Jak se družit s jinými živočišnými druhy

„Make kin, not babies neboli družme se, ale nemnožme se.“ Lehce provokativní motto z environmentalistické eseje Donny Haraway Staying with the Trouble nás může napadnout při sledování nového dokumentu Moje učitelka chobotnice. O tom, že není dobrý nápad dělat děti, se toho v něm sice moc nedozvíme, zato k výzvě k družení se s jinými živočišnými druhy se snímek vášnivě připojuje.

Protagonistou filmu je potápěč Craig Foster. Po dobu přibližně jednoho roku se potápěl stále do téhož místa v podmořském lese chaluh u jihoafrického pobřeží. Neměl na sobě skafandr, zato si s sebou bral kameru. Jeho hlavním zájmem totiž byla jedna konkrétní chobotnice, která v lese žila. Foster ji sledoval při jejích každodenních průzkumnických výpravách, při lovu nebo souboji s nebezpečnými žraloky. Nenatočil ale klasický přírodopisný dokument o životě podmořského živočišného druhu. Namísto toho film pojal jako kroniku svého vztahu s touto chobotnicí. 

Množství unikátního materiálu, který Foster pod vodou natočil, pak režiséři James Reed a Pippa Ehrlich doplnili dalšími ilustračními záběry a uspořádali celek na základě dlouhého rozhovoru s Fosterem. Výsledkem je dokument, používající řadu emotivních postupů, jako je dramatická hudba nebo právě líbivé ilustrační záběry mořského pobřeží. Je to typ filmu, jemuž se v angličtině říká feel good (cítit se dobře), ale nikdy není vyloženě podbízivý, ani nezahlazuje nepříjemně ostré a drásavé aspekty skutečnosti. To, kvůli čemu se v tomto filmu máme cítit dobře, totiž není žádná zpráva o stavu světa, ale pozitivní příklad, který nám Foster dává. Ukazuje totiž možnost změny našeho vztahu k živým bytostem, s nimiž žijeme na této planetě.

Moje učitelka chobotnice v něčem připomíná nové přírodopisné dokumenty jako domácí Planeta Česko (2017), v nichž filmaři nevystupují jako nezúčastnění pozorovatelé, kteří se ke zvířatům před kamerou vztahují jako k předmětům vědeckého zájmu. Naproti tomu činí hlavním tématem filmu samotný proces natáčení – hledání místa, odkud je možné zvířata pozorovat, přímý popis toho, co konkrétní zvíře před kamerou dělá, včetně líčení vlastních pocitů namísto chrlení statistických dat a pouček z učebnic přírodopisu. Fosterův film jde ale ještě dál. Foster totiž není dokumentarista. Jeho vztah k natáčení a natáčenému zvířeti není pozorovatelský, ale spíš experimentální.

Lidé tu mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi

Právě tohle lavírování mezi pozicí pozorovatele a účastníka dění je na Mé učitelce chobotnici velmi pozoruhodné. Foster je od začátku chobotnicí fascinován, nejprve ji jen pozoruje, ale postupně zjišťuje, že si na něj chobotnice zvykla, že ví o jeho přítomnosti a dokonce s ním naváže fyzický kontakt. V jedné scéně dokonce zjistí, že chobotnice využívá jeho přítomnost při lovu. Když zjistí, že se podmořský les hemží malými žraloky, kteří jsou pro chobotnici nebezpeční, uvažuje, jestli by neměl nějak zasáhnout, zajistit, aby chobotnice byla v bezpečí. Několikrát se přímo snaží chobotnici aktivně pomoci.

Především je ale do svého vztahu k chobotnici silně citově zaangažovaný. Hned na začátku filmu říká, že se začal v těchto místech potápět v těžké životní situaci a už jenom pobyt pod vodou zlepšoval jeho psychiku. O chobotnici ve filmu mluví jako o někom, na kom mu zásadně záleží, ke komu chová přátelské city a kdo obohacuje jeho život. Zároveň ale pořád osciluje mezi zájmem o jednu konkrétní chobotnici, kterou natáčí, a o chobotnice jako živočišný druh, jenž je uhrančivý tím, jak zásadně se liší od člověka. To, že se spřátelil právě s tímto druhem a právě v jihoafrickém podmořském lese, je o to cennější – jak chobotnice, tak les chaluh jsou věci, které publicisté rádi popisují jako radikálně cizí, až mimozemské. Foster nikdy nezapomíná zdůrazňovat odlišnosti mezi lidmi a chobotnicemi, nesnaží se je polidšťovat, nefantazíruje o tom, že chobotnice k němu cítí totéž, co on k ní. Spíš s naprostou nenuceností nachází rovnováhu mezi blízkostí a fascinací, mezi kontaktem a pozorováním.

Donna Haraway ve futuristické vizi, kterou končí její esej, převrací tradiční vztah mezi lidmi a ostatními živočichy naruby. Namísto představy, že zvířata jsou tu pro lidi, konstruuje svět, kde tu lidé budou pro zvířata. Píše o lidech budoucnosti, kteří zasvětí celý svůj život tomu, aby zajistili přežití jiného živočišného druhu. Craig Foster jako by bezděčně ohledával právě tenhle bod obratu, místo, kde se lidé odnaučují přihlížet zvířatům a vnímat je jako biologické stroje nebo součást přírody, jež tvoří nějaký samostatný systém nezávislý na lidském faktoru. A naopak se učí družení, navazování kontaktů a vztahů a osmělování se k takovým zásahům, které nebudou užitečné pro člověka, ale pro jiné obyvatele ekosystému.