Jak ven z krize podle Nancy Fraser

Současná globální pandemie donutila většinu z nás zamyslet se nad tím, jaké budou její dlouhodobé dopady. Někdo zůstává v myšlenkách v osobní rovině a řeší nesnadné zajištění běžného chodu domácnosti. Jiný se pouští do širších spekulací, jimž vládne především strašák rozsáhlé ekonomické krize. Další uvažuje o proměně kolektivního chování společnosti, které bude po nové zkušenosti ve vztahu k druhému solidárnější. Právě okolo třetího scénáře se točí dva poslední tituly známé americké filozofky a feministky Nancy Fraser Feminism for the 99%: A Manifesto (2019, společně s Cinziou Arruzzou a Tithi Bhattacharyou) a The Old Is Dying and the New Cannot Be Born (2017 jako esej, 2019). Obě knihy byly napsány dříve, než se objevila zákeřná nemoc covid-19. V době tápání po obrysech budoucnosti však nabízejí její jasnou vizi a výzvu k rozsáhlé celospolečenské akci.

Na konci března letošního roku, kdy statistiky infikovaných a umírajících osob dosahovaly vrcholu, psala americká filozofka Judith Butler o novém viru jako o rovnostářském fenoménu. Ohroženi jsme jím všichni bez rozdílu pohlaví, rasy či ekonomického zázemí, a přesto skutečné dopady nové nemoci nakonec kopírují nerovnosti ve společnosti. Například ti, kteří si mohou dovolit odjet z epicentra nákazy do domu na venkově, snižují riziko svého onemocnění. Naopak ti žijící v sociálně vyloučených lokalitách se hůře dostávají k lékařské pomoci a riziko nákazy u nich významně roste. Takové příklady lze jednoduše aplikovat také na domácí prostředí. Zahraniční příklady toho, nakolik ohroženějšími se v Evropě staly uprchlické komunity žijící v táborech, senioři dožívající v nevyhovujících podmínkách a ve Spojených státech i nadále segregovaní zástupci afroamerické komunity, pak svědčí o globálním problému nerovnosti, který pandemie ukázala. A právě po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti, Nancy Fraser volá.

Starý systém v novém kabátě

Systémem generujícím tuto nerovnost je podle autorky kapitalismus a jeho současná, neoliberální podoba. Hledání alternativy vůči neoliberálnímu kapitalismu se proto věnuje její první titul, The Old Is Dying and the New Cannot Be Born. Jeho hlavní teze vychází z úvahy o dvou rovinách, na nichž musí operovat jakýkoliv správy společnosti schopný systém. První z nich představuje distribuce neboli ekonomický aspekt fungování společnosti. Ta zajišťuje rozdělování bohatství společnosti mezi její členy, čímž vzniká systém tříd. Druhou rovinou je pak oblast společenského uznání, jež členům přiděluje určitý status a význam, čímž se vytváří žebříček společenské prestiže. Fraser tvrdí, že neoliberální kapitalismus zásadně selhává v oblasti ekonomické distribuce. Tím, že klade důraz na privatizaci služeb, kumuluje globální kapitál v rukou silných jednotlivců a korporací a ideologii seberegulativního finančního trhu aplikuje na oblasti, jako jsou sociální služby, vzdělávání či využívání přírodních zdrojů, a nevyhnutelně tak směřuje k vyčerpání většiny obyvatel společnosti. Ta totiž nemá ekonomické zázemí, které by jí dovolilo investici do vlastního podnikání či zaplacení si soukromého vzdělávání nebo sociálních a zdravotních služeb.

Autorka však také ukazuje, jak dvě nejčastější podoby tohoto systému – progresivní a reakcionářský neoliberalismus – selhávají v rovině společenského uznání. Reakcionářský neoliberalismus nabízí diskriminační, nacionalisticky orientovanou politiku se silným protimigračním podtónem. Oslovuje většinu společnosti a menšiny všeho druhu nechává stranou. Naopak progresivní neoliberalismus se prezentuje prostřednictvím politiky diverzity, která oslovuje dříve přehlížené skupiny. Ženy, etnické menšiny, zástupci LGBTQ+ jsou jím zváni, aby se stali uznávanými členy společnosti. Uznání se jim však dostává pouze tehdy, pokud se zapojí do zavedeného koloběhu ekonomické produkce a distribuce a stanou se úspěšnými řediteli globálních korporací, vstoupí do tradiční vrcholné politiky či rozjedou vlastní technologický start-up. Starému ekonomickému systému, generujícímu nerovnost, je tak dán nový kabát. Za proklamovanou rovností se ve výsledku skrývá balíček výhod a svobod pouze pro ty, kteří se stanou součástí 1 % populace, jež čerpá skutečné svobody současného systému. Zbylých 99 % těch, kteří – ať už je jejich barva kůže, pohlaví, nebo sexuální orientace jakákoliv – nemohou v systému neoliberálního kapitalismu uspět, ve skutečnosti hází přes palubu.

Manifest pro 99 procent

Nejreálnější cestu ven z kola nerovnosti spatřuje Fraser v progresivním populismu, ve Spojených státech ztělesňovaném odstoupivším prezidentským kandidátem Berniem Sandersem. Distribuce uvnitř tohoto systému nabízí silnou síť veřejných služeb, z níž čerpají především nižší a střední třída, a důraz je kladen na kolektivní přístup nejen k těmto službám, ale ke všem zdrojům, včetně těch přírodních a informačních. Jen v takovém systému je podle autorky progresivní politika uznání možná. Pouze v něm se totiž různorodé menšiny, migranti a pracující ženy mohou skutečně realizovat. A právě po vizi takové společnosti, nabízející rovný přístup ke službám a zdrojům, volá také druhý titul, Feminism for the 99%: A Manifesto. Ten však do hry přibírá zásadní téma společenské solidarity a na popis i řešení krize se dívá z pohledu většiny dnešních žen. Od počátku však dává text jasně najevo, že tento manifest nepatří jen ženám, ale všem, které kola stále se zrychlujícího stroje kapitalismu pohltila, aniž by se kdy dostali k jeho řízení.

„Klíčovým manévrem kapitalismu je oddělení růstu člověka od růstu zisku, přičemž to první je označeno za práci žen a za podřadné vůči druhému.“ Tak lze shrnout zásadní tezi manifestu, definující klíčový rozpor kapitalismu. Ten spočívá v prioritním zohlednění zisku (ekonomické produkce) na úkor péče o člověka (sociální reprodukce). Problém však spočívá v tom, že pouze člověk dokáže generování zisku zajistit, a proto bez péče o člověka není zisku. A při pohledu na to, kdo ve většině světa zajišťuje prospívání dětí, chod domácnosti, péči o starší osoby a kdo pracuje v sektoru sociálních služeb a vzdělávání, je zřejmé, že není zisku bez žen. I navzdory tomu ale zůstává práce žen zcela neohodnocena či podhodnocena a většina žen tak dnes tvoří klíčovou část masy pracující třídy, třídy špatně zaplacené a žijící v nestabilních existenčních podmínkách. Fraser tak nabourává zavedenou tradiční představu, že pracující třídu tvoří „bílí muži – dělníci“, a vedle žen do ní řadí také nejrůznější menšiny a přistěhovalce. Vznik nové, rovnější společnosti je podle ní možný právě tehdy, když se tyto různorodé skupiny propojí v jeden celek. 

Solidarita je naše zbraň

Takový krok se však v současnosti zdá být značně obtížný. Žádá si totiž odložení veškerých rasových, genderových a společenských předsudků, které můžeme o druhých mít. Spočívá v dovednosti ukázat rozmanité mase lidí, že i navzdory jejich odlišnostem, jako je barva kůže, pohlaví, sexuální preference, státní příslušnost nebo etnický původ, zažívají všichni zcela stejně neudržitelnou situaci balancování na okraji společnosti, pro níž tvrdě pracují. Tam, kde mnohé současné politické strany a hnutí apelují na tyto konkrétní skupiny, zdůrazňují jejich individuální zkušenost a slibují jim zlepšení životní situace, žádá feministický manifest prohloubení vzájemné solidarity. Z toho důvodu odsuzuje liberální feminismus, jenž dává ženám za vzor pouze úspěšné technokratky („femokratky“), političky a byznysmenky, jejichž životní styl zdaleka neodpovídá životu většiny žen světa. A zásadně také nesouhlasí s představou existence „většinové společnosti“, jež od doby koloniálních expanzí až dodnes znamená společnost bílých, zejména mužských, elit. S heslem „Solidarita je naše zbraň“ vyzývá manifest k sjednocení 99 % populace, jež je možné pouze za porážky přetrvávajícího rasismu a imperialismu. Zároveň však feminismus chápe pouze jako jednu z mnoha antisystémových reformačních sil, které k sobě samy musejí najít cestu. Skutečná změna společnosti se totiž zdá být po setkání s covid-19 ještě nevyhnutelnější než dříve a individuálním snahám a individualistické rétorice již odzvonilo.