu žurnalistické profese. Hranice Evropy podle ní jsou nejen o špatné, ale také o dobré práci – „o novinařině, která má možnost, privilegium a sílu ukázat a pojmenovat chyby“.

Ideologicky zatížené slovo „privilegium“ – užívané hlavně na progresivistické straně kulturních debat – úzce souvisí s třídní perspektivou, vazbou mezi zajištěnými a nezajištěnými vrstvami, kterou rozvíjejí další dvě recenzentky. Kristýna Skalníková tvrdí, že oproti Hranicím práce se film „tentokrát dotýká možná i palčivějšího problému, totiž celounijní mašinerie s levnou prací, kterou středostavovští Evropané nejspíš nevědomky udržují v chodu“. A pokračuje: „Svědomí nás všech zasahuje ve vícero momentech, jichž však zároveň naneštěstí není tolik jako v předešlém filmu.“ Nejde tedy už pouze o empatii, kterou by cítila Uhlová k pracujícím a kterou by sekundárně zprostředkovávala diváctvu. Vyvstává tu jakési vědomí rozdílů mezi třídami: propasti mezi relativním blahobytem těch, kteří při sledování filmu zažívají styk s neznámem, a těmi, pro které je náplň filmu každodenním chlebem. Ačkoli je patrné, že Skalníková do tohoto třídně reflexivního obratu zahrnuje i sebe, chápe jej primárně jako sdílený a formuluje jej kolektivně – jako středostavovské „my“, kterému film pomáhá uvědomit si svoji úlohu.

Ještě explicitnější a konkrétnější je ve vylíčení mezitřídních rozdílů Irena Hejdová (Deník N), jejíž text stojí za podrobnější rozbor z vícero důvodů. Hejdová na rozdíl od Skalníkové nemobilizuje celoevropskou střední třídu, ale adresněji míří k hledisku obyvatel české metropole, z nějž je těžké představit si jiný, strastiplnější život. V úvodu recenze charakterizuje Rychlíkovou a Uhlovou jako autorky píšící „o tématech skupin obyvatel, které jsou znevýhodněné a jež je z pražských kanceláří snadné přehlédnout“. Nakonec konstatuje, že „ač se při pohledu zvenčí může zdát, že tito lidé nám nemohou být vzdálenější, empatie Uhlové a Rychlíkové s jejich osudy nám přesvědčivě ukazuje, že jsou nám bližší, než bychom si mysleli“. To podle recenzentky dokonce může znamenat, že dokument je „v jistém smyslu schopen zasypávat hluboké příkopy, které v dnešní české společnosti mezi její privilegovanou a neprivilegovanou vrstvou leží“.

Je to jistě idealistická, vzletná teze, u níž však Hejdová nezůstává a pokouší se ještě expresivněji a podrobněji než ostatní v recenzi vylíčit, co všechno Uhlová spolu s východoevropskými gastarbeitery ve filmu zakouší. Píše, že reportérka „otrocky dře čtrnáct hodin denně, […] kmitá z patra do patra jako pokojská“ a poskytuje pohled „do temné stodoly, v níž ženy od šesté hodiny ranní, čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu porcují nekonečné hlávky zelí, zpracovávají padesát kilo kedluben a dvě stě kilo mrkve“. Nezvyklá detailnost, s jakou Hejdová reprodukuje náročné pracovní podmínky, je působivá. Jako by vršení těchto šílených čísel a objemů mělo také přispět k onomu zasypávání příkopů. Zmiňovaná empatie najednou není jen všudypřítomnou floskulí, ale hmatatelnějším vztahem obklopeným tunami zpracovávaných potravin a délkou oddřeného času.

„Spočívá klíč k přibližování vzdálených problémů v humanistickém, emočně zabarveném akcentu společné starosti?“

Osobní je politické, svoboda je levicová

V kontextu shromážděných recenzí je přitom pozoruhodné, že Hejdová se z hodnotového hlediska jako jediná silně přimyká ke svobodě. Vychází z názvu knihy Petra Uhla Za svobodu je třeba neustále bojovat, jenž je vzhledem k autorově disidentské minulosti pochopitelný, současně ale spjatý s devadesátkovým myšlením generace, která po sametové revoluci dostala jedinečnou příležitost se realizovat. Svoboda je dnes v politickém diskurzu spíše součástí pravicové rétoriky (viz původně libertariánskou stranu Svobodných) a bývá někdy chápána jako individualistický neoliberální pojem, jejž je naopak nutné zleva kompenzovat solidaritou a podpůrnou vztahovostí. Hejdová nicméně přesto boj za svobodu vidí jako klíčový princip, k němuž Hranice Evropy vybízejí. Konkrétně pak boj „za svobodu pracovat v důstojných pracovních podmínkách, za svobodu pohybu i právo na odpočinek. Za všechny ty drobné svobody, které ve svých životech automaticky očekáváme, ač zkušenosti hrdinčiných spolupracovníků svědčí o tom, že ani dnes nejsou zdaleka tak samozřejmé.“

Snad i vzhledem ke studenoválečné rétorice o železné oponě, která dosud rozděluje Evropu, jako by se Hejdové text upínal k předlistopadovému emancipačnímu horizontu, jehož dosažení by znamenalo osvobození pro všechny. Zdá se nicméně, že tento způsob uvažování a hovoření o společenských otázkách je v soudobém, převážně levicovém diskurzu stále živý. Setkáváme se s ambicemi „svrhnout“ či „zbořit“ patriarchát, jako by šlo o totalitní strukturu s vlastním předsedou a ústředním výborem, slýcháme o „útlaku“, který je synonymem pro opresi a exploataci. Rétorika boje za svobodu tak do tohoto soudobého revolučního slovníku zapadá – je vyjádřením odporu proti systémové nespravedlnosti.

Apolena Rychlíková se v rozhovoru pro dok.revue vyjádřila: „Samotný film je hodně osobní a intimní, není to politický manifest o vykořisťování, ale příběh jedné ženy, která skrze cestu poznává i sebe.“ Filmová kritika tento osobní rozměr rozpoznala a převážně ocenila, byť i v kladných recenzích najdeme vůči jeho zpracování výhrady („leckdy sklouzne k banalitě, až sentimentalitě,“ píše Hejdová). Současně se však recenze z pochopitelných důvodů nedokázaly od politické či společensko-kritické roviny oprostit – a především v akcentu na univerzální lidskost šlo o nejpozitivněji přijímaný rys dokumentu.

Spočívá tedy klíč k přibližování vzdálených problémů právě v humanistickém, emočně zabarveném akcentu věcí, starostí a zkušeností, které v nějaké obecné míře máme skoro všichni společné? Zní to asi příliš romanticky, recenze Hranic Evropy ale něco takového naznačují. Třeba to opravdu je způsob, jakým si levicová moderní politika může získat početnější a pestřejší publikum.