Johan Grimonprez. Soundtrack státního převratu

Johan Grimonprez (1962) je belgický filmař, multimediální umělec a kurátor. Vystudoval fotografii a smíšená média na Královské akademii výtvarných umění v Gentu a později získal magisterský titul na School of Visual Arts v New Yorku. Mezinárodního uznání poprvé dosáhl s filmem Dial H-I-S-T-O-R-Y (1997).

Setkání s Johanem Grimonprezem (1962–) neotevírá pouze téma jeho nejnovějšího filmu, ale přináší také pohled na jeho politicko-uměleckou tvorbu. Od chvíle, kdy jsem v roce 1997 poprvé viděl jeho film Dial H-I-S-T-O-R-Y, vytvořil Grimonprez několik dalších dokumentů.

Jeho nový film Soundtrack státního převratu rozhodně přináší, jak bylo uvedeno i na festivalu v Soluni, „explozivní koktejl geopolitiky, jazzu, intrik studené války a kolonizačních strategií v prostředí Konga a na pozadí vraždy Patrice Lumumby, prvního demokraticky zvoleného premiéra této země“.

Proč si Grimonprez pro svůj 150 minut dlouhý nelineární film zvolil název „soundtrack“? 

„Jmenuje se „soundtrack” z dobrého důvodu,“ vysvětluje Grimonprez. „Při poslechu archivních záznamů jsem si uvědomil, že hudba určuje směr příběhu. Politické akce byly často provázány s hudbou. Třeba během jednání o nezávislosti Konga v Bruselu politiky doprovázela řada hudebníků hrajících rumbu – takže svou nezávislost doslova ‚zkomponovali‘. Hudba je nedílnou součástí politického dění. Třeba Abbey Lincoln a Max Roach taky v roce 1961 sehráli klíčovou roli svým protestem na zasedání Rady bezpečnosti OSN, aby přitáhli pozornost k vraždě Lumumby a jeho dvou kolegů, a od toho momentu datujeme počátek černošského militantního hnutí.“

Film díky množství archivního materiálu ukazuje i náhlé prozření Louise Armstronga, který byl s dalšími černošskými „americkými hudebními ambasadory“ vyslán koncertovat do Konga, aby tak pomohl zastřít převrat, který v té době probíhal. Hudebník tehdy vážně zvažoval, že se vzdá amerického občanství a přestěhuje se do Ghany… Grimonprez k tomu dodává: „CIA plánovala vraždu Lumumby dokonce ve stejnou dobu, kdy Armstrong objížděl koncerty.“

Občanská práva se do určité míry prolínala s jazzovou hudbou. V době, kdy na světovou scénu OSN vstoupilo šest afrických zemí, se objevili i první černošští jazzoví ambasadoři. To byl zásadní krok k africké nezávislosti a stal se inspirací pro lídry hnutí za občanská práva ve Spojených státech.

Chruščov a dekolonizace

Pozoruhodnou scénu v tomto filmu představuje projev Nikity Chruščova na Valném shromáždění OSN v roce 1960, ve kterém ostře odsoudil západní kolonialismus: 

„Když jsme s jedním studentem překládali jeho projev z ruštiny, spadla nám čelist. V médiích se vždy psalo, že řekl ‚Pohřbíme Spojené státy‘. Ale to nezaznělo, ve skutečnosti řekl ‚Pohřbíme kolonialismus‘! To je obrovský rozdíl. Zároveň odsoudil Ameriku za lynčování černošského obyvatelstva. Nebyla to dezinformace, byla to pravda – ale taky provokace. Chruščov měl samozřejmě vlastní agendu a snažil se získat podporu globálního Jihu. Navrhl rezoluci o dekolonizaci, bohužel s tím výsledkem, že stará impéria nahradil nový kolonialismus. Odvrácenou stranou hlasování o dekolonizaci byl fakt, že Lumumbova smrt zásadně ovlivnila následující přístup Západu k procesu dekolonizace.“

Lumumba a Hammarskjöld

Film se točí kolem vraždy Patrice Lumumby, bojovníka za svobodu, který chtěl osvobodit Kongo od západních vykořisťovatelů. Dokumentární i hrané filmy o Lumumbovi (Lumumba, 2000/2005) filmaře Raoula Pecka – kterého Grimonprez uvádí i jako člena svého produkčního týmu – touto událostí končí. Pro Grimonpreze je to však spíše výchozí bod, po kterém následuje řada politických zvratů a odhalení.

Jedním z nich je přiznání šéfa CIA, že vražda byla provedena na přímý rozkaz od samotného prezidenta Eisenhowera, který chtěl pokračovat ve vykořisťování země. Následuje další scéna, kde Eisenhower mluví k publiku o Kongu a tvrdí, že každá země by měla vládnout sama sobě, být svobodná a nepodléhat vnějším vlivům. Nestydatě lže (stejně jako jeho předchůdci ve funkci…). Grimonprez k tomu dodává: „Jak vidíte na konci filmu, to, co začalo v roce 1960, probíhá ve východním Kongu dodnes. Včera proběhl soudní proces, kde byly společnosti a korporace pohnány k odpovědnosti kvůli konfliktním minerálům a genocidě ve východním Kongu. Obžaloba ale prohrála.“
 

“Hammarskjöld občas hrál schizofrenního politika, ale v zákulisí aktivně pracoval proti Lumumbovi.”

A jakou roli v té době hrál generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld? Proslul tím, že v roce 1958 na Valném shromáždění uvedl hymnu OSN složenou mírovým aktivistou Pablem Casalsem. I když velká část aktivit tohoto švédského diplomata byla obdivuhodná, například jeho politika na Blízkém východě v polovině padesátých let a úsilí o mír během suezské krize, jeho působení mělo i svou odvrácenou stránku – byť neviditelně a v zákulisí, Hammarshjöld neprotestoval proti vraždě Lumumby.

„V době krize v Kongu udělal Hammarskjöld velkou chybu. Svým způsobem se podílel na pádu Lumumby. Nejvíc si vyčítal právě svoje rozhodnutí ve smyslu ‚nezasahování‘. Ve skutečnosti byl za Lumumbovo zatčení ale přímo zodpovědný generál Alexander, tehdejší britský generál a velitel armády v Ghaně, který působil v jednotkách OSN. Hammarskjöld občas hrál schizofrenního politika, ale v zákulisí aktivně pracoval proti Lumumbovi.“

Globální apartheid

Tolik k velmocím a jejich tajným operacím, které nám poodhalují esejistické archivní snímky, jako je ten Grimonprezův. Do dneška se toho příliš nezměnilo – lidská práva a demokracie stále ustupují militarismu a zájmům velké politiky. Stále jde o nerostné bohatství, stejně jako kdysi, kdy belgické království vykořisťovalo Kongo kvůli kaučuku nebo kdy africký uran poháněl jaderný průmysl. Moderní technologie, používané v elektromobilech a mobilních telefonech, si teď žádají nové formy vykořisťování afrického kontinentu.

S Grimonprezem hovoříme i o jeho předchozím filmu Shadow World: Inside the Global Arms Trade (2016), který odhaluje zákulisí velmocí v oblasti zbrojního průmyslu. Na základě stejnojmenné knihy Andrewa Feinsteina (Shadow World, 2011) nám odhaluje svět peněz a sexu. Politici i prostitutky jsou totiž na prodej. 

Sledujeme, podplácení zkorumpovaných jihoafrických politiků 260 miliony dolarů, když společnost BAE Systems podepsala kontrakt s Jižní Afrikou za 10 miliard dolarů. Ale v neposlední řadě – jelikož je pozornost celého světa namířená na Gazu, film z roku 2016 ukazuje, jak izraelské síly pravidelně na Gazu útočí. Tyto útoky často následují zbrojařské veletrhy, které mají demonstrovat účinnost izraelských zbraní. Izraelští výrobci zbraní jsou na těchto válkách závislí a úzce spolupracují s americkým trhem – vždyť na nákup zbraní od amerických firem vynakládá USA obrovské „dotace v řádu miliard dolarů ročně. Můžeme se ptát – co Spojené státy a jejich masivní dodávky zbraní na Ukrajinu a do Izraele v dnešní době?

„Všechny ty zbraně… Myslím, že se historie opakuje. U pobřeží Gazy objevili velké zásoby zemního plynu: British Petroleum, Egypt, a samozřejmě Netanjahu a USA. Ale ten plyn přece patří lidem v Gaze.“

V Grimonprezově filmu Malcolm X říká: „Když se bráníte, označí vás za extremistu.“ Je tedy Hamás extremistický?

„Ohledně Hamásu je potřeba vidět širší souvislosti: Netanjahu byl u jeho vzniku a podporoval ho jako nárazník proti Jásiru Arafatovi. Musíte také chápat, že Hamás je velmi efektivní nástroj k  rozdělení společnosti – rozděl a panuj. Michael Hardt, autor knihy Empire, popsal tuto situaci jako ‚globální apartheid‘. Nejde jen o zeď na Západním břehu nebo v Gaze, nebo o zeď na hranici USA a Mexika. Tahle hranice je i v naší hlavě. Žijeme v globálním apartheidu. Ve skutečnosti jsme kolonizovaní všichni. A to je průšvih. Taky nás manilupují média, která jsou součástí systému, ve kterém žijeme v jakémsi reality kanálu.“

“Ve skutečnosti jsme kolonizovaní všichni.”

Kultura strachu

Ve své předchozí filmové koláži Double Take (2010) obsazuje Grimonprez Alfreda Hitchcocka do role paranoidního profesora historie, který je nevědomky konfrontován s dvojí interpretací studené války. Tím, že film překrucuje pečlivě vybraný soubor televizních záběrů, zároveň odkazuje na známou „kuchyňskou debatu“ mezi Nixonem a Chruščovem v roce 1959 – a na vzestup televize jako média. Pak se děj posouvá od toho, jak Američané po pádu Berlínské zdi hledali nového nepřítele, přes nejednoznačnost milostných vztahů a vražd v Hitchcockových thrillerech, až k nekonečnému proudu obrazů na YouTube a v televizi. Už tehdy se objevovaly náznaky dnešní propagandy a šíření strachu, například v podobě „války proti teroru.“

Michael Hardt ve filmu cituje Machiavelliho, který prohlásil: „Je lepší být obáván než milován.“

„Odkazuje na Machiavelliho a jeho dílo Vladař. Máte dvě možnosti: buď vládnout strachem, nebo láskou. Strach může lidi natolik zastrašit, že budou slepě poslouchat vládcovo rozhodnutí –  půjdou i do války a budou riskovat život. Ale pokud je vláda založena na lásce, pak je moc v rukou lidu. A lid rozhoduje o tom, co je v zájmu většiny – což je podstata demokracie.“

„Kino bylo kdysi schránkou iluzí, místem, kde se tvořily sny. Televize se ale od začátku šedesátých let stala nástrojem šíření kultury strachu. Kdysi jsme konzumovali domácí pohodu, reklamy a podobné věci, ale teď jsme konzumenty strachu.“