Jako na špatném tripu

Psychedelie se od šedesátých let dál stala jasně identifikovatelnou a snadno reprodukovatelnou uměleckou a popkulturní estetikou. S psychedeliky, tedy halucinogenními drogami, je přitom spojená už svým názvem. Není proto divu, že zároveň slouží jako přímý a nejčastěji užívaný audiovizuální kód právě pro smyslové prožitky vyvolané psychoaktivními látkami. Co na tom, že samotní uživatelé těchto substancí opakovaně říkají, že drogové halucinace se dost radikálně liší od toho, co nám ukazují psychedelické obrazy, komiksy nebo animace.

Tohle upozornění zazní i v novém dokumentu Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020). Tvůrci v čele s režisérem Donickem Carym ho ale ignorují tak důsledně, že celý film staví na přesném opaku – totiž na snaze vměstnat celou psychotropní kulturu a zkušenost do co nejvíce stereotypního, známého, a tím pádem bezpečného schématu. Každé klišé, které by nás mohlo v souvislosti s braním psychedelik napadnout, se ve filmu objeví a naopak v něm nezazní prakticky nic, co by nás překvapilo.

Už základní premisa filmu je postavená na konvenci. Dokument se skládá především z vyprávění herců, komiků a dalších celebrit o jejich zkušenostech s LSD a dalšími látkami. Přímočaře se tu upevňuje stereotypní představa psychedelik jako drog umělců a kreativních lidí. Filmem nás naopak provádí postava potrhlého vědce v bílém plášti, která se zase opírá o kontext laboratorních experimentů s psychotropními látkami, ale i o tradici lékařských autorit, jež po léta varovaly před užíváním těchto látek a udělaly z nich veřejného strašáka. Funkce této figury ale stejně spočívá jen v tom, aby divákům dala alespoň nějaký pocit, že se během sledování filmu něco dozvěděli. Přesto ale scény s ní patří k nejlepším z celého filmu, a to jen díky Nicku Offermanovi, který ji ztvárnil s nerdovským zanícením připomínajícím vrcholné kreace Dana Aykroyda. Jednotlivé příběhy tvůrci doprovodili ilustrativními hranými pasážemi a animacemi, které se také drží prověřených asociací. Dobu či prostředí jasně specifikují použité barevné filtry nebo kostýmy postav. V animacích najdeme stroboskopické abstrakce, jež jsou přímo emblémem psychedelické estetiky, a primitivní flashové kreslené filmy.

Halušky a psychedelický pop

Halušky samozřejmě nejsou seriózní dokument, ale evidentně narychlo spíchnuté oddychové pásmo, které jako by bylo šité na míru divákům se sníženým soustředěním. Na jednu stranu se tváří jako přímluva za vstřícnější přístup veřejnosti k psychotropním látkám, na druhou ale spíš těká po zábavných jednotlivostech a izolovaných prohlášeních, než že by formulovalo jasné stanovisko.

Pozoruhodné je na něm ale to, jak prefabrikovanou podobu tvůrci dali tak zdánlivě transcendentnímu tématu, jako jsou smyslové prožitky vyvolané psychedeliky. Tedy zkušenosti, o nichž lidé, kteří je zakusili, tvrdí, že nejsou porovnatelné s ničím, co zažili, a že jim naprosto změnily vnímání reality. Při sledování filmu máme naopak neustálý pocit důvěrně známého – a to ne proto, že bychom měli srovnatelnou smyslovou zkušenost, ale kvůli tomu, jak dobře známe psychedelii jako výtvarnou estetiku.

Skoro jako by právě stereotypní reprezentace tohoto fenoménu nechtěně byla hlavním tématem, které tvůrce nejvíce zajímá. Dokazovala by to bezpochyby nejhloupější součást dokumentu, kterou je fiktivní vzdělávací pořad s názvem Bad Trip, záměrně stylizovaný jako VHSkové video z devadesátých let plné přehnaných varování ohledně toho, co se vám může stát po konzumaci ilegálních substancí. V první řadě nedává moc smysl, proč tvůrci do dokumentu vůbec takový materiál dali, případně proč raději nepoužili nějaké autentické dobové protidrogové video, než aby natáčeli vlastní parodii. Ve výsledku to ale jen podtrhuje dojem neinvenční recyklace, z níž se vytrácí všechna mnohoznačnost a inspirativnost. Jako by popkultura psychedelii vyprázdnila tak totálně, až máme pocit, že ji známe skrz naskrz.

Půlnoční vizuální sprint

Na Netflixu, který Halušky uvedl, jsme přitom jen krátce předtím měli možnost vidět jiný projekt, stojící svým způsobem na hraně dokumentaristiky, který s psychedelickou animací zachází nesrovnatelně invenčněji. Jde o animovaný seriál Půlnoční evangelium (2020), vycházející z rozhovorového podcastu Duncan Trussell Family Hour amerického komika Duncana Trussella. Ten v něm vede rozhovory s nejrůznějšími hosty, obvykle na téma související s duchovními otázkami a často také s psychotropními látkami. V seriálu zazní přímo rozhovory z Trussellova podcastu, které jsou převzaté slovo od slova, ale znovu nadabované samotným Trussellem. Animátor Pendleton Ward (tvůrce slavného Času na dobrodružství z roku 2018) nicméně tenhle v podstatě dokumentární materiál doprovodil neuvěřitelně propracovanými psychedelickými animacemi plnými divokých nápadů a vizuálních kompozic. Přestože díky tomu dost trpí dramaturgie celé série, vznikl hybridní tvar, v němž najednou znovu dává smysl, proč se psychedelická zkušenost tak často pojí právě s kresleným filmem. Půlnoční evangelium je vizuální pouť, nebo spíš sprint terénem proměnlivých tvarů, které neustále mění své vlastnosti, neurčitých, neidentifikovatelných objektů a nejistých časoprostorových vztahů. Právě v téhle možnosti zpochybnit stabilitu a podstatu čehokoli se (obzvlášť kreslená) animace potkává s psychedelickou zkušeností. A Pendleton Ward si je toho podle všeho dobře vědom.