Susan Sontagová a fotografie

Susan Sontagová (1933–2004) se aktivně zajímala o oblasti, kde probíhal nějaký konflikt – příkladem může být válka ve Vietnamu nebo obléhání Sarajeva. Nejen že o těchto místech psala a mluvila, dokonce do nich také sama cestovala. Ve velké míře psala o fotografii, nemocích, médiích i lidských právech a její eseje i promluvy se neustále stávaly předmětem sporů a polemik.

Co nám však Susan Sontagová sdělovala o obrazech? Například to, že snadná dostupnost moderní fotografie ve svém důsledku vedla k přebytku vizuálního materiálu, kdy „bylo vyfotografováno téměř vše“, jak píše ve své knize esejí O fotografii z roku 1977. Rozšíření fotografického obrazu s sebou přineslo „chronicky voyeuristický vztah ke světu“. Následkem pak je, že se význam všech událostí vyrovnává a je postaven na stejnou úroveň. Obrazy tak dokážou nahradit přímou zkušenost a omezují realitu. Jak Sontagová ve své knize píše, fotografie snižuje citlivost svého publika k otřesným zážitkům druhých. I texty věnující se estetičtější oblasti umělecké fotografie, které napsala po vydání knihy O fotografii, byly skeptické a nevyznívaly nikterak optimisticky.

V roce 2002 sepsala své úvahy o roli fotografie ve skutečném životě ve své eseji Looking at War: Photography’s View of Devastation and Death (Pohled na válku: Fotografický obraz zkázy a smrti). Předmětem její kritiky zde není to, že „si lidé něco pamatují díky fotografii, nýbrž to, že si pamatují pouze onu fotografii“ – jelikož se omezujeme pouze na to, že „si dokážeme vybavit nějaký snímek“. Fotografie a film jako média také podporují postoj směřující k tomu, že do událostí nezasahujeme. Ten, kdo chce něco zaznamenat, nemůže do dané situace zasáhnout; a ten, kdo do ní zasahuje, ji nemůže věrně zaznamenat.

V roce 2003 pak Sontagová vydala knihu s názvem S bolestí druhých před očima, jež je jakýmsi dodatkem k dřívější publikaci O fotografii a v níž zároveň částečně vyvrátila své původní názory. Zde ji zajímá především válečná fotografie a otázka, jak je možné válce zabránit.

S bolestí druhých před očima však také maří naději, že může fotografie vést k nějakému činu. Stačí se zamyslet: ukazování zvěrstev totiž může zároveň podporovat rostoucí válečný průmysl dnešní doby – „nepřátele“ si přece musíme držet od těla. A navíc to, že zobrazíme peklo, ještě neznamená, že ukážeme, jak z něj lidem pomoci nebo jak skoncovat s hrůzami války, v níž se dnes točí téměř dva biliony amerických dolarů ročně, nemluvě o korupci a podplácení, které jsou s ní rovněž spjaty.

Zároveň však víme, že některé snímky přece jen k činnosti vyburcovat dokážou – jako například fotka mrtvého syrského dítěte na pláži, kam v roce 2015 připlouvali uprchlíci. Pokud však jde o ještě více šokující válečné fotografie, Sontagová říká, že ti, kteří takové věci sami neprožili, „nemohou pochopit, nedokážou si představit“ události, jež takové snímky zobrazují.

Proč nás však pohled na tělo sužované bolestí fascinuje stejně jako pohled na nahé tělo, jak Sontagová píše ve své poslední knize? Fascinace morbiditou je stará jako sám vynález fotografie. Jak však Sontagová říká, pokud jsme překvapeni krutostmi, které je schopen člověk na druhých páchat, nejsme psychicky ani morálně vyspělí. Jakmile totiž dovršíme určitého věku, na žádnou takovou „nevinnost“, povrchnost ani nevědomost nemáme právo.

Během svého života se Sontagová stala jednou z nejvýznamnějších literárních, politických i feministických ikon své generace. Je také autorkou skvělých filmových esejů o Godardově filmu Žít svůj život, Resnaisově Muriel a Bergmanově Personě.

Dokument O Susan Sontagové (režie Nancy D. Katesová, 2014) odhaluje její život skrze archivní záběry a líčení jejích přátel, rodiny, kolegů i milenců. Zároveň ve filmu zazní i její vlastní slova.

Posledních patnáct let byl její život úzce spjat s fotografkou Annie Leibovitzovou. Susan Sontagovou svět sledoval, vnímal, upřeně pozoroval i fotografoval. A ona se ohlížela zpět. Velmi pozorně. A především na fotografii a na to, co sama nazývala „ekologií obrazů“. Její díla o fotografii, válce, nemoci a terorismu i v dnešní době stále rezonují.